V České televizi rozhoduje korunované volstvo

Ta scéna utkvěla v paměti každému, kdo se kdysi díval na filmy pro pamětníky. Vlasta Burian coby Antonín Špelec ve Fričově filmu Anton Špelec, ostrostřelec zabředne do hospodské hádky, a to kvůli zklamání, že výroční ocenění dostal jeho kamarád a ne on. 

Verbální extempore korunuje urážkou císařského majestátu. Když je pak předvolán, žádá o alternativní trest, totiž že by větu „Císař pán je vůl“ stokrát opsal a nechal doma podepsat. Nepodaří se, dostane tři měsíce natvrdo. 

V osmdesátých letech, kdy byl tento film několikrát reprízován, se takový „flastr“ jevil jako pohádka. Po několika desetiletích svobody se opět dostáváme do situace, kdy se verbální projevy začínají trestat. Čím dál častěji. A dokonce i takové opilecké výkřiky, jako byl ten slavného ostrostřelce.

Toho jevu si ve zprávách nelze nevšimnout. Soudy nevhodné jazykové projevy trestají velmi rychle a rázně. Děje se tak průběžně, zejména pak po událostech, které otřesou společností. Na Britských ostrovech teď po pouličních nepokojích, u nás například po masové vraždě na FF UK.

V přístupu úřadů se projevuje nepřímá úměra: čím více média zdůrazňují jejich selhání tváří v tvář skutečnému násilí, tím drakoničtější je reakce. Poměrně vysokými tresty to pak odnese řada tzv. „klávesnicových hrdinů“.

Antonín Špelec si trest vysloužil za extempore v hospodě, navíc zakončeným stylovou hospodskou rvačkou. Současní delikventi většinou končí u nějaké PET láhve a své klávesnice, jejímž prostřednictvím dávají najevo svou frustraci.

Hezké není ani jedno: opíjet se ani něco sprostě nebo nenávistně vyřvávat. Takové lidi ve slušné společnosti většinou ignorujeme. Vůbec není potřeba jimi zatěžovat orgány činné v trestním řízení. Tak třeba česká policie – jak už dneska víme – nezvládla lokalizaci masového vraha a veřejnosti lhala.

Nicméně do 11. ledna, tedy ani ne měsíc po tragické události, zahájila úkony trestního řízení proti 98 lidem. Totéž bylo možné pozorovat na Britských ostrovech, kdy policie byla oprávněně kritizována za laxní postup při potlačování násilných demonstrací, nicméně za projevy nenávisti, tzv. „hate speech“, padaly okamžitě tresty nepodmíněné.

Úřady ale nepostihují jen jednotlivce, nýbrž vyvíjejí tlak i na platformy, které podle nich šíření takového jazyka umožňují. Trnem v oku je zejména síť X, která je podstatně liberálnější než Meta. Úřady v tlaku na tyto platformy neznají mezí: nejlepším důkazem je útok komisaře Bretona na Muska za to, že si na síti X dovolil nevhodně povídat s Donaldem Trumpem. 

Navíc sociální sítě skutečně za současné problémy nemůžou. Pokud si na ně stěžuje britská vláda (což činila po propuknutí násilností), tak má krátkou paměť: daleko horší nepokoje vypukly – rovněž kvůli fámě – v roce 1981, a to žádné sociální sítě nebyly.

Aby bylo jasno: podněcování k násilí a vyhrožování je nepochybně zločin všude – je to tak správné, a nepochybně jím i zůstane. Nicméně je třeba rozlišovat mezi skutečným podněcováním k násilí či nenávisti a blábolem.

Nerozlišovat je pro úřady pohodlnější. Stejně jako je pohodlnější fízlovat sociální sítě než vykonávat práci v terénu. Západní metropole trpí nárůstem kriminality, která často není nijak postihována: zločinům vůči zdraví, životům, majetku. I průměrně inteligentnímu jedinci je zřejmé, že stíhání za bláboly na internetu tento problém nevyřeší.

