Nebojme se kritizovat Edvarda Beneše: zahnal Čechy a Slováky do totality

Sedí schoulená v hlubokém křesle; v prstech svírá fotografii s tatínkem (kde jsou jí dva roky), kterého si moc neužila.

„Stejně vám tahle věta neprojde,“ usmívá se noblesní dáma. Ptám se – proč? „Kritika prezidenta budovatele se ještě moc nenosí,“ praví trochu ironicky paní Zlata a dodává: „Vždyť náš parlament před dvaceti lety vydal zákon, že se pan Beneš zasloužil o stát...“

Věta o prokletí druhého československého prezidenta mi v reportáži Plíživá totalita, kterou odvysílali v Reportérech ČT 26. 2. 2024, prošla.

Pokoušel jsem se skrze příběhy ještě žijících pamětníků zachytit vzpomínky na předúnorovou třetí republiku (1945-1948), o níž už moderní česká historiografie čím dál více otevřeně píše, že nebyla demokratickým právním státem.

Proč matka Zlaty Černé prezidenta Beneše proklela? Esenbáci (příslušníci Sboru národní bezpečnosti) jí 20. února 1947 přišli oznámit, že ráno ve věznici na Pankráci zemřel její manžel, politik František Schwarz.

Historik z Vojenského historického ústavu Jiří Plachý bývalého prvorepublikového politika za pravicové Národní sjednocení v reportáži označí za jednoho z předúnorových politických vězňů. Napsal o něm studii do časopisu Ústavu pro studium totalitních režimů (Paměť a dějiny 2/2022).

V roce 1938 František Schwarz totiž ostře vystoupil proti kapitulantské politice prezidenta Beneše vůči nacistickému Německu. A na podzim 1938 byl jedním z mála poslanců, kteří za druhé republiky v prosinci téhož roku vystoupili v Národním shromáždění proti tzv. zmocňovacímu zákonu, který v Česko-Slovensku (tehdy se psala pomlčka) likvidoval parlamentní demokracii.

„Tatínek odjel v květnu 1939 do emigrace, to mi bylo osm let. Maminka říkala, že jede na venkov a mně se po něm stýskalo, protože domů nepřijel ani na Vánoce,“ vzpomíná dcera Františka Schwarze Zlata Černá. „Nechápala jsem, proč k nám domů chodí pánové v kožených kabátech, kteří mezi sebou mluví německy a hrabou se v šuplatech.“

V emigraci ve Velké Británii se František Schwarz vymezoval proti „kabinetní politice“ Edvarda Beneše a prezidentově knize Demokracie dnes a zítra (1941), kde podle Schwarze postuloval takové zásahy do ekonomické a sociální struktury poválečné společnosti, jež by objektivně napomáhaly komunistům. (E. Beneš: „Pro praktickou politiku mi nevadí přijímati sociální a hospodářská opatření velmi kolektivistická… Jde o to, aby kapitalistická volná hra byla nahrazena vědeckým hospodářským plánováním…“)

Na začátku roku 1946 se vrátil František Schwarz do své rodné vlasti. Chtěl se nějak zapojit do politického života. Ale zjistil, že to bude obtížné, jelikož všechny konzervativní i liberální strany byly zakázány. V předúnorové lidově-demokratické Národní frontě působily jen spolupracující strany v socialistickém bloku (komunisté, sociální demokraté a národní socialisté) a bezzubí lidovci bez vlivu.

Čtrnáctiletá Zlata si tátu moc neužila. V polovině dubna 1946 byl v Praze František Schwarz zatčen. Jeho opoziční činnost proti Benešovi v Londýně byla „paragrafově“ hodnocena jako „rozvracení hnutí směřující k osvobození republiky československé“.

František Schwarz požádal z vězení prezidenta o abolici. Také jeho manželka Marie poprosila tehdejší hlavu státu o propuštění manžela, ocitla se se čtyřmi malými dětmi v bezvýchodné sociální situaci. Prezident těmto žádostem nevyhověl. Jak už jsem předeslal v úvodu, vězeň František Schwarz zemřel na Pankráci. Na selhání srdce. Přesně rok před komunistickým Únorem...

Zatčení a smrt tohoto pravicového politika byly varováním pro skupinu kolem českého vlastence generála Lva Prchaly (vžil se pro ně termín prchalovci) z londýnského tzv. Československého národního výboru. Lev Prchala se v roce 1938 pokoušel zvrátit prezidentovu kapitulaci před Němci.

