Hlavními hrdiny dnešního jedenáctého dílu seriálu o „lídrech, kteří změnili Evropu“, budou dva politikové a státníci, dva prezidenti meziválečné (a v druhém případě i poválečné) Československé republiky – Tomáš Garrigue Masaryk a jeho „politický dědic“ a nástupce Edvard Beneš.
Protože jejich osudy známe víceméně všichni a více či méně dobře ze školních lavic, nebudu „vyprávět“ primárně jejich „politické životopisy“, ale napíšu spíše úvahu o tom, jak se zapsali do našich národních dějin, zda tento „zápis“ odpovídá realitě / skutečnosti, jak jsou vnímáni dnes, mnoho let po své smrti a proč, a zda oprávněně patří do seriálu o evropských lídrech 19. až 21. století.
Prezident Osvoboditel
Role Tomáše Masaryka v někdejší československé i v dnešní české společnosti je naprosto unikátní. Bez nadsázky lze říci, že Masaryk patří mezi „titány“ českých národních dějin – společně s přemyslovskými králi, „otcem vlasti“ Karlem IV., Janem Amosem Komenským, možná Františkem Palackým a řekněme i Václavem Havlem… Víc takových osobností, na nichž by se shodla drtivá většina veřejnosti, u nás prostě není.
A není se co divit. Masaryk byl vpravdě fascinující osobností. Ponechám-li stranou jeho působení před první světovou válkou, jež je zajímavé samo o sobě a jasně profiluje Masaryka jako člověka, který byl akademik, in extremis homo politicus (poslanec Říšské rady za mladočeskou stranu a později za Českou stranu pokrokovou), jako člověka, který byl prakticky neustále na očích veřejnosti a nikdy se nebál jít proti většině (spor o tzv. rukopisy, hilsneriáda) a také jako sociálního reformátora svého druhu, pak zcela zásadní, doslova osudová byla jeho role při vzniku samostatného Československa.
Vezmeme-li v potaz, že Masarykovi bylo v roce rozpoutání Velké (první světové) války v roce 1914 čtyřiašedesát let (na tehdejší dobu, s malou nadsázkou řečeno, téměř „kmetský věk“), a přitom se teprve vydával „na cestu“ bourání tisícileté rakouské monarchie s vizí nového, suverénního českého, respektive československého státu, musí nám nutně připadat tak trochu jako šílenec.
Jenomže právě a pouze takoví „šílenci“ jako on dosáhnou v životě až na vzácné výjimky velikosti. Přirozeně, že Tomáši Masarykovi, Edvardu Benešovi, Milanu Rastislavu Štefánikovi, o kterém ještě nebyla řeč, a jejich spolupracovníkům zásadním způsobem pomohly historické souvislosti, dobový kontext, konkrétně fakt, že se Rakousko-Uhersko rozhodlo zůstat „bis zum bitteren Ende“ – „až k hořkému konci“ spojencem vilémovského Německa a nepřistoupilo na opakované návrhy separátního míru se Západem, díky němuž by možná mohlo uvažovat o nějaké formě pokračování své existence, ale i tak.
Jenom se podívejte, kam všude Tomáš Masaryk během první světové války jel, s kým vším jednal a jak úspěšně, prakticky po celém světě, to všechno v době, kdy cestování zdaleka nebylo tak rychlé jako dnes, navíc byl fakticky vzato Mr. Nobody, pan Nikdo, žádná VIP, žádné velké jméno, žádný diplomatický servis, nic. Jenom posedlost velikou myšlenkou, odvaha a nezdolnost bez ohledu na cokoli, včetně trpící a pronásledované rodiny doma, v Rakousku…
Sotva válka na podzim 1918 skončila německou a z našeho úhlu pohledu hlavně rakouskou porážkou, nebylo divu, že poslanci zvolili Masaryka (14. listopadu 1918 v Thunovském paláci) prezidentem, třebaže ještě ani nebyl v zemi, a potom znovu v roce 1920, 1927 a 1934.
Prezidentem se tak stal muž, který vybudoval na Hradě – vedle politických stran, vlády, parlamentu, bank atd. – další, nesmírně silné mocenské centrum a který odtud (spolu)řídil osudy milované republiky (tak trochu jako monarcha z rakouských časů).
Muž, jehož respektovala většina politických, ekonomických i vojenských elit země. Muž, jenž se přátelil s předními intelektuály v čele s geniálním Karlem Čapkem (já vím, já vím, že se „pátečníci“ začali vždycky opravdu dobře bavit, až když prezident odešel, ale stejně…). Muž, který spolu s Benešem (nezapomínejme na něj) úspěšně ukotvil republiku, postavenou na „ideálech humanitních“ v Evropě a ve světě.
Úspěšnou i prospěšnou republiku, na kterou byli lidé hrdí a za kterou chtěli v době mnichovské krize umírat. Republiku, která byla – opět zdůrazňuji, že v dobovém kontextu, nepoměřujte ji, prosím dnešníma očima a dnešními standardy – skvělou republikou, jednou z mála skutečných (v rámci tehdejších možností) demokracií (nejen ve střední) Evropě.
Kult, ano, kult, nebojme se toho slova, jenž kolem Tomáše Masaryka vznikl a na jehož udržování (nejen) jeho okolí pečlivě dbalo, proto stárnoucímu prezidentovi (znovu připomínám, že se narodil v roce 1850) nemějme/nemějte za zlé. Byl totiž nedílnou součástí „velkého příběhu“ o úspěchu jednotlivce i všech lidí, kteří v „jeho“ republice žili.
