Kdo nepracuje, ať nejí. S tímto heslem chtějí mnozí odpůrci přebujelé migrace do Evropy zabránit zneužívání štědrého sociálního systému. Migranti by podle nich měli pracovat, aby pokryli náklady na svůj pobyt v hostitelské zemi. Jenže aktuální příklad Rakouska ukazuje, že to zdaleka není tak jednoduché.
Rakouská snaha změnit azylové zákony je reakcí na novou migrační vlnu, která v letošním roce zasáhla zejména západ Evropy. Například v Německu policie jen do konce srpna zadržela 42 tisíc nelegálních migrantů, což znamená meziroční nárůst o 51 %, ilegální přechody z Česka do Německa se zvýšily o 42 % a ze Švýcarska dokonce o 201 %. Přestože v sousedním Rakousku není situace s nelegální migrací zdaleka tak dramatická (počet žádostí o azyl dokonce meziročně poklesl), tamní vláda se snaží předejít potenciálním problémům zpřísněním azylové politiky.
Ministr vnitra Gerhard Karner (ÖVP) se ve středu dohodl se zástupci spolkových zemí na tom, aby všichni žadatelé o azyl v Rakousku – pokud jim to zdraví a věk dovoluje – vykonávali v budoucnu veřejně prospěšné práce. A pokud to odmítnou, přijdou o část dávek, nebo mohou být dokonce vyhoštěni.
I když odpůrcům migrace zní tento návrh nepochybně jako „rajská hudba“, ukazují se již na začátku jeho slabiny. V současné době totiž žadatelé o azyl v Rakousku nemohou až do ukončení řízení oficiálně pracovat – výjimkou je pouze takzvaná dobrovolnická práce po třech měsících pobytu, tedy například služby v kuchyni azylového zařízení, údržba zeleně apod. A o tyto práce je už dnes mezi migranty velký zájem.
Začarovaný kruh migrační politiky
Zástupci rakouských spolkových zemí po středeční dohodě pověřili ministerstvo vnitra vypracováním odlišného modelu zaměstnání pro migranty: nabídka by se měla rozšířit na všechny neziskové organizace, a migranti by se tak ocitli v podobné pozici jako například vykonavatelé náhradní vojenské služby.
Stát by je posílal pomáhat třeba do domovů důchodců, do sociálních zařízení či na veřejně prospěšné stavby. A kdyby odmítli na určeném místě pracovat, nevyplácel by jim sociální dávky a v krajním případě by je mohl i vyhostit. „Lidé mají také závazek vůči zemi, která je přijme,“ řekl zástupce spolkové země Horní Rakousy pro uprchlíky Wolfgang Hattmannsdorfer (ÖVP). Navíc by podle něj povinná dobrovolnická práce migrantů přispěla k jejich lepší integraci ve společnosti.
Jenže hned na počátku se ukazuje, v jakém začarovaném kruhu se dnes migrační politika pohybuje. Aby politici vyhověli některým protiimigračním náladám ze strany svých voličů, přicházejí nejen s líbivými hesly, ale i také s návrhy, jak migrantům znepříjemnit život. Bez ohledu na to, zda mají taková opatření vůbec šanci na uvedení do praxe.
Příkladem je i zmíněná snaha spojit pobyt migrantů v zemi s povinností účastnit se veřejně prospěšných prací, kdekoliv bude potřeba. To, že něco na voliče působí líbivě, ještě zdaleka neznamená, že je to reálné.
„Toto je návrh, který může vypadat dobře na papíře, ale neuskuteční se. Pokud někdo odmítne pracovat, neexistují na to žádné zákonné sankce,“ uvedla pro televizi ORF odbornice na migraci Judith Kohlenbergerová. Lidem, kteří potřebují mezinárodní ochranu, musí být poskytnuta základní péče a nemohou být posláni zpět do země původu.
Dobrovolná, nebo nucená práce?
Proti povinné práci pro žadatele o azyl se už vyslovila také vídeňská radnice, podle které nelze takové opatření z právních důvodů prosadit. A přidala se i rakouská zaměstnanecká komora (AK): „Pokud by zachování základních služeb mělo být spojeno s výdělečnou činností, bylo by to v rozporu s úmluvou o lidských právech, která zakazuje nucenou práci,“ uvedl Johannes Peyrl, konzultant komory pro trh práce.
Dá se přitom očekávat, že podobná debata vyvolá v Rakousku a možná i v Česku vlnu prohlášení typu „Brusel chrání migranty a nechává je za naše peníze zahálet, místo aby pracovali“. Ovšem tak jednoduché to určitě není. A i někteří pravicoví a ultrapravicoví politici v Rakousku přiznávají, že velká část migrantů a žadatelů o azyl pracovat chce.
Jenže jim v tom brání jak rakouské a „evropské zákony“, tak i předpisy chránící zaměstnance před mzdovým dumpingem. Přestože v současné době neexistuje žádná regulace ohledně výše odměn za dobrovolnickou práci, žadatelé o azyl v Rakousku si podle zákona nesmějí vydělat více než 110 eur (2600 korun) měsíčně plus 80 eur na každého příbuzného, který nemá vlastní příjem.
„Práce musí být zaplacena spravedlivě a právně chráněna. Všechny tyto dobrovolnické činnosti to nijak nenaplňují, neexistuje služební poměr, pojištění a výplata je výrazně pod kolektivní smlouvou,“ uvedl Peyrl. Kdyby se z tohoto druhu dobrovolnické práce stala pro všechny žadatele o azyl povinnost, vidí v tom jasnou cestu k mzdovému dumpingu, který by poškodil domácí zaměstnance.
Bez legislativních úprav to nepůjde
Judith Kohlenbergerová ale vidí překážky i na jiných úrovních. „Co když budou chtít všichni migranti pracovat a nenajde se dost neziskových organizací, které by je všechny zaměstnaly?“ ptá se odbornice na migraci. Není také nikterak lehké najít práci někomu, kdo ještě neumí vůbec německy.
Návrh na „povinně dobrovolnou práci pro migranty“, který na zadání spolkových zemí začíná v techto dnech posuzovat rakouské ministerstvo vnitra, tak má být podle Kohlenbergerové spíše než reálnou vizí jakýmsi signálem, že se Rakousko snaží migraci omezovat. Pokud by totiž mělo být toto opatření skutečně uvedeno do praxe, muselo by kvůli němu změnit hned několik rakouských zákonů, legislativa EU i mezinárodní dohody o ochraně lidí na útěku před válkou a útlakem.
„Oznámení, jako je toto (návrh na povinnou práci pro migranty – pozn.red), posouvají samotnou debatu o smyslu azylu někam úplně jinam. Takhle institut azylu nefunguje. Dokonce i lidé, kteří na něj nemohou nakonec dosáhnout, mají nárok na ochranu, pokud jim v jejich zemi hrozí mučení nebo pronásledování,“ prohlásila Kohlenbergerová.