Generál a lidé kolem něj se kvůli „plíživé totalitě“ z emigrace ve Velké Británii domů po válce nevrátili. Obávali se zatčení více než František Schwarz. Jednoznačně totiž odmítali československo-sovětskou smlouvu z roku 1943 a systém poválečné Národní fronty. Stát bez ústavního soudu a nejvyššího správního soudu. Bez institucionálního sytému brzd a protivah, na kterých stojí demokracie. Bez možnosti kritizovat Stalinův Sovětský svaz. (Novinář Jiří Ješ mi krátce před svou smrtí v roce 2011 vyprávěl, jak v lednu sedmačtyřicátého přišli do redakce Svobodného slova sovětský velvyslanec Valerian Zorin s ministrem zahraničního obchodu Hubertem Ripkou a společně zabránili tomu, aby v deníku národně socialistické strany vyšla stať filozofa J. B. Kozáka, v níž velmi krotce kritizoval demokracii v SSSR.)

Nemohlo se psát o znásilňování Češek vojáky Rudé armády. O krádežích nejenom hodinek. O vývozu bloků celých továren do SSSR. O unášení československých občanů antikomunistů ruské nebo ukrajinské národnosti do gulagu na Sibiř.

Prchalovci posílali přes některé vojáky, kteří byli za války ve Velké Británii součástí protinacistického odboje, do poválečného Československa letáky ukryté v plechovkách s kávou. Varovaly před ustupováním nekomunistických stran před bolševiky.

Ze své naivity či ze socialistického přesvědčení akceptovaly tyto partaje nejrozsáhlejší zestátnění průmyslu ve světovém měřítku, kromě SSSR. Už na podzim 1945. Za rozšiřování těchto varujících letáků odsoudila předúnorová justice nepodmíněně v roce 1947 tři lidi, kteří si pak nesli cejch nepřátel státu dále, do už úplně totalitních časů.

Před lety jsem vedl kultivovanou polemiku s historikem práva Janem Kuklíkem, tehdejším děkanem Právnické fakulty UK. Když jsme si povídali o poměrech ve třetí republice a o znárodňování (zestátňování), říkal, že se zestátňovalo po válce i ve Velké Británii.

Když jsem protiargumentoval, že to bylo nesrovnatelně méně než v poválečném Československu – otevřel dveře dvojité knihovny za stolem a vytáhl tři chytré tlusté knihy. Po chvíli konstatoval, že ve Velké Británii to bylo kolem třiceti procent, u nás kolem padesáti procent. Když ale připočteme stoprocentní zestátnění (znárodnění) v oblastech, odkud bylo vyhnáno německy hovořící obyvatelstvo, dělalo to celkově kolem sedmdesáti procent zestátnění soukromých průmyslových podniků (ze zákona měli majitelé dostat finanční náhradu; to se ale nikdy nestalo, ani po roce 1989).

Rozdíl mezi Západem a námi byl ještě v tom, že na Západě nebyly zakázány pravicové strany a bylo možné provádět legální a legitimní opoziční činnost. Když ve Velké Británii prohráli levicoví labouristé a moci se ujali konzervativci, mohli zase privatizovat, což se také dělo.

To u nás nebylo možné. V naší „zabetonované“ Národní frontě byla vyloučena opozice. Naši pováleční politici se totiž shodli, že budou všichni konstruktivně spolupracovat na specifickém modelu československé lidové demokracie. Naše masová předúnorová socializace byla nevratná...

Vedle bank, dolů a železnic nebyly v pětačtyřicátém zestátněny formou prezidentových dekretů bez náhrady jen obří podniky jako Baťa ve Zlíně nebo plzeňská Škoda, pražská Ringhofferka nebo pekárna Odkolek, ale i tisícovka středních podniků typu sklárny Rückl v Nižboru u Berouna.

Jiří Rückl, porevoluční senátor za ODA, si musel po listopadové revoluci odkoupit od státu svou továrnu na Berounce nazpět. Za nemalý peníz. Restituce se týkaly totiž jen menších podniků zestátněných až po roce 1948.

Téměř neznámá je skutečnost, že rodina skladatele a textaře Jiřího Šlitra byla úzce propojena s východočeskou průmyslovou dynastií Porkertů. Všestranný semaforský umělec zachytil v karikaturách z roku 1946 převzetí továrny na nezničitelné mlýnky na maso ve Skuhrově nad Bělou socialistickou národní správou. Zakázala dokonce vstup do fabriky jeho majiteli, strýci Jiřího Šlitra, „vykořisťovateli“ Vilémovi Porkertovi.

Tento Šlitrův příběh, který si v mládí v rodinné fabrice přivydělával, jsem částečně zachytil před čtrnácti lety v Reportérech ČT: Benešovy dekrety.

