Turismus na steroidech: Davy požerou samy sebe

V problematice overturismu jdou proti sobě dvě dynamiky. Lidé žijící v turisticky exponovaných lokalitách touží po tom, aby k nim jezdilo co nejméně turistů a nechávalo u nich co nejvíce peněz; turisté naopak chtějí utratit co nejméně.

Ani oni ale netouží po přecpaných plážích a hotelech. Každý sní o tom, že se mu podaří najít nějaké speciální místo, mimo davy. V případě „profláklých“ turistických destinací obsluhovaných cestovními kancelářemi jde o naději bláhovou.

Vývoj vnímání ze strany místních obyvatel opisuje vždy totožnou trajektorii. Od prvotního nadšení, že někdo projevil zájem o jejich kousek země (a navíc o tom má tendenci podat zprávu světu), přes snahu na zájmu cizinců co nejvíce vydělat, až po averzi a znechucení. Rovnováha a harmonie nutně existuje vždy jen krátce. V momentě, kdy je odpor proti příchozím dáván najevo příliš hlasitě a nasazené ceny jsou pro příchozí již neakceptovatelné, nastává odliv do jiné destinace.

Masový turismus má – jako snad všechny masové fenomény – řadu neblahých dopadů. Kanadský vědec českého původu Václav Smil opakovaně upozorňuje na plýtvání energií a dopady na životní prostředí. Davy lidí přesouvajících se každoročně letadly z Evropy do thajských či egyptských resortů, kde stráví týden, dva u bazénů a švédských stolů, mají skutečně k původnímu turismu a objevování krás jiných zemí značně daleko. A ekologická zátěž je samozřejmě nepopiratelná.

Dalšími zřejmými nevýhodami jsou přelidnění v dané lokalitě, znečištění městského prostoru (na což si obzvláště stěžují v Barceloně), případně růst nájmů a cen nemovitostí, které jsou zhusta využívány ke krátkodobému ubytování turistů.

Na druhou stranu, turismus (zejména díky své masové podobě) tvoří plná 3 % světového HDP a často významně přispívá k ekonomickému oživení. Zatímco ekonomiky zemí EU rostly po covidu v průměru o 0,4 %, u ekonomik zemí postižených overturismem, jako jsou například Španělsko a Řecko, to bylo mnohem více – přes 2 %. Turisté jsou tedy výrazným ekonomickým přínosem, při relativně zanedbatelné zátěži na veřejné služby, jako je například zdravotnictví.

Největší problém masové turistiky však zůstává skryt. Je jím ohrožení motivace místních se nějakým způsobem rozvíjet. Dnešní oblíbené turistické destinace jsou často velmi chudé zemědělské oblasti: přímořská pobřeží, kde se po staletí chovaly ovce nebo sklízely olivy, horské oblasti specializující se na pastevectví. 

Jejich objevení turisty a příliv mas najednou znamenal snadné peníze. Stačilo vlastnit nemovitost na správném místě, případně k ní dodat pár poměrně základních služeb. Umožňovalo to pohodlný život odpovídající moderním standardům bez nutnosti cokoli dělat: jakkoli se rozvíjet, ať už šlo o rozvoj intelektuální, průmyslový či ekonomický.

To samo o sobě problémem není. Potíže nastanou, až turisté odejdou. Návrat k původnímu způsobu života bude obtížný a nároky a očekávání místních úplně jiné než dřív. Logickým důsledkem bude vylidnění a úpadek.

V protestech proti overturismu lze zaslechnout volání po zlatém věku, neboli počátcích turismu, kdy relativně početně úzká skupina pocestných přinášela značné peníze. Za prvopočátky turismu - alespoň v Evropě - se považuje tzv. „velká cesta“. V rámci přechodového rituálu mladíci ze šlechtických rodů vyráželi, v doprovodu služebnictva a vychovatele, na velkou cestu po Evropě. Často trvala déle než rok a jejím ústředním cílem byla obvykle Itálie se svými starověkými památkami.

Účel cesty ale nebyl jen v tom na vlastní oči spatřit základní monumenty civilizace. Sloužila především k rozšiřování intelektuálních horizontů a vlastně i jako „networkingová“ záležitost, k navazování nových kontaktů. Mladí šlechtici se domů vraceli s nakoupenými knihami, uměleckými díly a mimo jiné i pohlavními nemocemi.

Již ve své době nebylo toto cestování prosté kontroverzí. Napětí pramenilo zejména z toho, že mladí aristokraté cestovali do zemí, které měly s jejich původní zemí často velmi napjaté vztahy a často vyznávaly i jiná náboženství. Moralisté pak poukazovali na to, že mladí muži místo studia tráví cesty, které někdy trvaly až tři roky, hýřením a domů z kontinentu přivážejí „neřesti“. 

