REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO | Jet k moři do Chorvatska patřívalo k jistotě, na kterou už se dnes nelze spolehnout – tedy aspoň pokud netoužíte po předražené naleštěné bídě. Snad jsem měl jen smůlu a snad o dovolené málo přemýšlel, ale některé věci prostě nemohou být náhoda.
Letní dovolená by člověku měla přinést řadu příjemných pocitů, jejichž pořadí si určuje každý sám. Určitě mezi ně ale patří tělesná i duševní očista, vymanění se ze stresujícího kolovrátku všedních dnů a trochu toho „času na sebe“.
Uprostřed července jsem se bez předsudků a s vrchovatou mírou těšení pokusil spáchat „klasickou“ dovolenou na Jadranu kombinovanou s pobytem u jedné z nejhezčích chorvatských řek. Dojmy byly přinejmenším rozporuplné.
Kdo chce kam...
Výchozí situace: Chtěli jsme jet ve třech – žena, já a osmiletý syn. Markéta obecně moc cestování nemusí a když, tak na osvědčená místa s minimem nepředvídatelných starostí. Nejlépe by jí bylo celé léto na chalupě, ale kvůli mým toulavým botám a synově lásce k moři a tamní fauně prostě nebylo myslitelné zůstat celé léto doma a motat se jen „kolem komína“.
Jeden argument bych tedy ženě přiznal – takovéto české „v létě k moři“ je jistým odrazem traumatu nás suchozemců toužících po čisté nedozírné vodní ploše a jde samozřejmě i o osvědčený stereotyp z dob minulých, kdy hezčí moře než v „Jugošce“ k mání nebylo. Ve skutečnosti je to ale slušně řečeno nepodložená hloupost.
V týdnech před plánovaným odjezdem v půlce července (ano, hlavní sezóna je sama o sobě cestovní peklo, ale se školou povinným občanem, který ještě během školního roku často marodí, nelze moc jinak) jsem samozřejmě nemohl nezaznamenat nepříznivé zvěsti přicházející od lidí, kteří už letos Chorvatsko navštívili, zejména stran cenové politiky hostitelů.
Asi jsem si to ale nějak nechtěl připustit a ač varován cenami zamýšlených ubytování, plánoval jsem dál jakoby nic. Chtěl jsem, abychom si všichni přišli na své, takže první polovinu pobytu jsem zamýšlel pojmout poněkud dobrodružněji a druhou naopak co nejvíc „na pohodu“ bez nutnosti vařit, nakupovat atd.
Na březích Rio Pecos
Jako malý jsem miloval Vinnetoua a z prvního filmu zejména scénu souboje inženýra Old Shatterhanda se starým Inčučůnou na kanoích. Ta vetřelcova byla ovšem před závodem jemně upravena, v indiánské hantýrce byla děravá jako „ústa staré ženy“.
Kaňon řeky, která měla navozovat texaský tok Rio Pecos, nejsou žádné Plitvice ani Krka, jak se u nás s oblibou traduje, ale lokalita na řece Zrmanja zhruba hodinu jízdy od přímořského Zadaru.
A právě v jejím okolí jsem pátral po ubytování. Vzhledem k tomu, že nejde o klasickou turistickou lokalitu, nýbrž region opuštěný v 90. letech etnickými Srby, nebylo extra na výběr.
Nakonec jsem zvolil nabídku majitele několika chat přímo u řeky nedaleko krásných vodopádů – mimochodem bývalého důstojníka chorvatské armády.
Cena 150 euro za noc v solidně stavěné chatě s podkrovím a dřezem o celkové rozloze 23 m² (chaty, ne dřezu) mě trochu vyděsila, ale řekl jsem si, že za krásnou a ne moc „profláknutou“ lokalitu se holt platí.
V místě jsou dvě restaurace, jedna má v pondělí zavřeno, takže rozrážíme pomyslnou bránu druhé „konoby“ a hledíme do jídelního listu. Tedy spíš trochu zíráme. Ano, varovali mě...
Čevapi alias čevapčiči za 14 euro, lignje na žaru tedy pečená oliheň za 17, kola za 4 eura a obyčejná pizza za 13. Jídlo není špatné ale ani nějak zázračné, platíme bratru 68 euro a jdeme zbití horkem „domů“.
Chatička je krásná a v řece hned vedle je vidět do pětimetrové hloubky. Také vodopádových kaskád je v okolí hned několik a za 10 euro na hodinu vám Zoran zapůjčí kajak, abyste je mohli poznat zblízka.
V noci je nicméně tak ohavné vedro, že se z „ložnice“ v patře stěhujeme dolů do „obýváku“ a já to řeším ještě lépe – jdu se s belgickým sousedem dívat ven na lavičku na finále fotbalového Eura, pak usínám venku. Spát se dá až po půlnoci. Počasí ale pochopitelně nemůže být bráno za přitěžující okolnost.
All inclusive
Právě na klimatizaci se těšíme ve druhé půli naší dovolené. Zní to možná trochu nízce, ale je to tak, protože 39 ve stínu přes den a 28 celou noc je opravdu dost.