Z členů této podnikatelské rodiny, známé svými sociálními opatřeními ve prospěch zaměstnanců, se ještě před Únorem stali vyvrhelové společnosti. Porkertové byli pronásledováni i za „reálného socialismu“, kdy už jim komunisté říkali „bývalí lidé“.

V roce 1960 sebrali tajní Josefu Porkertovi, bratranci Jiřího Šlitra, z pokladničky čtyři zlaté mince, které dostal jako památku ke křtu od své matky. Za to byl odsouzený na tři roky za spekulaci. Ve známé písni Koupil jsem si knot jsou jako vzpomínka na tuto událost i tato slova: „Měl jsem doma mince, byly po mamince. A z těch mincí civí císař jako živý, škoda, že jich není více….“ 

Šlo o předúnorovou likvidaci českých vlastenců a jejich rodin, kteří často od doby národního obrození nezměrnou pílí a odříkáváním vytvářeli hospodářskou základnu českého národního života.

Nedávno jsem si pouštěl předúnorové filmové týdeníky, kde se už o těchto elitách mluvilo třídně nenávistným pejorativním slovníkem. Jako o upíří temné velkoburžoazii, o souputnících Petschků a Preissů, o „hnilobě kavárenských povalečů“…

Bylo až překvapivé, kolik toho bylo podobného v obsahu i formě s nedávnými protektorátními žurnály: přepjatý étos manuální dělnické práce, poctiví drobní zemědělci proti nepoctivým velkostatkářům, lidový folklór a dechovka proti jazzu. Extatický komentář zvoucí Národní frontu (Národní souručenství) do brzkého sociálního ráje na zemi…

Ve Švédsku s dlouhou tradicí sociáldemokratismu se při budování poválečného tzv. státu blahobytu nezestátňovalo vůbec. V této „rovnostářské monarchii“ věděli, že nemohou „pro blaho všech“ podvázat podnikatelskou kreativitu a zodpovědné vzorce chování majitelů podniků ke svému vlastnímu.

Naprostý opak než v Benešově poválečné republice. Majitele firem na severu Evropy progresivně zdaňovali a zapojovali je do uměřeného nedogmatického plánování.

Jinde na Západě začali v praxi uplatňovat za války v podzemí promýšlený koncept sociálnětržního hospodářství s jistými regulacemi, které by předcházely krizovým situacím s masovou nezaměstnaností.

Tyto nové myšlenky prosazovali nejvíce společně sociální demokraté s křesťanskými demokraty. Výsledkem tohoto uvažování se stala koordinace zemí, pro něž se Sovětský svaz stával po nacistické hrůzovládě další nesvobodnou říší zla. Na základě tohoto půdorysu vznikla bez nás brzy na Západě tzv. Montánní unie, později EHS a Evropská unie.

Už zmíněný profesor Jan Kuklík (dnes prorektor Univerzity Karlovy) a historik docent Jan Němeček napsali před dvaceti lety objevnou studii „Proti Benešovi; Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně“ (1939–1945). Kriticky zařazují prchalovce do kontextu doby.

Tito pravicoví odpůrci Beneše žijící v Londýně byli po válce opravdu marginální skupinou bez většího politického vlivu. Spojenci v té době uznávali beze zbytku Edvarda Beneše jako vůdčího představitele staronového Československa, i když na jeho explicitně prosovětskou politiku hleděli čím dál více s podezřením.

Nicméně i tito dva renomovaní společenští vědci implicitně konstatovali, že prchalovci byli jedni z mála, kteří jasnozřivě předvídali, že třetí republika svým ekonomicko-společenským nastavením už v mnoha ohledech předjímala absolutní převzetí moci komunisty.

Poválečné ještě ne plně komunistické Československo se vědomě a dobrovolně (s velkou podporou obyvatelstva) zříkalo západní perspektivy – ve schematizovaném chápání Mnichovské dohody z roku 1938, které se dodnes říká stereotypně „zrada Západu“ (už ale vycházejí desítky knih, které nevidí tuto problematiku černobíle; například Mnichovský komplex Jana Tesaře).

V tomto uvažování jsme s vaničkou kritiky Francie a Velké Británie vylili i dítě liberální demokracie se sociálnětržním hospodářstvím – demokracie s uměřenými reformami.

Češi skoro všech sociálních skupin věřili, že bez zestátnění velkého a částečně i středního majetku, bez politické soutěže, v nerozborné národní jednotě docílí pokroku ve všech sférách lidské činnosti.