Bylo to inspirativní a nebojím se říct i státotvorné a národotvorné, jakkoli to hlavně na vnější pozorovatele mohlo občas působit téměř až komicky. Patřilo to ale k dané době, neodmyslitelně, a patří to k ní viděno i dnešníma očima, které již většinou nejsou a neměly by být zastřené sentimentálním steskem po „starých dobrých časech“.
Prezident Budovatel/Obnovitel
Edvard Beneš byl ve většině ohledů úplně jiný člověk než Tomáš Masaryk. Na první místě je třeba říci, že obrovskou práci vykonal již v době tzv. zahraničního odboje, při vzniku Československa. Masarykova věta „Bez Beneše by republiky nebylo“ je spravedlivá, žádné lichocení a žádný pokus vylepšit jeho postavení u té části veřejnosti, která jej zrovna „nemilovala“.
Kromě toho odvedl Edvard Beneš obrovský kus práce při – řečeno s Ferdinandem Peroutkou – „budování státu“ po vzniku republiky, krátkou dobu jako její ministerský předseda (1921–1922) a hlavně jako její dlouholetý ministr zahraničních věcí (1918–1935), tj. tvůrce či, společně s Masarykem, spolutvůrce československé vnější politiky. Právě Beneš byl člověkem, jenž osud našeho státu bytostně spojil se Západem, na prvním místě s Francií, s jejími středoevropskými zájmy i s jejími bezpečnostními garancemi.
O to větší byl Benešův šok, o to větší byly jeho zklamání (slabé slovo), pokoření a frustrace, které mu „Francie sladká“ a „hrdý Albion“, řečeno slovy básníka Františka Halase v jeho Zpěvu úzkosti (1938), připravily na sklonku září 1938 v Mnichově, když bez skrupulí a bez boje odevzdaly pohraničí první republiky nacistickému Německu.
Frustrace, na kterou Benešovi nedalo zapomenout ani to, že to byla právě Velká Británie, jež poskytla jemu a jeho exilové vládě za druhé světové války útočiště, kde mohl dělat skutečnou politiku a odkud se mohl po skončení války na jaře 1945 triumfálně vrátit do osvobozené vlasti.
Jenomže jaká vlast to tehdy „na jaře v pětačtyřicátém“ vlastně byla? Nešlo jen o to, že nová poválečná vláda Sovětskému svazu odevzdala Podkarpatskou Rus, ale hlavně o to, že nezadržitelně směřovala (i díky smlouvě, již Beneš v Moskvě navzdory varování západních spojenců podepsal v prosinci 1943) k „pevnému, nerozbornému přátelství a spojenectví“ se Stalinovým režimem.
Volby v roce 1946 (jejichž výsledek byl mimo jiné dán „mnichovským traumatem“) a následující vývoj potvrdily to, co bylo patrné již na konci války, kdy Prahu nesměla osvobodit americká armáda, a rovněž už i při pouhém pohledu na mapu střední a jihovýchodní Evropy.
Co tím chci říct? Nic než to, že na rozdíl od roku 1938, kdy byl ozbrojený odpor proti Němcům možný (jakkoli, nic si nenalhávejme, nedával příliš logiku – ztráty a důsledky mohly být opravdu strašlivé, a kdo nebyl v Benešově postavení, měl by jej za „akceptaci Mnichova“ „soudit“ velmi, velmi opatrně), pak po roce 1945, ve zdánlivě, ale jen zdánlivě „nadějeplných časech“ tzv. třetí republiky (1945–1948) se pravděpodobnost, že by ČSR „vyklouzlo“ ze Stalinova stále pevnějšího sevření, limitně blížila nule.
Ano, svou „únorovou partii“ v roce 1948 Beneš nesehrál dobře. Mějme ale na paměti jeho věk, zdravotní stav a všechno, čím si v životě prošel. Již podruhé stál během svého prezidentství v situaci, jež byla dobře či správně ne(vy)řešitelná, po září 1938 znovu v únoru 1948. Strašlivé.
Bez přehánění strašlivé a – přirozeně – nepochopitelné pro všechny, kteří se vůči němu dnes bez elementárních znalostí a špetky empatie slušně i vulgárně vymezují na sociálních sítích, nemajíce ve své tuposti nejmenší tušení, o čem vlastně píšou…
Shrnuto a podtrženo – zatímco Tomáš Masaryk, jenž měl to „štěstí“ (rozumíme si, viďte?), že abdikoval na prezidentský úřad v roce 1935 a zemřel v posledním relativně klidném roce 1937, Edvarda Beneše čekala na Hradě, který i nadále zůstával významným mocenským centrem, „jedna hrůza za druhou“, a nakonec po únoru 1948 hořký, potupný konec.
Tomu se holt říká přízeň či, naopak, nepřízeň osudu, štěstí, či neštěstí, jak chcete. Masaryk a Beneš ostatně nejsou jedinými politiky a státníky, o jejichž osudu a o osudu jejich země (spolu)rozhodla „vrtkavá paní Fortuna“ víc, než bychom řekli, že je možné.
Oba muži, jeden jako druhý, se nicméně navzdory odlišným osudům zasloužili nejen o to, že vznikl stát, jenž znamenal počátek moderních československých, respektive českých národních dějin. Jejich životní úsilí výrazně přispělo rovněž k vytvoření československé a zejména české národní identity.
V neposlední řadě pak byli spolutvůrci nové, poválečné Evropy, jež byla mimo jakoukoli pochybnost složitá, (nejen potenciálně) konfliktní a ne zcela stabilní, ale přes to všechno to byla Evropa, v jejíchž částech, včetně jejich „první republiky“, se na tehdejší poměry dobře a slušně žilo. A to není vůbec málo.