Zhruba hodinu a půl jízdy vzdálený ostrov Pag je proslulý „měsíční krajinou“. Na jeho severním konci také leží čtyřhvězdičkový hotel, který jsem po pečlivém průzkumu na několik dnů objednal, abych také jednou vyzkoušel to pověstné „all inclusive“, kterému jsem se dosud cíleně vyhýbal. Asi jsem věděl proč. Toho inclusive tam bylo víc, než by bylo zdrávo.
Když jsme se po jízdě vyprahlou krajinou doplahočili do malé vesničky s jedním velkým hotelem, těšili jsme se na tři věci – koupání, chladné nápoje a chladný pokoj. To poslední se bohužel nekonalo, protože hotelová klimatizace nebyla s to stlačit teplotu v místnosti pod 28 stupňů, což je zejména v noci opravdu očistec.
Nápoje sice měly být v ceně, v té ceně ale byly jen vybrané nedobré post-mixy. Když chtěl člověk tradiční chorvatskou minerálku, musel si připlatit.
U bazénu napuštěném hřejivou slanou tekutinou neznámého složení vyřvávala nevkusná hudba jako u stanice vleku v Horní Dolní, kterou zdařile ředil frenetický řev přítomných dětí – nic proti nim.
O pár desítek metrů dál na hotelové pláži se tísnilo několik desítek postarších turistů ze zemí bývalého východního bloku v čele s „lepšími“ Čechy. Volná lehátka chyběla – šlo tedy o příslovečnou klasiku ve stylu „v šest ráno k moři a zabrat místa“.
Večeře byla chutná a hojná, škoda jen rozšafných českých podnikatelů se spálenými hlavami a třemi bradami vzadu na krku, kteří nabyli dojmu, že se nachází v pupku světa a jsou jeho řediteli, čemuž přizpůsobili svůj výklad do mobilního telefonu drženého podélně před ústy. Moc hezké na pohled i poslech.
Personál mimochodem tvořili výhradně Indové, kteří působili dojmem, že neví, kde se to octli a proč.
Glamping není camping
V noci se nedá spát, rodina mě nenávidí. Ráno odjíždíme, nejde to. Za sedm tisíc korun na noc to nejde. Bookujeme mobilheim v kempu rakouského řetězce Falkensteiner nedaleko Zadaru. Dojmy?
Tahle firma zjevně pochopila „kudy běží zajíc“. Její klienti ze západní Evropy, ale i z Česka nejsou zvědaví na některé balkánské móresy a už v recepci nás vítá vlídný Rakušan – místní personál pracuje pouze v restauraci.
Kromě místa pro karavany vsadil tento kemp především na módní glamping, tedy takovéto luxusnější „pětihvězdičkové“ kempování.
Pronajímáme si malý bungalov, kde všechno funguje jako na drátkách a je znát, že provozovatel myslel na různé neošizené detaily. Tady se vysoká cena dá prostě tak nějak akceptovat.
V moderním areálu jsou k dispozici veškeré možné služby včetně několika bazénů a programu pro děti, hned za plotem přiléhá pláž s uměle navezeným pískem na dně – pro děti (i pro mě) super.
Jaký kontrast vedle toho představuje stánek místního obhroublého „půjčovače“ vodních plavidel, který za hodinu na kajaku žádá 35 euro.
Ještě lepší je ale borec kasírující použití lehátek – bez pozdravu ukáže na naše dvě lehátka a slunečník se slovy fifteen-fifteen-fifteen, čímž chce říct, že za použití těchto vymožeností vysolíme 45 euro – samozřejmě v hotovosti jako u jiných domorodých služeb. Prostě milé.
A teď chci domů...
Jestli jste z přečteného textu došli k názoru, že autor je zarytým nepřítelem Chorvatska, není to pravda. Jistě na Jadranu stále existují rajská místa, kde si užijete i v sezóně snovou dovolenou, snažil jsem se ale popsat situaci z pohledu běžného rekreanta.
A ta je taková, že snad s výjimkou vzdálených ostrovů, jakými jsou Mljet či Vis, už bych na dalmátské pobřeží v nejbližší době nepáchnul. Řeky ve vnitrozemí jsou z tohoto pohledu mnohem perspektivnější, ovšem samozřejmě s výjimkou Plitvických jezer, kde vzdor limitovanému přístupu také nebývá k hnutí.
Nejde jenom o peníze, ale spíš o neomalený způsob, jakým jsou ceny nastaveny a za co jsou požadovány. Cena už totiž není – zejména při kratších konzervativních dovolených – až tak rozhodující ani pro českou střední třídu.
Času na odpočinek málo, tak si chcete „trochu dopřát“ a neřešíte nějaké to euro. Zato ale očekáváte odpovídající úroveň služeb. Ano, ani Češi už nechtějí být vděční za tu několikrát vzpomínanou naleštěnou bídu.
A jen tak mimochodem – cestou zpět jsme, ubiti z dovolené na zotavenou, navštívili své rakouské známé žijící u jezera Wörthersee. Jejich čerstvé zkušenosti z Chorvatska a z nich plynoucí závěry jsou velmi podobné těm našim. Aspoň že ten benzin je tam levnější než u nás.
