Pozitivní retrovíkend v českém autokempu: Jak si užít rybniční klasiku placenou jen v hotovosti

„Ty ses teď vrátil z toho Chorvatska, co? To jste se moc pěkně poměli!“ – žhavil mé nervy uprostřed minulého týdne kamarád po přečtení mé reportáže z „vydařené“ rodinné cesty k Jadranu. „Vezmi kluka a pojeď s námi na víkend zakempovat!“ 

V záplavě „blbých“ vtipů prostředku léta jsem tento považoval ještě za relativně zajímavý způsob, jak zachránit předchozí zpackaný čas s osmiletým synkem. Dobrá tedy, pojedeme. Koneckonců by to mohla být docela zajímavá zkušenost. A taky že byla. 

Aby byla akce dostatečně stylová, zkušenější známí, fandové do starých aut, mě na cestu vybavují vozem Zastava 101, což je jugoslávská verze Fiatu 128, která se k nám dovážela v 70. letech. Sami jeli Škodou 1203, učiněným peklem na kolech. 

Zaplaťpánbůh se nejelo daleko. Kemp u velkého rybníka na jižním Plzeňsku sliboval dle fotogalerie na svém webu autentické prostředí. 

Ani ne dvě hodiny plavného houpání přes horizonty české krajiny a byli jsme na místě. Páteční podvečer lákal na veselou zábavu, při pohledu na osazenstvo místní občerstvovny jsem ale pojal podezření, zda nebude až moc veselá. 

Ještě předtím jsem si dodal odvahy a při registraci v zadýmené recepci se optal, zda bych mohl zaplatit pobyt kartou. Pan provozní ale jen výmluvně zakoulel očima. Omluvil jsem se tedy, že těch 642 korun za stan, vozidlo a dvě osoby na dva dny si vypůjčím od kamaráda a donesu je později.

Dostal jsem visačku s číslem na stan a odebral se spolu s ostatními naznačeným směrem rozbít šapitó. Cestou mezi umývárnami, minigolfem a chatičkami pamatujícími přinejmenším 80. roky jsme s naší retro karavanou defilovali před nevěřícíma očima ostatních návštěvníků ubytovacího zařízení. 

Ve stanu už jsem asi deset let nespal, ale jeho konstruování je podobně nezapomenutelné jako sex nebo plavání. V době existence nejmenovaného francouzského řetězce se sportovním vybavením si navíc člověk může ležení ve výšce vrcholků okolních stébel trávy docela zpříjemnit.

Po očku se mezitím rozhlížím okolo: chatičky, které okolo našeho stanového „náměstíčka“ vytváří půlkruh, jsou obsazeny buď důchodci, nebo lidmi okolo třicítky. Posedávají obvykle venku, pokuřují, popíjejí a družně diskutují nebo mastí karty. 

Outfit? U mužů nejčastěji šortky tříčtvrťáky, trika bez rukávů a sandály, u žen letní šaty „k vodě“ nebo legíny a tričko s logy renomovaných značek. Opačnou část kempu okupují karavanisté a rybáři, vidno dle pěkných aut a drahých prutů lepší společnost.

Máme hlad a tak vyrážíme k restauraci uprostřed areálu. Spolu s vosami, které jsou letos asi všude, okupuje naše pětice nevelký stůl a vybírá v jídelním listu. Nechybí prověřené české klasiky jako vepřové koleno, „kaťák“, „smažák“ nebo řízek, hojnost ryb v přilehlém rybníce prozrazuje nabídka pstruha. Bůhvíproč ale jednookého číšníka žádám o „špagety se šunkou a sýrem“. 

Chyba! Zatímco ostatní si zjevně pochutnávají na řízcích a kolenech, já se dávím nestravitelnou nasládlou „kejdou“ s kostkami šunky. Ceny jsou nicméně velmi příznivé – hlavní jídlo od 130 do 250 Kč včetně přílohy, to vám dnes nabídnou málokde. Po chvíli házím ubrousek do ringu a kromě zabíjení vos se mohu trochu pověnovat i osazenstvu stolů okolo.

Nejzajímavější je trojgenerační asi desetihlavá partička hned za námi. Děti předškolního věku se popelí okolo svých kouřících matek s četným tetováním na notně odulých tělech, které nábožně naslouchají svým druhům. Je jasné, že muži v této partě hrají dominantní úlohu – žena nemá co poroučet, muž nosí tříčtvrťáky. 

