Kodiaq není kamzík, ale ani kavárník. Luxusní SUV od Škodovky jsem ponořil do karpatského bahna

Únava, nejistota, různé nástrahy plochého středostavovského života... Když jste první dva, tři dny na cestě kamsi, kde by to teoreticky mělo zmizet, ještě se tomu pryč nechce. 

Klimbáte vedle řidiče a na těžkých zarudlých víčcích vám zevnitř defilují všechny ty každodenní průšvihy a nesplněná očekávání kohosi. Diesel pod kapotou si ale pokojně „nýtuje“ a čím dál a čím rychleji vás pod autoritativníma rukama a nohama řidiče unáší, tím přece jen dokáže vítězit spolujezdcova únava nad jeho stresem a neřešitelnými cykly. 

Řidič by spal nejraději také, protože to velké auto, výkřik konzervativní moderny 21. století po vás skoro nic nechce a jen občasné zaječení asistenčních systémů připomíná, že by bylo dobré dávat příležitostně pozor na cestu před vámi. Vyjeli jsme s kolegou a šéfem Pavlem a ze začátku to byl přesně takovýhle hnus. Pak už ne.

V posledních dnech a týdnech se ekonomickými médii valí vlna zvěstí o tom, kterak si wolfsburský koncern Volkswagen vede špatně na všech frontách, tisíce lidí čeká seznámení s dlažbou ve frontě před úřadem práce a vůbec všechno se to s někdejšími jistotami řítí vniveč. 

Je ale potřeba ostře odlišovat značku Volkswagen, která na tom opravdu není moc dobře, a její podřízené sourozence – Audi, Porsche, Seat (Cupra) a Škodu. Viděno sedláckým okem žurnalisty, co se dvacet let pohybuje v branži, mi jejich situace nepřijde zase až tak tristní.

Zůstaňme u „naší“ německé Škodovky. Je sice pravda, že ještě v řádu měsíců zpět se páni manažeři dušovali přesvědčením, že jiná než ryze elektrická auta kolem roku 2030 z fabrik v Boleslavi a Kvasinách vyjíždět nebudou a že pilíře produkce Fabia, Octavia, Superb a Kodiaq skončí bez přímých nástupců.

Uteklo ale v Jizeře něco vody a původní elektrofašistický směr se přece jen poměrně energicky rozmělňuje. Ve výrobě sice stále pokračuje elektrické SUV Enyaq iV a chystá se praktický městský Elroq, pro jehož účel může mít elektrika opravdu smysl, došlo ale také na omlazení vlajkových lodí Superb a Kodiaq, které vedle dalších spalovacích stálic pokračují ve vítězném tažení. 

Jejich právě zahájený životní cyklus, který můžeme čítat jistě na čtyři – pět let, dává automobilce slušný prostor se racionálně rozhodnout co a jak dál. Vše je to samozřejmě komplikované úzkým propojením s wolfsburským otcem, ale to je na jinou diskuzi. 

My jsme vyrazili tím nejvyšperkovanějším Kodiaqem, jaký je dnes k mání – s bezmála dvousetkoňovou naftou pod kapotou, pohonem všech kol a luxusní výbavou, která čítá i takové příjemnosti jako odvětrávané přední sedačky a normální kolečka na ovládání topení. 

Svištíme do Rumunska, do Karpat, k Dunaji těsnanému do Železných vrat. Prvních 900 km zcela rychle a bez potřeby větší mozkové aktivity. Ta se zatím spotřebovává přemýšlením o různých nesmyslech. Kodiaq letí po kvalitních dálnicích Slovenska a Maďarska a shora se přibližně držíme maximální povolené rychlosti. Auto je oproti dřívějšku výrazně lépe odhlučněné a vzdor použití velkých kol konečně i nebývale plavné na nerovnostech.

To se dobře osvědčuje, jen co opustíme velmi kvalitní asfalt rumunských silniček třetích tříd a stoupáme do hor rumunského Banátu, kopců, kde se čím dál více smršťuje počet lidí mluvících naším rodným jazykem. Jsou staří, unavení, přesto stále s humornou potměšilou jiskrou v oku. Dožívají a většina mladých tu zůstávat nechce. 

