Vedení německé AfD a rakouské FPÖ oznámily společnou politickou „ofenzivu“ k převzetí moci v obou zemích. Tradiční strany podle jejich vyjádření zklamaly, vedou země k chudobě a jediným řešením je prý vláda takzvaných vlasteneckých stran. Otázkou zůstává, zda se k ohlášené snaze připojí i čeští „vlastenci“. Program sice mají všichni podobný, v některých ohledech jdou ale jejich priority tvrdě proti sobě.
Spolupředsedkyně Alternativy pro Německo (AfD) Alice Weidelová a předseda rakouské strany Svobodných (FPÖ) Herbert Kickl ve Vídni avizovali prohloubení spolupráce obou stran. A notovali si v tom, co všechno rakouská i německá vláda dnes dělají špatně. Na prvním místě je údajně migrační politika, na druhém evropský green deal.
„Už se nerozlišuje mezi azylem a ekonomickou migrací. Navíc byl oslaben naturalizační zákon, takže migranti, kteří vstoupili do země nelegálně, mohou získat občanství již po třech letech, pokud budou poskytovat takzvané integrační služby,“ uvedla Weidelová.
To podle ní vedlo k „rekordní naturalizaci“ 170 000 lidí, z nichž asi 30 % jsou údajně především mladí Syřané. Stejně katastrofální je prý i německá klimatická politika a takzvaná energetická transformace, které ženou německou ekonomiku ke zdi a uvrhují podle kritiků obyvatelstvo do chudoby. „Tento energetický přechod stojí 2,5 bilionu eur a ušetří za šest let právě tolik CO2, kolik Čína vypustí za 24 hodin,“ tvrdí Weidelová.
Podle Herberta Kickla se politika rakouské a německé vlády sice líbí „globalistickým organizacím“ jako jsou Světová zdravotnická organizace (WHO) a Světové ekonomické fórum, zásadně se ale liší od vůle občanů. „V čem spočívá tato schopnost vládnout? V porušování základních práv a občanských svobod během pandemie, které má být nyní povýšeno na ještě vyšší úroveň prostřednictvím pandemické smlouvy WHO,“ hřímal Kickl, známý odpůrce očkování proti covidu.
Podle Kickla rakouská i německá vláda „ekokomunismem“ připravují lidi o jejich bohatství a sociální jistoty, „berou jim vlast neúspěšnou azylovou politikou, ničí vše, co je důležité a přitom se lidem snaží vnutit představu, že je taková politika normální.“
Jedinou cestou k nápravě je údajně volba „vlasteneckých sil“, jako jsou právě AfD a FPÖ – dle jejich zástupců jediných stran, které stojí na straně obyvatelstva.
Je třeba uznat, že obě strany už rozhodně nestojí na samém okraji politického spektra, ale naopak zaznamenávají růst preferencí.
V Německu dosahuje Alternativa pro Německo nyní v celostátních průzkumech preferencí mezi 19 a 23 %, přičemž v některých spolkových zemích by jí dnes volilo až 30 % voličů. V Rakousku má FPÖ pod předsedou strany Herbertem Kicklem už měsíce nejvyšší preference ze všech stran.
Vzhledem k rostoucím preferencím se nyní obě strany s nacionalistickým programem snaží prezentovat svou politiku společně, jako by se jednalo prakticky o jednu stranu. A to vzhledem k nacistické historii Německa a Hitlerovy NSDAP vyvolává mezi některými lidmi obavy. Jiní voliči jsou ale z prohlášení Kickla a Weidelové doslova nadšení.
Program, který oba politici představili, se údajně dá shrnout do následující věty: „těžištěm je společný boj za svobodu, vlast a demokracii – proti destruktivní politice elit.“
Komu by tato a podobná prohlášení připomínala hesla českých „vlastenců“, nebyl by daleko od pravdy. A Kickl s Weidelovou se nijak netají tím, že by chtěli, aby se nim připojily i další „vlastenecké síly“ v celé Evropě, včetně Česka.
Dlouhodobým příznivcem a podporovatel politiky jak AfD, tak rakouské FPÖ je například bývalý prezident Václav Klaus, velké podpoře se politika obou stran těší i u Okamurovy SPD. Minulý prezident Miloš Zeman zase v posledních prezidentských volbách v Rakousku podpořil tehdejšího kandidáta FPÖ Norberta Hofera, kterého dokonce přijal na Pražském hradě.
Problém je ale v tom, jak by toto Kicklem a Weidelovou proklamované spojenectví „vlasteneckých sil“ mělo vypadat. Jak se totiž ukazuje, není vůbec jednoduché definovat a naplňovat vlastní národní zájem, a přitom se nijak nedotknout jiných národních zájmů, prosazovaných „vlastenci“ ze sesterských stran v dalších zemích.
Základním příkladem mohou být třeba Benešovy dekrety. I když jsou například Václav Klaus i Miloš Zeman dlouhodobými odpůrci jakéhokoliv vstřícného jednání s rakouskými či sudetskými Němci, už vůbec jim nevadí, že AfD i FPÖ vždy požadovaly zrušení Benešových dekretů.
V případě FPÖ se prosazuje například částečná dekriminalizace výroků, související s chválou nacistické politiky před druhou svatovou válkou a během ní. A to také určitě není v českém národním zájmu.
Stejně tak rakouští Svobodní nebojují jen proti muslimské migraci. Vadí jim i výhody, kterých se v Rakousku těší i pracovníci z Česka. FPÖ byla v roce 2018 ve vládě hlavním motorem snížení přídavků pro děti zahraničních zaměstnanců, včetně Čechů. České gastarbeitery na billboardech srovnala s muslimskými přistěhovalci.
Je toho přitom mnohem víc, kdy se národní zájem tak, jak ho prezentují rakouští či němečtí nacionalisté, střetává s národním zájmem, prezentovaným těmi, kdo se označují za české vlastence. A je tedy spíš jen otázkou času, kdy se avizované spojení vlasteneckých sil v Evropě změní v jejich vzájemný souboj.
