KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Fenomén migrace je starý jako lidstvo samo. Teprve v minulém století byla po dvou velkých válkách a novém uspořádání světa nastavena první pravidla pro přijímání uprchlíků, jimž v jejich domovině hrozí hladovění, pronásledování či dokonce smrt. Svět se ale neustále vyvíjí a stará pravidla už se při zvládání nových migračních vln ukazují být bezzubá. Poslední díl volné trilogie textů o fenoménu migrace se věnuje právě tomu, v čem selhávají současné migrační politiky a proč je nejvyšší čas je začít revidovat a zgruntu měnit.
Druhá světová válka vyhnala do světa na 40 milionů uprchlíků. Mnozí z nich, kteří se vydali na strastiplnou cestu z rozvrácené střední a východní Evropy do bezpečnějších teritorií, se v hostitelských zemích dočkali ochrany i lidského zacházení. Jiní, včetně mnoha Židů, byli ale na hranicích zastaveni a posláni zpět do své vlasti – a tím většinou na jistou smrt.
Při poválečné obnově Evropy byla povinnost přijímat uprchlíky, založená zejména na tragických zkušenostech s holokaustem, zakotvena v základních dokumentech – v Úmluvě o lidských právech, Úmluvě o právním postavení uprchlíků a Všeobecné deklaraci lidských práv. Signatáři se zavázali neodmítat imigranty, kteří mají „odůvodněný strach z pronásledování“, a byly založeny i organizace jako Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, které měly zajišťovat dodržování těchto závazků. Právo na útočiště před pronásledováním bylo ustaveno jako univerzální pravidlo pro všechny civilizované státy.
Plnily jej všechny země euroatlantického okruhu. Mimo jiné – do západní Evropy, USA, Kanady či Austrálie emigrovaly statisíce lidí vyhnaných komunistickým útlakem ze zemí východní Evropy. Spojené státy přijaly téměř půl milionu lidí, kteří uprchli z Vietnamu po pádu Jihu v roce 1975. A Evropa i Amerika později poskytla útočiště íránské elitě po převzetí moci v zemi teokratickým režimem, stejně jako válečným uprchlíkům z krvavě se drolící Jugoslávie.
Dobrovolné přijímání hodnot vs. násilný multikulturalismus
První poválečné vlny přistěhovalců záhy přijaly „za své“ hodnoty hostitelských zemí. Přesněji řečeno, ony je primárně přitahovaly právě tyto hodnoty (nikoli štědrý sociální systém), takže se bez větších potíží asimilovaly do sekulární a liberální západní kultury. Tu však poslední dobou čím dál silněji narušují problémy spojené s asimilací masového počtu především muslimských přistěhovalců a rozmělňují ji pokusy o umělé nastolení multikulturalismu, devalvaci občanství a „odnárodňování“ evropských elit.
Ruku v ruce s tím přichází i zhoubná mutageneze liberalismu na západních univerzitách, v rámci které vytvořili tzv. progresivisté mocnou generaci od reality odtržených ideologů. Nejen ochotných omlouvat čiré zlo, ale zároveň v rámci čím dál paradoxnějšího a nelogičtějšího boje za „lepší svět“ žádat po ostatních, aby se naopak oni přizpůsobili, i za cenu zničení vlastní civilizace, kterou se působením jejich doktríny učí nenávidět.
Přes svoje zcela menšinové zastoupení v populaci se této skupině podařilo převzít otěže národních a nadnárodních politik – mimo jiné právě těch imigračních. A jak nyní můžeme vidět na příkladu Švédska, škody napáchané těmito lidmi (byť možná původně v dobré víře) jsou nedozírné a jejich demografické důsledky velmi pravděpodobně Evropu navždy změní, i kdyby se od nich skokově ustoupilo, což je však téměř nereálné. Osud zemí totiž určuje primárně demografie.
Osudová demokracie i demografie
Problém s migrací velkého množství lidí z odlišného sociokulturního prostředí neznamená bezprostřední hrozbu terorismu, jak se snaží tvrdit protiimigrační politici od vrcholu uprchlické krize v roce 2015. Daleko zásadnější a dlouhodobější problém spočívá v tom, že se stávající uprchlíci v hostitelských zemích velmi obtížně integrují. Navíc při určitém „kritickém množství“ v populaci jsou schopni nátlakem na demokratické struktury měnit politickou i sociální realitu v zemi, kam původně přišli cizinci.
Obzvláště to platí v případě, mají-li výrazně více dětí než domácí populace, což je pravidlem zejména u muslimských komunit v Evropě. V Německu je – při sečtení imigrantů a jejich potomků v první generaci – čtvrtina obyvatel s cizím původem. Ba dokonce téměř třetina, pokud budeme brát v potaz „smíšené páry“, kdy se mimo Německo narodil jen jeden z rodičů.
Navíc další nově příchozí, jejichž počty neustále vzrůstají, mají více dětí než tradiční evropské rodiny. V Německu v roce 2008 bylo z těchto rodin 30 % všech dětí, v roce 2019 už 39 % a v současnosti je to ve velkých městech nadpoloviční většina. Imigrantská kultura se tak velice rychle replikuje, což časem povede ke kulturním změnám přímo v Evropě.
Někdejší bájné sny o integraci těchto komunit do evropské kultury vyvrací veškerá dostupná statistika – naopak, jejich integrace se s přibývajícím přílivem zpomaluje a v některých případech dokonce obrací.
Zatímco první generace evropských muslimských imigrantů byly většinově sekulární, nynější třetí generace je dokonce radikálnější než jejich bližní ve „zdrojových zemí“ migrace. Například do mešity dnes pravidelně chodí téměř třetina dospělých Turků žijících v Německu, což je daleko více než v mnoha částech jejich vlasti. Turecké ženy „první generace“ téměř nikdy nenosily šátky, které jsou tu ale dnes zcela běžné. A bez jakéhokoli podnětu k zapojení do národního společenství se mnoho Turků už ani neobtěžuje učit německy – přičemž se bavíme o řádově daleko integrovanější komunitě, než jsou následující příchozí z muslimského světa.
