REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Estonské městečko Kunda se stalo jasným vítězem ankety Air Baltic, jejímž smyslem bylo vybrat jména pro letadla z flotily aerolinek. Očekávaný vítěz převálcoval konkurenci provinční Rigy či zapadlého Vilniusu. A to díky sympatickému národu smějících se bestií, který nemohl nechat hozenou rukavici ležet bez povšimnutí a zcela brutálním způsobem anketu legálně ovládl. Kunďané můžou být na jednu stranu rádi, že se o nich dozví i jinde než v podobně postiženém Bruntálu, na druhou stranu asi budou rozčarovaní z toho, že respondenti nehlasovali z obdivu k tamní cementárně a špinavé pláži u přístavu.
„Prosím vás, nevíte, kde je tady pošta?“ ptám se svojí lámanou estonštinou, ugrofinským jazykem příbuzným s maďarštinou a zejména finštinou, paní středního věku. Jsem totiž v Kundě. Rusky se zde lidé moc bavit nechtějí a anglicky zase málokdo umí.
Problém je v tom, že jsme ve zdejší samoobsluze na sídlišti zakoupili letité pohledy s hrdě vyvedeným názvem města, sehnat poštovní známku a schránku je však problém. Rukonožštinou vyrozumívám směr a pozdravy vhazuji do kýženého žlutého kaslíku. Jenže odkud vlastně?
Díra v zemi. Doslova
Pobaltí je krásnou a pro Čechy vlastně velice příjemnou prázdninovou destinací. Od Kuronské kosy na jihu prakticky až po Tallinn na severu najdete vesměs liduprázdné písčité pláže na pozadí borových hájů. Nefouká zde tolik jako v Polsku nebo na Rujáně a život je vůbec fajn.
Také my jsme se do třech postsovětských zemí před časem vypravili především za klidem i poznáním končin, kudy se nejednou valily bouřlivé dějiny 20. století. No a když už jsme byli jednou v tom Estonsku... Nebudu si vymýšlet, zcela cíleně jsme si vyjeli i do Kundy – poznat místo tohoto názvu bylo i pro pseudointelektuála příliš lákavé a partnerka neprotestovala. Ostatně cestou do tohoto Bohem zapomenutého místa je i lecos zajímavějšího k vidění.
Cesta z malebného Tallinnu na východ do Kundy na břehu Finského zálivu trvá za normálních okolností slabou hodinku a půl, my ale ještě zastavujeme v tajemném přírodním parku Lahemaa s jedinečnou biodiverzitou a etnickou kulturou. Vřele doporučuji!
Krátce po poledni odbočujeme z hlavní silnice na Rakvere a Narvu na hranicích s Ruskem a za pár minut jsme v Kundě. První dojem? Upřímně, pokud jste někdy byli v některém ze sibiřských měst formátu Krasnojarsku nebo Ulan-Ude a představíte si je zmenšené v měřítku 1:10, budete v Kundě.
Velká špinavá továrna, neméně ohavný nákladní přístav a sídliště ze sovětských časů. To je prakticky celé, Kunda je fakt nehezké místo. Přesto by ale bylo krajně povrchní nezajímat se o její hlubší rozměr.
Není Kunda jako kunda
Před bližším poznáním Kundy by asi bylo dobré se na tomto místě vypořádat s důvodem, proč Češi slovo shodné s názvem estonského městečka tolik frekventují.
Slovo kunda zřejmě pochází z latinského cunnus a do češtiny se nejspíše dostalo přes německé kunt (ženský pohlavní orgán). Valaši tímto jménem křtili své dcery a říkali tak mladým děvčatům. Romsky se kunda řekne mindža.
Jméno Kunda nosí i etnikum na hranicích Zimbabwe, letiště v Západním Bengálsku či obec v Pensylvánii. Kunda je i jméno kováře, který daroval Buddhovi jídlo, jehož následkem údajně dotyčný zemřel. Touré Kunda je také senegalská hudební skupina a Kunda Mountain je i kniha Betsy Fosterové. Takže tak.