Není to ale záležitost jen úřadů. Téměř všude jsme svědky snahy o maximální „korektnost“, vedenou okázalým svatouškovstvím: za žádnou cenu se nedotknout nikoho, kdo by se snad dotčen cítit mohl. Za tímto účelem se vymýšlejí nové a nové případy, kdy by se ten či onen mohl cítit diskriminován nebo zraněný. 

Je to hysterická deformace obrany lidských práv, urputná snaha hájit lidská práva v nově vynalézaných oblastech, a přitom zapomínat na ta základní – jak doma, tak v zahraniční politice. Není náhodou, že o snaze bojovat za lidská práva ve světě se dnes mluví čím dál méně. Fukuyamův model, kdy šíření lidských práv měl zajistit globální kapitalismus, se nenaplnil… a tak se místo toho začaly hledat niky pro boj za lidská práva tam, kde to je co nejpohodlnější.

Znásilňování jazyka ve snaze maximální inkluzivity bylo donedávna záležitostí několika obskurních plátků – což je zcela v pořádku. Na takový dadaismus mají právo a jistě si najdou řadu nadšených čtenářů. Dlužno dodat, že čeština je v tomto ohledu přirozeně dost konzervativní, takže se neuchytila řada výstřelků, které postihly jiné jazyky. Vlastně tím hlavním projevem jsou všechna ta autorstva, kamarádstva a hoststva. Nejnověji v podání České televize.

To je ale problém. Státní instituce, jimž se říká veřejnoprávní, by měly dbát o jazykovou kultivovanost. Kultivovanost neznamená nutně konzervativnost. Znamená však jistou jazykovou vytříbenost a respektování pravidel českého jazyka, mimo jiné i pravidel slovotvorby, ale i skutečnost, že čeština prostě je jazyk rodový – aniž by to mělo nějaký konkrétní biologický význam a spojitost s přirozeným rodem.

Člověk, který chce být takto přehnaně korektní, připomíná burana, jenž touží za všech okolností mluvit spisovně. A protože se bojí protetického „v“, říká místo „voda“ „oda“. Barbora Štěpánková z Ústavu formální aplikované lingvistiky se sice nechala slyšet, že „pro mluvenou komunikaci se tento typ může jevit praktičtější než grafické snahy o neutrální/nebinární vyjadřování př. prodavač*ka“, ale už nevysvětlila, proč by měl někdo vůbec psát slova s hvězdičkami.

Česká televize neologismus použila v inzerátu, jímž lákala lidi do svého sexuálně vzdělávacího pořadu, konkrétně druhého dílu seriálu Na záchodcích. PR se povedlo znamenitě, protože zprávu zaznamenala téměř všechna média. Otázka ale je, pro koho je ono PR a dotyčný pořad vůbec určený. Pro mladé, kteří většinou televizi nesledují, anebo pro progresivistické „diváctvo“, která zajásá, že ČT je „jejich“ a je třeba se za ni bít?

Posedlost jazykem, ať už ve formě trestání za jeho použití, nebo překrucování ve snaze být maximálně korektní, má společné jedno: návrat k magickému myšlení, tedy víře, že mezi věcmi a slovy neexistuje žádná propast, že jsou nějak důvěrně propojená a že když dokážeme vyslovit správně určitá slova, způsobíme změnu v reálném světě. 

Na tomhle principu stály čarodějnické procesy; na stejném principu je postaveno puritánství (které navíc zdůrazňuje psaný text, takže je zajímavou koincidencí, že se trestá hlavně za jazykové projevy psané).

Magické myšlení je lákavé a zajímavé. Přesto je zhoubné opouštět to, co nám zůstavilo osvícenství: víru v racionalitu, kosmopolitismus a lidská práva. Jazyk je sice mnohem víc než nástroj, to je pravda, ale pokud ho budeme chápat jako nadřazený skutečnosti, je dost dobře možné, že za chvíli žádná skutečnost nebude.