Když koukáte na filmový týdeník ze sjezdu poválečných národních socialistů – připadáte si jako na setkání blouznivých „sekulárních chiliastů“: nekonečné vzývání našeho, ve světovém měřítku jedinečného, československého socialismu. Když čtete projevy – žádná věcně střízlivá analýza poměrů nebo strukturovaná koncepce budoucnosti. Jen kolektivní hysterie a psychóza.

V dějepisných učebnicích se dnes píše, že v Moskvě (1943) a v Košicích (1945) akceptovaly nekomunistické strany prakticky programy komunistů. Je to pravda.

Nicméně v národně-frontovní předúnorové lidové demokracii se zrcadlí i koncepce Edvarda Beneše o tzv. socializující demokracii, vycházející z jeho studií Demokracie dnes a zítra (1941) a Úvahy o slovanství (1945).

Základní teze autora, jenž považoval politiku za smysl své existence; měla by být řízena „vědeckou sociologií“: „Čeká nás nová slovanská politika; všechny slovanské národy jsou ve své povaze velmi demokratické… Sovětský svaz bude mít v rámci politiky slovanské své místo zvlášť význačné, počtem, politickým a kulturním významem, územní rozlohou, bohatstvím, mocí… Tato válka vytvoří velkou majetkovou a sociální nivelizaci jednotlivých tříd národa. Některé formy individuálního majetnictví budou automaticky přecházet v nové formy majetnictví kolektivního…“

V rámci Evropy nejvíce radikálně-socialistický program – si postupně přisvojovaly naše nekomunistické strany NF, nejméně slovenská Demokratická strana (první poválečné volby na Slovensku vyhrála, u nás jednoznačně komunisté).

Program jednosměrného geopolitického vazalství ve své nahotě „vysvitlo“ nátlakem SSSR na naše nepřijetí amerického Marschallova plánu; Sověti by to brali jako porušení československo-sovětské smlouvy z roku 1943.

V maličkých průrvách čím dál tím více svazovaného „národně-frontovního“ tisku cenzurou si novinář Pavel Tigrid ještě troufl napsat, že odmítnutím americké pomoci „poznáme brzy železnou oponu, které se mnozí posmívali, a přitom sami přispívali k jejímu zatažení…“

Edvard Beneš si určitě nepřál u nás sovětský komunismus. Domníval se, že razantní zásahy do ekonomické a sociální struktury země oslabí vliv ještě větších radikálů: komunistů.

Jenže tato strana „nového typu“ už po Košickém vládním programu (duben 1945) a pak hlavně po vyhraných volbách v českých zemích (květen 1946) obsadila všechny strategické posty – a čekala jen na chyby soupeřů, aby převzala absolutní moc a zrušila i poslední zbytky plurality.

Prezident stejně jako nekomunisté jako by zapomněli na janusovskou tvář strany, která má v názvu sociální utopii, na projev Klementa Gottwalda z roku 1929 („my se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk…“).

Jestliže pro hlavu státu měla být „socializující demokracie“ dlouhodobě stabilizujícím prvkem, na jejímž půdorysu vytvářel politickou koncepci mostu mezi Východem a Západem, pro komunisty byla předúnorová Národní fronta jen dočasným nástrojem mezidobí, kdy bude – řečeno jejich newspeakem – přerůstat „národně demokratická revoluce v revoluci socialistickou“.

Na rozdíl třeba od Maďarska nebo Polska, kde neměli komunisté masovou základnu (u nás byl předúnorovým komunistou každý pátý dospělý člověk) – „špinavou práci“ za krajní levici paradoxně prováděli často sociální demokraté a národní socialisté, což komunistům velmi vyhovovalo.

Sociální demokraté při bezprecedentním zestátňování a „brkouni“ (nár. soc.) při vyvlastňování prosperujících velkostatků s progresivními sociálními programy pro zemědělský proletariát (známý Lex Schwarzenberg z roku 1947).

Vraťme se k titulku této úvahy. Kdo byli další předúnoroví političtí vězni? Byly to desítky slovenských demokratů (už víme, že Demokratická strana vyhrála v roce 1946 na Slovensku volby).

Komunistické ministerstvo vnitra (ministr Václav Nosek) a už komunizovaná státní bezpečnost připravily na podzim 1947 podvrhy naznačující přípravu převratu demokratických politiků se zakázanými luďáky. Prostě vymyšlený příběh o chystaném slovenském „fašistickém puči“.

Už první náznaky vyšetřování naznačovaly, že se jedná o blamáž. Jenže čeští lidovci ani národní socialisté slovenské demokraty nepodpořili. Báli se, že to je jejich voliči nepochopí.

