KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Situace na mediálním trhu není dobrá. Lépe řečeno, je nepřehledná a výhledy jsou nejisté – jako v každém období překotných změn. Nejviditelnějšími symptomy jsou zánik tradičních novin, které měly pevnou uzávěrku a vycházely v pravidelných intervalech, a jejich proměna do kontinuálního informačního toku, který zásobuje publikum informacemi a obsahem. Většina z konzumentů už ani nemá zájem číst klasické novinové články, informace o světě získává prostřednictvím podstatně kratších žánrových útvarů, často multimediálních.
V nové situaci uspěje ten, kdo si buď dokáže udržet cílovou skupinu, anebo si vytvoří novou. Prostor pro nevyhraněné, rádoby-objektivní média se zúžil a patrně se ještě bude zužovat. Situace s nástupem sociálních sítí připomíná úplné počátky žurnalistiky v sedmnáctém a osmnáctém století.
Ty nejsou zrovna příběhem počestnosti, slušnosti a vysokých standardů. Od okamžiku, kdy bylo možné ovlivňovat mínění psaným slovem, se psalo na zakázku… a velmi často pomlouvačně. Pamflety se používaly za různým účelem: nejčastěji v politickém boji.
A novináři, kteří nechtěli být nájemní pisálkové, si museli na sebe vydělat. Tak se zrodily standardy psaní: že čtenáři byli ochotni platit za spolehlivé informace. Samozřejmě stále existovala masa těch, kteří za spolehlivost platit nechtěli. Ale to je opět ta volba.
K tomu snad jen dodat, že vysoké novinářské standardy, jimiž proslula zejména významná anglosaská média, se vyvinuly přirozeně – v prostředí svobodného kapitalismu. Přežít a vzkvétat dokázala jen ta média, která si hlídala sama svou reputaci a důvěryhodnost tak, aby za ně čtenáři byli ochotni platit.
Bohužel i nyní dochází v části anglosaského světa ke snahám o regulaci nebo seberegulaci médií. Obojí je špatně, protože jsou to vlastně dvě strany stejné mince.
Regulace ze strany státu je nepřijatelná sama o sobě, jelikož je to cenzura. Sebe-regulace v podobě nějakého dozorového orgánu vybraného žurnalisty mezi sebou musí nutně být vnímána jen jako alternativa k té první. Řečeno prostě: pokud se nebudete hlídat sami, začneme vás hlídat my.
Svoboda projevu je jednou z nejdůležitějších podmínek svobodné, demokratické společnosti. Americký filosof John Dewey – v reakci na práci investigativních novinářů na přelomu devatenáctého a dvacátého století – přišel s termínem „hlídací psi demokracie“, který se ujal a používá se dodnes.
Jenže hlídací pes nemůže mít náhubek: pak už to není hlídací pes.
To si dobře uvědomují novináři (a soudci) ve Spojených státech, proto se tam veškeré snahy jakkoli svobodu projevu omezit nebo regulovat vždy naštěstí setkaly s neúspěchem.
Bohužel ne tak ve Velké Británii. Tam již od devadesátých let fungovala Komise pro stížnosti na tisk, která byla v roce 2014 nahrazena novým orgánem, Nezávislou organizací pro novinářské standardy. Její vytvoření je výsledkem doporučení soudce Briana Levesona, jenž podrobil zkoumání postupy a etiku britských médií po skandálu s odposloucháváním telefonů poslanců a dalších politiků, jichž se dopouštěli zaměstnanci listu News of the World.
Regulační úřad, v jehož pravomoci je požadovat opravy, anebo v případě systematických pochybení i udělovat pokuty, se nicméně přílišné vážnosti netěší – právě proto, že je v rozporu s tradicí svobody projevu.
Přitom regulace existuje i ve světě svobodných médií. Jen musí vycházet zevnitř a nikoli shora. Je to logické, protože v případě porušení etického kodexu je v sázce ztráta reputace a důvěry.
Samozřejmě, i velká média v anglosaském světě se dopouštějí řady věcí, které jsou odsouzeníhodné: nicméně to mají řešit buď orgány činné v trestním řízení a soudy, anebo čtenáři. Rozhodně není třeba kádrovací orgán.
Hlídací pes nemůže mít náhubek: pak už to není hlídací pes.
Právě takový vznikl nedávno v Česku. Jde o Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ), nevládní organizaci, která sama sebe pasovala do role novinářského kádrováka.
