Eli Noam je profesorem financí a ekonomie na Kolumbijské univerzitě, ve svém profesním životě se ale zabývá i ekonomií médií a digitálního světa. Mezi posledními z více než tří desítek jeho knih jsou tituly s názvem „Kdo vlastní světová média“ či „Koncentrace médií v USA“, kromě toho sepsal přes 400 odborných článků. Do Prahy Noam přijel na pozvání Institutu H21 a v rozhovoru pro INFO.CZ hovoří o současných mediálních trendech, o nebezpečích, která přichází z Číny, nebo o tom, kdo by měl v ideálním případě vlastnit média.
Ve své odborné práci se věnujete koncentraci médií. Kam směřujeme?
Vypíchnul bych dva hlavní trendy. Zaprvé: vlastnictví existujících médií se stále více koncentruje, to je zřejmé. Na druhé straně do tohoto ekosystému vstupují nová média a nové technologie, které jsou z počátku disruptivní, ale postupně se jejich vlastnictví rovněž koncentruje. Historicky šlo třeba o rádio nebo televizi, nyní se trendy týkají třeba online videa, v budoucnu půjde o AI.
Když se zastavím u online videa, o kterém byly mé dvě poslední knihy, tak pozorujeme skutečně obrovskou agregaci vlastníků: máme Netflix, Amazon a pár dalších hráčů, kteří jsou silní nejen ve Spojených státech, ale mají výrazný tržní podíl na celém světě. To je z pohledu mediální koncentrace úplně nová situace, která dříve v mediálním světě moc neexistovala. Měli jsme sice velké, nadnárodní mediální společnosti jako byla Murdochova News Corporation, ale ta byla spíše výjimkou než pravidlem. Online video je ale v jádru globálním fenoménem.
Jaký bude další vývoj?
Myslím, že platformy, jako je YouTube, se ještě více zprofesionalizují. Už to nebudou místa, na kterých budete sdílet videa z narozeninové oslavy svých dětí, ale půjde o platformy pro profesionální média, která na ně budou umisťovat profesionálně zpracovaný obsah. Stane se z nich plnohodnotný outlet pro mediální společnosti, které už se nebudou muset doprošovat velkých studií, aby jim distibuovaly jejich obsah. Místo toho jej umístí a budou monetizovat skrze Youtube a podobné platformy. Napřímo.
O těchto platformách se sice říká, že obsahují především „obsah generovaný uživateli“, jenže když se na ten „obsah“ podíváte blíže, zjistíte, že onen „uživatel“ není máma či táta od rodiny, ale že jde často o profesionální firmy, které se naplno věnují vytváření obsahu, pravidelně jej na těchto platformách publikují, a jsou za to velmi dobře placené. A tento trend bude dále sílit.
A ta druhá poznámka?
Video-streaming s sebou přinese nové, imersivní komponenty. Mnohem větší důraz bude na ponoření do 3D prostoru, na interaktivitu, na individualizaci prožitku. Myslím, že se budeme stále více setkávat se „zážitkovými televizemi“, které nám umožní v rámci rozšířené reality létat mezi mraky nebo se díky nim umístíme doprostřed basketbalového zápasu. To je ta nová složka, která bude hrát postupem času stále větší roli.
Není to příliš optimistické? Google Glass skončily propadákem, podobné Apple Vision také nejspíš nebudou velkým trhákem. A efekt „metaversa“ je zatím prakticky neviditelný.
Vím kam míříte – a máte pravdu, koncept metaverse se zatím úplně neuchytil. Jenže nezapomeňte, že jde o relativně nové věci, které se nematerializují okamžitě. A to, že se tyto technologie zatím neprosadily, nutně neznamená, že jejich logika je vadná.
Podívejte se do historie – technologie často masově nastoupí až dekády poté, co je lidé objeví a poprvé použijí. První elektromobily jsme měli před 150 lety, ale masového přijetí se dočkávají až nyní. Videohovory? Ty už známe sto let, jenže v minulosti nikoho nenapadlo, že by mohly být k něčemu dobré. Byly komplikované a drahé, akademici dokonce ve své době psali články o tom, jak je celá ta technologie směšná. Přitom za covidu bychom se bez videohovorů jen těžko obešli.
Co tím chci říct: existují situace, kdy se technologie přicházejí mnohem později, než jsme původně doufali. A to může být i případ metaverza a dalších imersivních technologií.
Mediální společnosti – od americké Disney až po českou Mafru – v mezičase nezažívají nejlepší časy. Bude hůř?
Média to skutečně nemají nejjednodušší. Ovšem pragmaticky vzato, jde jen o další a další změny v oboru, který se nyní dramaticky vyvíjí. Dnes jsou média v jiné situaci, než byla před sto lety, i situace před dvěma dekádami byla naprosto odlišná a média i novináři se zkrátka musí přizpůsobit se novým trendům a současnému světu. Ano, říká se mi to jednoduše, i proto, že mě média neživí, ale tak to prostě je.