Z jejich vesnic se stává Disneyland zhusta vytěžovaný českými „dobrodružnými“ cestovkami, jejichž klienti hýkají s lahváči okolo místních koloniálů a tváří se jako páni tvorstva. Ještě méně jsou místní zvědaví na rozorávače lesů a strání z řad motorkářů a čtyřkolkářů. „Jeďte s tím už do...“ káže starousedlík Johan příkře směrem k hloučku motorizovaných narušitelů třímaje pod svetrem, aby žena neviděla, lahvinku jemné místní pálenky. Pavel to tady za 30 let už „trochu“ zná, tak máme protekci.

Je to depresivní vidět Banát v tomto stavu a tak jedeme dál cestou necestou. Nejprve k břehům největšího evropského veletoku, který tvoří hranici Rumunska se Srbskem a potom už na sever přes rázovité lázeňské městečko Băile Herculane, kde se můžete v horkých pramenech ráchat docela socialisticky zdarma hned na několika improvizovaných koupalištích.

Dál na severovýchod v ráji karpatském objevujeme člověkem a snad i Bohem skvělá zapomenutá místa jako údolí Fundatura Ponorului, Cioclovina nebo pozůstatky dávné horské pevnosti Dháků Piatra Roșie, odkud jsou nekonečné výhledy do listnáči zalesněných tajemných kopců. Tady už by to šlo. Dá se volně dýchat a přestat myslet na blbosti.

Kodiaq, který už dávno pozbyl ochranný film leštěnky, kterou mu dodali pečliví čističi v kosmonoském servisním centru, je v terénu naprosto v pohodě. Navzdory svým nemalým rozměrům se s malým přispěním zkušeností řidiče drápe krkolomnými roklemi, kterými naposledy projel lesní traktor a bez reptání šplhá do 30% stoupání. 

Systém pohonu všech kol jsem u Škodovek i u jiných koncernových aut snad s výjimkou Audi dlouho podceňoval, když ale dojde na „ukázanou“, nemá Kodiaq sebemenší problém pokračovat v jízdě, jakkoliv je některé z jeho kol téměř permanentně ve vzduchu – zdvihy pérování nejsou u primárně silničního SUV se světlou výškou 19 mm (to měla i stodvacítka) kdovíjaké, je to ale v zásadě jedno. Prostě to jede a jede.

Člověk za volantem samozřejmě nesmí být „bezmozek“. Je potřeba vědět, kde zhruba auto končí, abyste jej nepřikrášlili o trčící skálu a mít přibližnou představu o tom, kde se v motorovém prostoru nachází sací otvor – kdyby se motor „napil“, můžete jít na autobus. A že to nebývá právě blízko. 

S letními pneumatikami je také dobré vystříhat se míst „vybavených“ mazlavým bahnem, ve kterém spolehlivě uvázne prakticky jakékoliv vozidlo s nevhodným obutím. No a pak už prakticky stačí jen neprorazit někde olejovou vanu o kámen a nejezdit zbytečně rychle, abyste třeba v některém větším „rigolu“ náhodou nenechali kolo. 

Za splnění těchto „nenáročných“ podmínek opravdu stačí jen šlapat na plyn a kroutit volantem. Všechno ostatní udělá auto za vás. 

V tomto duchu se mezi výchozími body mnohahodinových pěších tůr přesouváme celé dny, jen tu a tam zastavíme u nenápadné, ale čisté hospůdky u cesty a přejíme se dobrým domácím jídlem, kterým se nepřejíst nelze. Takže ano, i moderní české auto lze používat naprosto bez obav tam, kde si rádoby dobrodruzi z Vlašimi či Brna hojí ego za volanty nazvedaných Nissanů a Land Cruiserů. A to jsme Kodiaqa, který byl po týdnu zabahněn k nepoznání, ani neškrábli! 

Nač to tedy prodlužovat vatou, která laskavého čtenáře k smrti nudí – ano, Škoda Kodiaq je velmi dobré auto do všech podmínek. Vejde se do něj hromada lidí, zvířat a věcí, na provozu vás nesežere, zbývá jen ušetřit ten necelý milion, abyste si mohli pořídit alespoň jeho základní verzi. U relevantní konkurence to ovšem není jiné.

Zhuštěnou audio-video verzi tohoto pojednání najdete v podcastu Auto Moto Borski zde na INFO.CZ.