GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Sentiment stranou, teď mluví byznys: Lidové noviny, nejstarší tuzemský deník, ve své papírové podobě končí. Rozhodlo o tom v úterý vydavatelství Mafra (majitel Karel Pražák). Konkrétní důvody, které k tomu vedly, neoznámilo. Není však těžké si je domyslet.
Pár čísel na úvod: v květnu dosáhl průměrný prodaný náklad Lidovek 17,5 tisíc výtisků, respektive 13 tisíc, pokud odečteme elektronické předplatné.
Jde o extrémně slabá čísla, u kterých je nepředstavitelné, že by po odečtení nákladů generovala nějaký ekonomický zisk. Před pěti lety se Lidovek denně prodalo přes 33 tisíc výtisků, před deseti lety to bylo 38 tisíc. To jen ilustruje, jak strmě zájem o papírové noviny upadá.
Aby bylo jasno, není to jen o Lidových novinách. Všichni vydavatelé na trhu hledají možnosti, jak s propadem bojovat, jak „to dělat jinak“, hledat synergie či škrtat náklady. Nic nefunguje. Před 14 lety se v Česku prodalo v souhrnu denně 1,2 milionu papírových novin, dnes je to sotva 350 tisíc. Propad pokračuje, rok co rok, přibližně o deset procent per annum.
A nejde jen o samotný propad, ale také o pokles zájmu lidí, kteří si pro zpravodajství chodí jinam, na internet či na sociální sítě. Papírovým mediahousům situaci komplikuje i růst cen papíru a distribuce – věcí, které v online prostředí v zásadě řešit nemusí.
Kdo si dnes prodlouží byť lineárně přímku vývoje propadu prodejů a připočte tyto dodatečné rostoucí náklady, dojde k jedinému: dnes zkrátka nic moc papírového vlastnit a vydávat nechcete. Čest výjimkám.
Celá rovnice je pochopitelně trochu komplikovanější, třeba inzerenti pořád rádi slyší na nabídku kombinovaného zásahu online a papírové audience. Z jejich pohledu je papírový titul v portfoliu vydavatele stále ještě plus.
Zároveň se ale zkrátka blíží doba, kdy ani ekonomický benefit cross-platformového zásahu nevyváží čistou ztrátu, kterou papírové tituly rok co rok produkují.
Dnes zkrátka nic moc papírového vlastnit a vydávat nechcete. Čest výjimkám.
Konec Lidovek má pochopitelně sentimentální hodnotu: jde o nejstarší tuzemské noviny, jejich první číslo vyšlo v roce 1893. Je ale třeba připustit si dvě věci.
Zaprvé: Obsahově Lidové noviny skončily ve chvíli, kdy je v roce 2013 koupil Andrej Babiš. A zadruhé: Sentiment si můžete dovolit jen do té doby, dokud osobně rok co rok nelepíte ekonomickou ztrátu, kterou vám papírový deník produkuje.
Novému vlastníkovi Karlu Pražákovi (byť se spekuluje o tom, jaký vliv má na Mafru stále Andrej Babiš, případně Pavel Tykač) je třeba minimálně přiznat „koule“, když se rozhodl k razantnímu a nepopulárnímu škrtu.
Popravdě, možná to pro něj nebylo ani tak těžké, protože Lidovky kupoval společně s chemičkou jen jako „komoditu“.
Přesto se rázným krokem odmítl zařadit po bok ostatních papírových publisherů, kteří povětšinou na svých titulech dělají rok za rokem ztrátu za ztrátou a jsou v zásadě v pozici vařené žáby: ač trh neodvratně padá, oni stále věří, že se to nějak zlomí, nějak vyřeší, že majitel miliardář (v ten moment to na chvíli přestane být „zlý miliardář“) pošle další peníze.
I pro mě mají papírové Lidovky sentimentální hodnotu. Jako student jsem si je kupoval, vzhlížel k intelektuálním velikánům, kteří byli s novinami historicky spojení. K bratřím Čapkům, Karlu Poláčkovi, Rudolfu Těsnohlídkovi až po prezidenty Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše. Jenže sentimentální pohled si můžete dovolit do té doby, dokud neplatíte závěrečný účet.
