Pro Kreml byl region Blízkého východu v době studené války prostorem přímé konfrontace mezi „táborem míru“ a „agresivním blokem NATO“. Arabsko-izraelský spor, jeden z nejhůř řešitelných konfliktů současnosti, se až do konce osmdesátých let odehrával na pozadí mocenského soupeření mezi SSSR a USA. Jak archivy potvrzují, hledání skutečného mírového řešení stálo v sovětském systému priorit někde daleko vzadu. Moskva mistrně využívala nástroje „mírové politiky“, propagandy a psychologických operací ke sledování svých zájmů.
Od prvních hodin svého vzniku obdržel Izrael intenzivní politickou a vojenskou podporu od komunistických zemí, které rovněž očekávaly, že Tel Aviv se k nim nakonec připojí. K tomu ovšem nedošlo a v očích Moskvy se Izrael stal agentem amerického imperialismu.
Praha následovala příklad Moskvy a obrátila se k táboru nových spojenců. Region, který byl „jeden z nejvýraznějších úseků přímého ozbrojeného zápasu mírových sil s imperialismem a jeho politikou prováděnou izraelskými extremisty“, byl pro podnik zahraničního obchodu Omnipol zemí zaslíbenou.
Hlavní technická správa Ministerstva zahraničního obchodu (PZO Omnipol) se v letech 1948–1989 stala prodlouženým nástrojem politbyra ÚV KSČ s monopolem pro vývoz zbraní do všech koutů světa.
V Omnipolu působilo množství vysazených operativců z tajných služeb a pro lukrativní podnik představovalo „pestré“ kádrové obsazení. Stopy, které tento státní podnik zanechal v blízkovýchodním konfliktu, potvrzují, že zahraniční politiku Prahy do roku 1989 řídila Moskva.
Šestidenní válka
Arabsko-izraelský konflikt v červnu 1967 skončil rozhodujícím vítězstvím Izraele. Gaza, Sinaj, Golanské výšiny, Východní Jeruzalém a celý Západní břeh Jordánu se dostaly mimo kontrolu Egypta, Sýrie a Jordánska. Sovětský svaz se přiklonil k podpoře arabské věci a rozhodl se přerušit diplomatické styky s Izraelem. Obratem tak učinila i Praha, Varšava, Budapešť a Sofie.
S ukončením diplomatického zastoupení zastavily činnost i legální rezidentury zpravodajských služeb. Oblast Blízkého a Středního Východu pokrývala I. správa SNB dál z rezidentur v Káhiře, Ammánu, Damašku, Bejrútu, Bagdádu a dalších zemí v regionu.
Vojenská rozvědka ZS/GŠ měla rezidenturu v Káhiře a rezidentura v Damašku (krycí název Babylon) pokrývala území Sýrie, Libanonu a Iráku. Praha sice ztratila přímý kontakt s Izraelem a otřes způsobily později i srpnové události, avšak v regionu trvale působila a postupně zintenzivnila součinnost se spřátelenými službami, zejména s KGB a GRU.
Na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) dne 20. června 1967 zaznělo, že izraelský útok na Egypt a Sýrii považuje Leonid Brežněv za akt agrese podporovaný USA a západoevropskými mocnostmi.
Brežněv odmítal vnímat šestidenní válku jako lokální konflikt vyplývající z vleklého sporu mezi Araby a Židy. Útok považoval spíše za součást celosvětové kampaně, jejímž cílem bylo potlačit protikoloniální boj a zabránit obratu k socialismu v pokrokových společnostech Asie.
Podle Brežněva byl Izrael nástrojem v rukou západního imperialismu, přičemž tvrdil, že cílem izraelského vojenského tažení bylo svrhnout pokrokové režimy na Blízkém východě, oslabit vliv SSSR a obnovit dominantní postavení, které západní mocnosti v tomto regionu zaujímaly do poloviny 50. let. Sovětský vůdce se obával, že případný pád režimů v Káhiře a Damašku by vedl k vychýlení regionální a globální rovnováhy sil ve prospěch Západu.
Zbraně pro Damašek
Sýrie byla jednou z prvních arabských zemí Středního východu, která navázala styky s komunistickým Československem v oblasti dodávek speciálního materiálu, a pro Prahu se stala jedním z nejvýznamnějších odběratelů. K uzavření prvních smluv došlo v roce 1955.