Bohatá pokladnice zajímavostí
Co vás po příjezdu do té „naší“ estonské Kundy praští do očí, je kromě modré cedule označující začátek jejího katastrálního území celková zaprášenost. Vysvětlení vzápětí dodá zaprášená směrovka s nápisem Tsemendimuuseum. Ano, Kunda se chlubí muzeem cementu. Sídlí ve starých kancelářských budovách a stavaři si zde přijdou na své.
No a ten všudypřítomný prach pochází z dosud funkční velkokapacitní cementárny opodál. Vlastní ji firma Kunda Nordic Tsement, součást německého koncernu HeidelbergCement. K výrobě zde využívají vápencový slín, vápenec a jíl těžený v okolí města.
Další z 3057 obyvatel (2023) se můžou uplatnit v nedávno vybudované celulózce na řece Kundě (ano, jmenuje se stejně) nedaleko proti proudu. Není bez zajímavosti, že ji pomáhali budovat Češi. Vyrábějí zde hlavně velmi žádanou termomechanickou buničinu.
Prohlídku zajímavých věcí můžete ukončit třeba u elektrárny na stejné řece z roku 1893. Pojí se s ní další kundské prvenství – šlo o první vodní elektrárnu v severní Evropě a dodnes u ní najdete část historického technického vybavení.
Podle archeologických nálezů, resp. Wikipedie, byla oblast dnešního města Kundy osídlena již v 7. tisíciletí př. n. l. kundskou kulturou lovců a sběračů. Při vykopávkách na vyvýšenině Lammasmägi bylo nalezeno několik tisíc předmětů, zejména kamenných a kostních hrotů šípů a harpun, kamenných seker a pěstních klínů. Některé z nich se dostaly do znaku města.
Oficiálně je ale obec Kunda poprvé zmiňována až v roce 1443 a v jejím držení se vystřídalo několik šlechtických rodů. Jediným pozůstatkem této minulosti jsou dochované trosky hospodářských budov někdejšího zámku ze 70. let 18. století, ve kterých ještě snadno identifikujete třeba lihovar.
No a pak můžete už jen oddychovat na nevábné místní pláži na dohled ještě méně vábného přístavu, který dostal Kundu v 19. století do širšího povědomí. Srkat můžete třeba tradiční estonský likér Vana Tallinn a přitom se rozmýšlet, zda sednete na vlak či autobus, kterým se přes Rakvere dostanete do Püssi, vesnice pro kterou Češi v inkriminované anketě ze zřejmých důvodů taky hojně hlasovali. Ani tam toho ale kromě dřevotřískárny a každoročního punkového festivalu moc k vidění není. Mimochodem, místo téhož jména existuje i v Německu.
Zneužití ankety pobaltských vlastenců vyvolalo velké veselí mezi Čechy, místní ale můžou důvod své nenadálé popularity vnímat asi poněkud rozpačitě – podotýkám, že jsem v Kundě byl ještě dávno před vyhlášením oné ankety a osobně bych další sbližování české a kundské kultury přivítal.
Jenže... I světoznámý rakouský Fucking místní raději přejmenovali na Fugging. Umím si představit, že až se místní autority i samotná Air Baltic dozví, proč 265 716 účastníků ankety hlasovalo právě pro Kundu, její prvenství zruší, jako tak učinili v roce 1975 organizátoři ankety Zlatý slavík.
Ti tehdy na poslední chvíli nenechali vyhrát původně prvního brněnského mentálně postiženého pěvce Rudolfa Kovandu, kterému hlasy masově odesílali recesisté z Brna a vítězství opět přiřkli Karlu Gottovi.
Nejspíš se tedy stane, že do Prahy bude nakonec létat jen ordinérní Liepāja, Druskininkai nebo třeba Lihula. A Kunda zůstane zase jen Kundou.