Vedle zmíněných pohlavních chorob i jiná náboženství, případně bezvěrectví. Pro dokreslení, autor slavného Mechanického pomeranče Anthony Burgess definuje přednapoleonskou Evropa jako „glorifikované muzeum s přistavěným bordelem“.

Napětí bylo ovšem i sociální, neboť je zjevné, že takováto dlouhá cesta byla čímsi, co si mohla dovolit jen úzká vrstva vyvolených. Slavný anglický kritik Samuel Johnson ironicky poznamenává, že „muž, který nikdy na vlastní oči nespatřil Itálii, si je vědom své podřadnosti pramenící z toho, že neviděl to, co by muž měl vidět“.

Masový rozvoj turismu přichází v 19. století po napoleonských válkách. Situace v Evropě se zklidnila a cestování na dlouhé vzdálenosti bylo bezpečnější. Přest je slavná Childe Haroldova pouť od lorda Byrona, vydaná v první čtvrtině zmíněného století, v níž mimo jiné popisuje cesty hlavního hrdiny po Itálii, ale i Albánii a dál na Balkán, pojímána jako cestopisná črta o místech, kam její běžný čtenář během svého života patrně nikdy nezavítá. Cestování bylo tehdy náročné nejen finančně, ale hlavně časově. To později zásadně změnila železnice. 

Další slavný anglický romantický básník, Williama Wordsworthe, byl zapálený turista-chodec: o jedněch prázdninách během studií v Cambridge se vydal do Francie a pěšky zdolal trasu dlouhou zhruba 3000 km. V době napoleonských válek coby Angličan na kontinent cestovat nemohl, a tak začal objevovat krásy zapadlých koutů Britských ostrovů, konkrétně anglicko-skotského pomezí.

Do této opomíjené krajiny vyrazil několikrát se sestrou Dorothy. A chodili pešky, což tehdy nebylo právě obvyklé. Řada autorů zabývajících se tématem turistiky a jejího odrazu v literatuře zmiňuje slavný příklad německého faráře Carla Moritze, který podnikl pěší cestu po Anglii v roce 1892. 

Ten popisuje, s jakou nedůvěrou hospodských se setkával, když do vesnice dorazil pěšky: „Pěší pocestný je v této zemi považován za jakéhosi divokého muže, za bytost mimo tento svět, již si všichni prohlížejí, litují, podezírají a které se všichni vyhýbají.“

Významný romantický kritik a esejista William Hazlitt publikoval v roce 1822 esej O putování. Od samého počátku nenechává čtenáře na pochybách, že nemá na mysli obyčejnou turistiku a obdivování přírodních krás.

„Jednou z nejpříjemnějších věcí na světě je vydat se na cestu; ale já nejraději chodím sám. Dokážu si vychutnat společnost uvnitř, ale když jsem venku, postačí mi jako společnost příroda. Nejsem pak nikdy méně osamocen, než když jsem sám,“ popisuje svůj přístup k cestování.

Podle Hazlitta je „duší cesty“ svoboda, dokonalá svoboda, jež se v jeho pohledu rovná svobodě myšlení. Zároveň je samota důležitá pro pochopení krajiny. Při procházce krajinou podle něj není možné mluvit, protože to ruší. „Nelze číst knihu přírody a přitom být nucen ji neustále překládat pro užitek ostatních. Dávám přednost syntetické metodě před analytickou,“ shrnuje svůj přístup.

Jenže tento druh turistiky postupně ustupuje turismu masovému. Již citovaný Wordsworth šest let před svou smrtí napsal sonet Hrdé jste byly, hory. Líčí v něm s nelíčenou hrůzou rozpad venkovské idyly. Pryč je někdejší krása a hrdost hor a kopců na severu Anglie. Horám klade řečnickou otázku, zda i ony zaslechly houkání vlaku, který se nezadržitelně řítí do básníkova kraje.

Příchod železnice a příliv turistů vnímá stárnoucí básník jako konec jedné éry, jako zneuctění krajiny, jež je svou krásou téměř posvátná. „Tvá krása bude rozprodána, cesta vyražena pro triumfální vagon,“ píše Wordsworth a vybízí hory a údolí, aby nový věk zahnuly „spravedlivým opovržením“.

Je to nevyhnutelný proces. Pokud je něco objeveno, je to dostatečně atraktivní a je levné či snadné se tam dostat, dříve či později se to stane masovou atrakcí. V okamžiku, kdy masovost překročí únosnou mez, atraktivita klesá. V kombinaci s klimatickými změnami a růstem teplot v některých jižních zemích se zdá, že protesty na jihu Španělska jsou celkem zbytečné. Problém se vyřeší sám a to v poměrně krátkém horizontu.