Zmasírované české „čechoslovakistické“ veřejné mínění se vážně obávalo i jen trochu větší slovenské samosprávy, které by – podle něj – ohrožovalo centralistický stát a uvěřilo podvrhům.

Zdecimovaná Demokratická strana během měsíce podlehla v nerovném boji, v tomto malém slovenském Únoru, „intelektuálu stalinismu“ Gustavu Husákovi, který se stal na konci roku 1947 za slovenské komunisty předsedou slovenského parlamentu (Zbor povereníkov); už v roce 1944 napsal pozdější normalizační „prezident zapomnění“ tajný dopis Stalinovi, v němž navrhoval připojení Slovenska k Sovětskému svazu.

Vyšetřování „spiknutí demokratů“ se natahovalo až do „Vítězného února“. Polovina zatčených zůstala v kriminálech i v padesátých letech. Až po otevření archivů po roce 1989 se prokázalo jednoznačně, že tehdejší ministerstvo vnitra vyrábělo neexistující „slovenské fašistické nepřátele“.

Na počátku roku 1948 začal ukazovat postupně komunistický Janus svou druhou – autentickou tvář. Strana nového typu „lidí zvláštního ražení“ se rozhodla hodit přes palubu své spojence v Národní frontě a dát jim ránu z milosti, což se jim v únoru 1948 strategicky geniálně povedlo.

Začala budovat absolutní monstrózní sociální utopii, kdy brzy docházelo k uplatňování teorie o zostřování třídního boje. Nastala doba kroucení krků. Doslova.

Za posledních dvacet let od Lex Beneš (necírkevní obdoba kanonizace druhého československého prezidenta) pozorujeme v moderní české historiografii značný posun v kritickém pohledu na třetí republiku i na „vědeckou sociologii“ Edvarda Beneše. Politika národně-frontovního mostu mezi systémy je už častěji posuzována také jako neživotná utopie, jako prolog ke komunistické totalitě.

Kvalitativním zlomem v kritickém pohledu na tuto etapu našich nedávných dějin byl podle mě společný seminář ministerstva obrany a Ústavu pro studium totalitních režimů v prosinci 2023 s názvem Lev Prchala, hrdina ostouzený a zapomenutý, který by se nemohl – domnívám se – z ideologických důvodů konat ještě na přelomu tisíciletí. 

(Jen ještě k charakteristice tohoto ostrého hodnotového kritika Beneše „zprava“ z úvodu tohoto článku dodávám, že Prchala byl v létě 1945 vládou Národní fronty prohlášen za zrádce.)

Širší veřejnost, která se zajímá o moderní české dějiny, tak mohla poprvé slyšet od renomovaných historiků o politických proudech, které se vážně obávaly jednoznačného zavlečení země do sovětského područí hned po pětačtyřicátém. O „vlastizrádných“ státoprávních variantách Prchalou preferovaných poválečných středoevropských federací či konfederací (nejčastěji společně s Poláky a Slováky), o nichž dlouho uvažovaly USA i Velká Británie; že by aktivně bránily průniku Sovětů do srdce kontinentu.

„Lev Prchala z historického hlediska nezvítězil,“ pronesl na konferenci pracovník Ústru a garant semináře Jan Cholínský. „Nezvítězil. Ale ve správnou chvíli dělal a říkal správné věci.“

Objevně „provokativní“ jsou i knihy, besedy a podcasty dvojice historiků Michala Stehlíka a Martin Gromana, kteří nedávno vybudovali respektovanou značku „Přepište dějiny“.

Jejich vtipná a ironická demytizace třetí republiky není v rozporu s jejich erudicí a odborností. Martin Groman přestal nově používat pro předúnorové nekomunistické partaje adjektiva demokratické (strany); tak jsou stále označovány ve všech učebnicích. Historik teď používá pouze přídavná jména: nekomunistické (strany).

Ptal jsem se ho osobně – proč právě v téhle ideové charakteristice partají změnil slovník. Odpověděl mi rouhačsky nekompromisně, „že strany, které si samy zlikvidují pluralitní soutěž, nemohou být přece demokratické…“

Není známé, že by se prezident budovatel (Masaryk: Osvoboditel, Gottwald: Sjednotitel) po absolutním převzetí země komunisty pokusil sám o hlubší systémovou sebereflexi svých „sociologických vědeckých prognóz“, nad nimiž bdí Prozřetelnost…

Známé jsou ale Benešovy vyčítavé poúnorové věty: „Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v roce 1935, tak i později. A že jeho ujišťování mně i Masarykovi bylo úmyslným a cílevědomým podvodem…“

Autor je publicista a dokumentarista