KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Vlastimil Brodský, Bohumil Hrabal, Martin Štěpánek či Karel Svoboda odešli proto, že už nemohli žít tak, jak byli zvyklí. Budoucnost jim nic dobrého nechystala, jakkoli to tak třeba na první pohled z vnějšku nemuselo vypadat. Už toho prostě měli dost a chtěli být kapitány svého života až do konce. Dost možná to je i případ Karla Heřmánka.
Sebevražda. Slovo, které je svého druhu synonymem smrti a z jehož definitivnosti mrazí. Když ji spáchá někdo známý, je to senzace, stejně jako veřejná poprava, kterou chce každý kromě příbuzných vidět nebo aspoň znát co nejvíc podrobností.
Ale hlavně je to tragédie jako každá smrt – po níž zase život běží dál jako každý den. Mrtvý se pohřbí, není člověk, není problém. Přese všechen smutek pozůstalých byl dobrovolný odchod ze světa jen a jen jeho věc.
Chlap jak víno
Karel Heřmánek byl fantastický herec. Pro mladší už možná trochu zapomenutý, ale ve své době hvězda největšího formátu, před kterou se děvčatům i paním zapalovala lýtka. Sympatický a originální zjev, charismatický typ chlapa s velkým „Ch“ – a také výrazným nosem, modrýma očima a nezaměnitelnou dikcí. Takových u nás nikdy zase až tak moc nebylo.
Lidi si ho pamatují hlavně jako nešťastného tátu z Kachyňova dramatu Smrt krásných srnců podle Oty Pavla, jako nasupeného Lucifera z pohádky Čerty nejsou žerty či frajerského Fešáka Huberta. A samozřejmě také jako tajemného pašeráka z Krakonoše a lyžníků či z „šéfovské série“ Petra Schulhoffa v roli roztomile natvrdlého kumpána Petra Nárožného.
Já ho měl ale vždycky radši v méně provařených kusech jako Kam pánové, kam jdete, Dobré světlo nebo Cesta do hlubin duše výstrojního náčelníka (vše Kachyňa). Výborný byl ovšem i v malých, ale výrazných rolích Emana v Koljovi nebo šéfa Ivana Trojana v Příbězích obyčejného šílenství.
V divadle Bez Zábradlí, které založil s manželkou Hanou po odchodu z tradičního „Zábradlí“ v roce 1991, se ve srovnání s jinými malými scénami nové doby, jako jsou Divadlo v Dlouhé nebo Dejvické divadlo, nedělalo primárně „velké umění“. Umělecky jej držel hlavně jeho principál, který spolu s vrstevníkem Jiřím Bartoškou exceloval třeba v Kunderově hře Jakub a jeho pán.
Lidé ale do sálu v paláci Adria chodili na lehké a divácky vděčné kusy rádi – v dlouhodobém pohledu jde o jednu z našich komerčně nejúspěšnějších malých scén.
Karel Heřmánek by za 52 dní oslavil 77. narozeniny. Včera v odpoledních hodinách proti sobě ale nečekaně namířil zbraň a vystřelil. Zdánlivě bez důvodu. Jenže ruku na srdce – jste si opravdu jisti tím, co se honí hlavou třeba i vašim nejbližším, s nimiž dlouhá léta sdílíte stůl a lože? I nejextrovertnější a sebeveselejší typ člověka bojuje ve svém životě bitvy, o kterých nikdo nic neví.
Karel Heřmánek byl navenek po všech stránkách úspěšný člověk – se skvělou hereckou kariérou, fungujícím podnikatelským projektem a šťastným manželstvím. A přece bylo někde uvnitř něco pro ostatní neviditelného „úplně špatně“. Nebo už přestalo být tak „dobře“ jako kdysi.
Smrtelná bilance
Zabíjet se člověk nutně nemusí (ale může) proto, že má dlouhodobě těžké deprese, nevyléčitelnou nemoc nebo exekutory za krkem... Zvláště lidé úspěšní, kteří byli zvyklí žít pestrý a bohatý život, někdy jednoho dne zjistí, že to z nějakého důvodu už ve stejném stylu dál nepůjde. Fyzické i mentální síly se vytrácí, mizí motivace, a s ní i všechna radost.