V letech 1956–63 PZO Omnipol dodával i ve spolupráci se SSSR speciál všeho druhu (letadla, tanky, dělostřeleckou techniku, pěchotní zbraně, zařízení opraven, náhradní díly atp.). Spolupráce pokračovala i v období tzv. Sjednocené arabské republiky, avšak velmi rychlým tempem se rozvinula po šestidenní válce. Od té doby v poměrně krátkých časových intervalech byly uzavírány nové mezivládní úvěrové dohody, převážně na bojové tanky.
Například v listopadu 1970 byla uzavřena dohoda v objemu 15 mil. Lstg na dodávku cca 230 tanků, 20 letounů L–29 a dalšího materiálu. V lednu 1972 následovala dohoda v objemu 10 mil. Lstg na dodávky 90 tanků, pojízdných dílen a dalšího speciálního materiálu. Až do 1972 platila v souladu s uzavřenými dokumenty syrská vláda 60 až 75 % objemů dohod splátkami na tzv. zvláštní účty, z nichž ČSSR uhrazovala své nákupy v Sýrii.
V 1972 byly zároveň všechny dříve uzavřené mezivládní úvěrové dohody v oblasti speciálních dodávek převedeny na bázi placení ve volné měně. Tím se odstranila vážná překážka vzájemných styků z důvodu nedostatku vhodných komodit na syrském trhu pro vývoz do ČSSR. Platební morálka syrské strany byla ovšem velmi dobrá.
Celkový počet specialistů v Sýrii přesáhl začátkem sedmdesátých let 300 osob a vojenská rozvědka situaci v zemi pod vedením Háfize al-Asada vnímala tak, že „současná vláda … vcelku úspěšně plní nastoupenou cestu a stanovený cíl, t.j. budování socialistické společnosti cestou lidové demokracie. Tato linie zahrnuje následující úkoly: osvobodit Izraelem okupovaná území, podporovat palestinský odboj (...), pokračovat v socialistických přeměnách syrské společnosti v těsné spolupráci s SSSR, ČSSR a ostatními socislistickými státy.“
Po vypuknutí Jomkipurské války, kdy Egypt a Sýrie napadly Izrael s cílem znovudobýt ztracená území, zasedalo dne 12. října 1973 politbyro ÚV KSČ a přikázalo Oldřichu Švestkovi (bývalý šéfredaktor Rudého Práva) a Františku Ondřichovi vypracovat pro krajské a okresní výbory strany „vyargumentovanou informaci o situaci na Blízkém a Středním východě, v níž bude zdůrazněna spravedlivost boje arabských národů proti izraelské agresi a expanzionismu“. Švestkovi v tomto duchu nařídilo „orientovat činnost masových sdělovacích prostředků“.
Na stejné schůzi politbyro na doporučení Moskvy schválilo i urychlenou vojenskou pomoc. Jednalo se o 93 tanků, 12 letadel, munici a další materiál v hodnotě cca 200 milionů Kčs.
V dubnu 1974 Předsednictvo vlády ČSSR rozhodlo, že za zbraně nebude od Sýrie požadována úhrada a v polovině listopadu 1974 při návštěvě předsedy vlády ČSSR Lubomíra Štrougala v Sýrii byla při setkání s předsedou vlády Mahmudem al-Ayyubim tato pomoc stvrzena jako dar spřátelené zemi.
Kontrakty, které následovaly, tento dar dostatečně vykompenzovaly. Po prohrané válce Sýrie požádala Prahu o urychlené dodání dalších 200 až 250 použitých tanků a stejný počet nových. Takové množství ovšem naráželo na kapacity československého průmyslu.
Dne 20. listopadu 1974 generální ředitel PZO Omnipol Ing. František Langer podepsal v Damašku nový kontrakt v hodnotě 20 mil. Lstg, ve kterém se jednalo o 165 tanků a další zařízení. Syrská strana výhledově požadovala dalších 500 tanků a 500 bojových vozidel pěchoty. „Vzhledem k množství tanků (...) a nutnosti uspokojit požadavky též ostatních tradičních odběratelů, předpokládáme, že by do Sýrie bylo možno dodat v letech 1977-80 cca 600 tanků. Na základě souhlasu předsedy vlády ČSSR s. Dr. L. Štrougala s návrhem federálního ministerstva zahraničního obchodu na rozdělení tanků v letech 1976–80... bude možné zahájit předběžná jednání o těchto dodávkách se syrskou stranou v ČSSR v říjnu t.r.,“ uváděla vojenská rozvědka.
Částka, za kterou byl do Sýrie mezi lety 1956 až 1977 dodán speciální materiál, činila cca 3,1 miliardy Kčs. Po roce 1977 se plánovalo dodat do Sýrie více než 850 tanků a 78 cvičných letounů L-29.
