KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Krajní levice i pravice na jedné lodi – a v ruském žoldu. Právě tak to podle nedávné zprávy deníku Washington Post bylo v Německu, kde se skrze „boj za mír“ sblížily Die Linke a AfD. Ta zpráva může překvapit jen toho, kdo si myslí, že extrémy se odpuzují. Je to často naopak: Potřebují se, přitahují a vzájemně podporují, někdy i spolupracují. Proč? Protože mají společný cíl: zničit, či přinejmenším oslabit demokraty. Ti se jim mohou ubránit zase jen společně.
Když výrazná tvář postkomunistické Die Linke Sahra Wagenknechtová hřímala na demonstraci v Berlíně „nechceme větší zavlečení Německa do této války“, tleskalo jí i několik desítek členů nacionalistické Alternativy pro Německo. Upozornil na to americký deník Washington Post. A dodal, že na obálce německého časopisu Compact, který dává prostor krajně pravicovým názorům, se pak objevil výrok, že právě Wagenknechtová „by byla nejlepší kancléřkou a kandidátkou pro levici i pravici“.
Ostatně stejnou zkušenost máme i u nás, když se během demonstrací pod heslem „chci mír“ střídají na pódiu řečníci z obou okrajů politického spektra. Sám nemám moc rád označení „krajní levice a pravice“. Jako by se nám tím sugerovalo, že neobolševici či neonacisté (potažmo populističtí nacionalisté) jsou jen jakýmisi „zdivočelými“ socialisty a konzervativci. Navíc svůj odraz v extrému má i třetí demokratická ideologie – liberalismus. Takzvaný progresivismus totiž není o nic méně nebezpečný, ale přitom se špatně zařazuje na pravolevou osu.
Často se tedy mluví o „nové levici“. Jenomže ani to nesedí, protože toto hnutí se mnohdy nezajímá o sociální otázky a obecně o chudé. Naopak se k nim chová dost přezíravě a cynicky – z velmi podobných pozic, jaké dříve zastávali bohatí městští pravicoví liberálové vůči „zaostalé“ periferii. Další důvod, proč si už nemůžeme vystačit se starým schématem, kdy jeden okraj okupovali (neo)nacisté a druhý komunisté. Ostatně obě tyto ideologie socio-ekonomicky stavěly na socialismu, a tedy patřily vlastně vlevo.
