Konflikt na Blízkém východě, ovlivňující celosvětové dění, probíhá téměř nepřetržitě již od vzniku státu Izrael na britském Mandátním území Palestina v květnu 1948. Nedílnou součástí konfliktu se stal i Libanon, severní soused Izraele, ale byly (a dosud jsou) do něj zataženy i země geograficky velmi vzdálené. Socialistické Československo zpočátku stálo na straně Izraele, než přišly nové příkazy z Moskvy, aby svou podporu přeorientovalo výhradně na nepřítele židovského státu. Jedním z nich byl také Libanon, kde si svou operační základnu zřídila Organizace pro osvobození Palestiny.
Prolog k roli Libanonu v blízkovýchodním konfliktu
Libanon byl až do poloviny šedesátých let minulého století státem s křesťanskou majoritou. Po šestidenní válce (1967) a událostech v Jordánsku (1970) ale následuje exodus arabského obyvatelstva a vyhnání militantů z palestinského hnutí odporu, kteří se převážně uchýlili do Libanonu. Tím se významně mění demografická křivka v zemi ve prospěch muslimů.
Následné sociálně-politické napětí vede roku 1975 k vypuknutí patnáctileté občanské války. Od toho momentu se jižní Libanon stává operační základnou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která usiluje o likvidaci Izraele a ustavení arabského palestinského státu na bývalém Mandátním území Palestiny (1920–1948).
Zastřešuje různé frakce a propalestinské paramilitantní skupiny: jejím vůdcem je Jásir Arafat (1929–2004), již tehdy kontroverzní figura s „bohatou“ minulostí – mimo jiné někdejší bojovník Muslimského bratrstva v arabsko-izraelské válce v roce 1948, předseda Všeobecného svazu palestinských studentů (1952–1956) a spoluzakladatel polovojenské skupiny Fatah (1959).
OOP si v Libanonu buduje „stát v státě“. Silného spojence, se kterým sdílí antisemitismus i antisionismus, získává v komunistických zemích východní Evropy. Ale s rozpadem sovětského impéria vzniká pro OOP nutnost hledat mírové řešení. To posléze vede k dohodám v Oslu a Arafat v roli „mírotvůrce“ dostává Nobelovu cenu míru (1994), tedy ve skutečnosti „jednu třetinu“ – dělí se o ni s izraelskými představiteli Šimonem Peresem a Jicchakem Rabinem.
V současné době izraelská armáda (IDF) ničí infrastrukturu libanonského Hizballáhu. Na sociálních sítích IDF prezentuje, jak teroristická organizace zneužívá civilní infrastrukturu k ukrytí odpalovacích zařízení pro střely s plochou dráhou letu. Izrael zveřejnil video, které zachycuje nálet na rodinný dům ukrývající „řízenou střelu DR-3“.
„Tady odhalujeme metodu Hizballáhu, jak ukrýt střelu s plochou dráhou letu uvnitř domu,“ vysvětluje mluvčí IDF, kontraadmirál Daniel Hagari. Pořízené záběry identifikovaly sovětský dron, který Hizballáh upravil na střelu schopnou zasáhnout cíle hluboko v izraelském území. Tato zastaralá technologie (cca rok 1982) je původně sovětský bezpilotní prostředek Tupolev Tu-143 (Rejs), který byl rovněž úspěšně nasazen Ukrajinou v boji proti ruské agresi.
Zbraně a politika
Libanon je historicky cílovou i tranzitní destinací dovozu, resp. pašování širokého arzenálu zbraní různé provenience. Komunistické Československo zpočátku pomáhá Izraeli, následně ale dle not z Moskvy obrací o sto osmdesát stupňů a další desítky let podporuje druhou stranu. Archivy dokumentují, že dodávky zbraní pro palestinské hnutí odboje probíhaly prakticky od počátku jeho vzniku a pokračují i během občanské války v Libanonu (1975–1990).
První návštěvu komunistické Prahy absolvuje Jásir Arafat hned po vypuknutí konfliktu v květnu 1975 s výsledkem rychlé dodávky zbraní do Bejrútu (psali jsme zde). Naposledy navštěvuje naši zemi v říjnu 1989, kdy s ČSSR podepisuje smlouvu o spolupráci a prezident Gustáv Husák mu slavnostně uděluje vyznamenání Řád Bílého lva I. třídy s řetězem.
Československo coby věrný vazal sovětského impéria kopíruje v mezinárodním obchodu se zbraněmi soudruhy z Moskvy. Řada klíčových kontraktů do regionu je podmíněna jejím souhlasem. Dle politické směrnice bylo u vývozu zbraní cílem „napomáhat na úseku vnějších vztahů uskutečňování politických, vojenských a ekonomických zájmů ČSSR a celého socialistického tábora.“
Obchod se řídí „závěry přijímanými pro tuto oblast vrcholnými stranickými a státními orgány…“ a jeho smyslem je „v souladu se základními cíli čs. zahraniční politiky a ve spolupráci a koordinovaném postupu s ostatními zeměmi socialistického společenství, především SSSR, napomáhat rozvojovým zemím snižovat závislost na imperialistických státech, posilovat jejich obranyschopnost a přispívat tak v duchu zásad proletářského internacionalismu k upevnění pokrokových protiimperialistických sil.“
Předimenzovaný obraný průmysl a vývoz zbraní sice vzkvétá, ovšem na úkor dalších odvětví, a inovace supluje vědecko-technická rozvědka. V jedné ze zpráv StB uvádí, že „...také forma ‚pašování‘ v současné organizaci jejího provádění se na celkovém obchodu HTS-MZO podílí značnou částkou. Tyto obchody ‚pašováním‘ mají okamžitý a značný ekonomický efekt pro naše bankovnictví zejména proto, že obchod je uzavírán výhradně za platbu ‚předem‘ a to pouze ve volné měně.“
Klíčovou roli v legálním a pololegálním vývozu zbraní hraje Ministerstvo zahraničního obchodu a prováděcím orgánem je Hlavní technická správa (HTS-MZO), známá navenek jako podnik zahraničního obchodu Omnipol. Později část obchodu se zbraněmi převzal PZO Merkuria (založen 1. července 1966).
Obchod se speciálním materiálem se řídí usnesením vlády č. 374 ze dne 24.října 1968 a jím schválených Zásad pro provádění obchodu se speciálním materiálem a podle usnesení vlády ČSSR č. 144 ze dne 19. června 1969. Omnipol jako organizace s celorepublikovou působností připravuje všechny potřebné podklady a materiály k projednání ve stranických a vládních orgánech.