„V roce 2013 dva přední české deníky MF Dnes a Lidové noviny změnily majitele. Nový majitel s hlavní činností mimo média, ale významným dopadem na veřejný zájem záhy zahájil úspěšnou politickou dráhu. Tou dobou další výrazné nakladatelství, Economia s hlavním titulem Hospodářské noviny, již bylo ve vlastnictví podnikatele s ekonomickým zájmem mimo média... Zakladatelé fondu jsou přesvědčeni, že tyto jevy mají souvislost, a mají obavu o existenci nezávislých médií. Jak vývoj globální krize médií, tak způsob koncentrace vlastnictví hlavních soukromých zpravodajských médií v rukou oligarchů významně oslabil instituci nezávislé a kvalitní žurnalistiky v České republice.“
Tuto kvalitní a nezávislou žurnalistiku má tedy nyní hájit Nadační fond. V jeho čele stanul dlouholetý významný komentátor média vlastněného Zdeňkem Bakalou (patrně se u něj dostavilo taky náhlé morální prozření), v dozorčí radě zasedli další novináři.
Společně, pod vedením studentky oboru Studia nových médií, rozjeli něco, co nazvali MediaRating: v zásadě jde o hodnocení českých médií na základě několika kritérií, z nichž minimálně některé jsou pochybné. Zejména pak jde o „informace o majiteli/vydavateli a jeho případný střet zájmů“ a „rozlišování žánrů“.
Pokud jde o konflikt zájmů, Nadační fond otrocky přebírá klasifikaci segmentů vytvořenou časopisem Economist a je tedy silně nepůvodní, přestože sám původnost požaduje. Přitom kategorizaci Economistu nelze úplně beze zbytku převést z anglosaského prostředí do prostředí našeho.
Trvání na důsledném rozlišování žánrů je taky spíše záležitost školometská, asi na úrovni Cermatu a maturitní zkoušky. Čtenáři si svá média volí dle jejich jasné a vyhraněné identity a většině z nich je jasné, že například Alarm (kterému je právě toto nerozlišování vyčítáno) bude referovat o nějaké události s jiným zabarvením než médium pravicové, třeba Echo24.
Úplně skandální je, že fondu nevadí Seznam.cz a jeho sekce „médium“: to je vrchol alibismu, kdy Seznam na stejné webové stránce, kde zveřejňuje své zpravodajství, publikoval blogy, nad nimiž se zříká jakékoli kontroly a ve vzájemné symbióze profituje společně s autory, jejichž identita je často fiktivní, z clickbaitových strategií.
Pokud dotyčný vlastní určité médium, tak to vadí, pokud ale zašle peníze Nadačnímu fondu, je to v pořádku.
Celé by to bylo celkem úsměvné, kdyby to nemělo další vliv. Ostatně seznamy a hodnocení si může dělat kdokoli. Kdysi si je pořizoval jakýsi Adam B. Bartoš a dneska po něm ani neštěkne pes.
Problém je, že tento mediální rating začal používat Seznam pro umisťování příspěvků do svého „feedu“, čímž se „ratingu“ dostává jisté byznysové relevance.
Nechejme stranou to, že když už jsme u té férové žurnalistiky, je počínání Seznamu coby monopolního hráče na českém internetu taky dost za hranou. Nejnověji se objevily i zprávy, že by Fond mohl hrát roli jakéhosi poradního orgánu při rozdělování finančních prostředků mezi média.
Nadační fond nezávislé žurnalistiky je zářným příkladem demokratického deficitu. Ten vykazují všechny nevládní organizace, včetně oblasti sportu, ale i vzdělání.
Je paradoxní, že při bujení byrokracie a státního aparátu (ministerstev i vlády) mají státní orgány stále ještě potřebu obracet se na tyto nevládní, často aktivistické organizace.
Problematické je i financování fondu. Ten sice ve výroční zprávě uvádí jen významnější dárce, nicméně u nich vznikají jisté otázky. Tak třeba v roce 2023 přijal 1,3 milionu od Seznam.cz – měl by fond sestavující „rating médií“ přijímat dar od mediální firmy (mimochodem nejvyšší dar)?
Skoro 1,5 milionu pak fond získal od dalších nadačních fondů, což taky zrovna dvakrát věrohodné není.
Z uvedených firemních dárců jich polovina působí v oněch sektorech, které jsou dle metodiky mediálního ratingu diskvalifikující pro majitele médií: nemovitosti, komunikace, energetika, bankovnictví. Takže pokud dotyčný vlastní určité médium, tak to vadí, pokud ale zašle peníze Nadačnímu fondu, je to v pořádku.
Každý si může dělat, co chce. Klidně sestavovat žebříčky věrohodnosti, případně seznamy nepřátel státu. Přitom se může kochat domnělou vlastní ušlechtilostí a smyslem pro společenské dobro. Brát jejich výplody vážně by ale soudný člověk neměl.