Třeba geniální skladatel Karel Svoboda neunesl podle mnohých pocit, že ono naprosto výjimečné postavení, jemuž se těšil za normalizace, po revoluci postupně zmizelo a začal se cítit jen jako „jeden z mnoha“, což pro něj už prostě nemělo žádný smysl.
Další perspektivu pokračovat v bytí možná neviděl ani bytostný melancholik Vlastimil Brodský, „statečným mužem se zbraní“ vykonavší vlastní popravu byl i herec (a posléze i politik, necelého půl roku ministr kultury) Martin Štěpánek, anebo další borec – jemuž by v anglosaském prostředí mohly všechny zmíněné hvězdy směle konkurovat – Robin Williams.
Říká se tomu bilanční sebevražda. Člověk si prostě dá vedle sebe plusy a minusy, a když v klidné rozvaze dospěje k názoru, že cesta je u konce, už jen počká na vhodný okamžik.
O takových úmrtích se potom často píše jako o nečekaných a šokujících, a kolegové z branže se předhání s kondolencemi ve stylu: „Vůbec si to neumím vysvětlit, netušil jsem, že měl Kája nějaké problémy. Ještě včera jsme spolu seděli a měl výbornou náladu...“
Každý sám za sebe
Sebevražda je velmi komplexní a osobní rozhodnutí, které nelze vždy jednoznačně vysvětlit. I když jedinec může své důvody vnímat jako racionální a logické, často jde o kroky, které by mohly být ovlivněny pomocí odborné psychologické či psychiatrické péče.
Podle knihy Josefa Viewegha Sebevražda a literatura bývá sprovození se ze světa pro některé lidi často jediným způsobem, který jim umožní zachovat si přijatelné sebehodnocení celé své (dosavadní) životní pouti.
Rakouský psychiatr Erwin Ringel popisuje, že jde o fatální „zúžení vlastních pozitivních životních možností“, se kterým souvisí i změna vlastního sebehodnocení. Taková sebevražda může být pojímána jako ochrana vlastní identity před dalším znehodnocením, jako výraz nízkého sebehodnocení člověka, který má pocit, že už mu stejně nic jiného nezbývá.
Mnozí teď o tom budou vést spory a budou s tím nesouhlasit, ale to je asi tak jediné, co se s tím dá dělat. Prostě to tak chtěl a udělal.
Další fází je podle Ringela obrácení agresivity proti sobě. Člověk se stále více utvrzuje ve své neschopnosti, nedostatcích, které vedly ke stávajícímu stavu. Je to fáze znevažování, nenávisti k vlastní osobě, neschopnosti prolomit bludný kruh negativních pocitů a myšlenek. Hněv stále roste a obrací se proti němu.
Nakonec se objeví suicidiální fantazie, které přinášejí perspektivu úlevy, a jako takové jsou stále lákavější. Postupně se zdají být jediným možným řešením. Odtud už bývá opravdu blízko k sebevraždě.
K rizikovým faktorům patří samozřejmě charakter jednotlivého člověka, jeho věk, zdravotní stav fyzický i mentální, deprese, vztahová situace a desítky dalších...
Karel Heřmánek se stal jedním z přibližně šestnácti stovek lidí, kteří si u nás každoročně dobrovolně vezmou život. Nikdo nevíme proč. A je nesmyslné se po tom jakkoliv pídit.
Mnozí se mnou teď jistě budou nesouhlasit a budou o tom chtít vést spory, ale to je asi tak jediné, co se s tím dá dělat. Prostě to tak chtěl. Je potřeba neprováhat teď jedinečnou příležitost mlčet a respektovat smrt v její důstojné velikosti. Stojí za to jak výborný chlap a herec Karel H., stejně jako kdokoliv jiný.