Ti mladší jsou rovněž vybaveni tetováním a pivními teřichy, starší zase při šíření moudrosti dávají na odiv dnes už opět módní „mullety“ a zlaté řetězy zapuštěné v bujném ochlupení na hrudi, nechybí ani trika s vlasteneckými motivy. 

Hojně se pije a hoduje, témata jsou obligátní – rodinné patálie (rozchody, nezvedené děti, exekuce, výkon trestu), práce (pokud nějaká je) a samozřejmě politika (Fiala nás chce všechny zničit). Únava a nezdravý životní styl je po hříchu nejvíce patrný u žen, jejichž odulé obličeje nevylepšuje ani výrazné líčení.

V zásadě se ale cítím příjemně, děti jsou dokonce nadšené – „výběh“ zde mají opravdu velkolepý a v zásadě bezpečný. 

Zatímco si u pozorné obsluhy poroučím další dobře ošetřené Plzeňské (á 45 Kč), kapela spouští svoji produkci naplno. Docela jim to jde a nápis u recepce, že noční klid je nakázán od půlnoci, napovídá, že zábava bude dlouhá. Ve slušné kvalitě nakonec zazní i prověřené „fláky“ jako „Pražskej démon“ nebo „Lesní manekýn“ či „Blitzkrieg Bop“.

To už ale ležíme ve stanu a snažím se s mým školákem o spánek. Štěpán není spokojen, že kapela nedrží slovo – místo dvou přídavků hrají už asi osmý. Vysvětluji mu, že je to normální. 

Hůř už mi jde „přeložit“ mu smysl hádky, kterou slyšíme odkudsi zvenku krátce po skončení produkce. Zhruba ve dvě ráno tam žena hlasitě obviňuje muže, že jí chce zabít děti, když je zjevně opilý kamsi odváží autem. Řeč je o policii, sociálce atd.

V sobotu je nádherné vedro, které nás ze stanu vyhání časně z rána mezi prvními. Vajíčka k snídani a „káva“ z automatu patří k věci. 

To už ale děti odbíhají od minigolfu k vodě u rybníka. Je přiměřeně kalná a dno přiměřeně bahnité, zatímco na břehu se mohou těla rekreantů naskládat na pečlivě střižený trávník nebo dokonce písečnou miniplážičku. Ostře řezané plechové šlapadlo i dvě klouzačky by v Bruselu nejspíš rituálně rozřezali autogenem jako  příklady nebezpečných atrakcí, tady to ale nikomu nevadí.

„Jezdíme sem na 14 dnů každý rok víc než deset let a jsme velmi spokojené. Čas tady plyne poklidně, dobře vaří a ceny jsou rozumné,“ vyjmenovávají hlavní důvody svých opakovaných návštěv v dřevěné chatičce u vody seniorky z Moravského Krumlova. 

Někteří sem jezdí jen na víkendy, zato pravidelně. „Je to příjemný relax za pár korun. Dáme si s klukama trochu do nosu a ženské jsou s dětmi u vody nebo na výletě,“ pomrkává po mně šibalsky čtyřicátník vykládající bagáž z vytuněné jedničkové Octavie. Ne, nabíječku na elektromobil zde opravdu nečekejte, na druhou stranu nechybí udržované umývárny a další sociální zařízení.

Ještě před večerem zvládneme navštívit nedaleký zámek Zelená Hora, který ukázkově zdevastovala Československá lidová armáda a unikátní na tom je, že od roku 1990, kdy se zde točili Černí baroni, se nezměnilo ani „ň“ a za 150 korun si můžete chodit úplně všude a sami. Krása!

Jako UFO sledujeme před usnutím blížící se karavanu tří těch opravdu drahých obytných vozidel, které připomínají luxusní autobusy – pod 10 milionů je nové rozhodně nekoupíte. Aby toho nebylo málo, zakempí vedle nás i nejmodernější Tesla – doufám, že má majitel dobře nabito. 

Ano, kempování je jedinečné v tom, že je velice demokratické a díky rozlehlému prostoru umí nabídnout pohodlí a zábavu naprosto rozdílným subkulturám, které by si asi jinak u volební urny vzájemně vydrápaly oči. Tady ale panuje až záhadná symbióza. 

Kemp rozhodně není nic méněcenného, nikdo si tu na nic nehraje a každý si vybere to své. Nelíbí? Neber. Ale minimálně na víkend jde rozhodně o zajímavou zkušenost, kterou potěšíte nejen děti. 

Další noc je už o poznání klidnější a romanticky ji umocňuje bušení dešťových kapek i vytí sovy. Tak to má být.