Kdo může očekávat po rodičích značné dědictví, měl by zpozornět. V Evropě se množí návrhy, aby státy mnohem více danily zděděný majetek. Zalepily by tak díry v rozpočtech a mohly i nadále financovat sociální programy. Otázkou jen zůstává, nakolik by vysoká dědická daň do budoucna ovlivnila touhu lidí bohatnout, a tedy i vytvářet nějaké hodnoty pro své potomky.
Důvod současné hlasité diskuse o dědické dani v EU je velmi jednoduchý. Ještě nikdy v historii se nerozděloval tak obrovský objem majetku z dědictví, jaký se bude rozdělovat v nejbližších deseti či dvaceti letech. Příčin je hned několik.
Do penze budou odcházet populačně silné ročníky ze sedmdesátých let, v Česku známé jako Husákovy děti. Populačně silné ale byly tyto ročníky i na Západě. A tomu bude odpovídat i objem jejich dědictví.
Druhou příčinou toho, proč čeká na dnešní dědice z celkového pohledu majetek, o kterém se jejich předchůdcům ani nesnilo, je podle odborníků zlatá doba pro podnikání po konci studené války mezi Východem a Západem.
Poté, co v roce 1989 padly totalitní režimy v bývalém sovětském bloku (včetně Česka), se na Západě i Východě otevřely nebývalé možnosti mezinárodního obchodu.
Mnoho lidí bude zřejmě argumentovat tím, že právě jim žádné velké benefity, co se týče majetku, tato doba nepřinesla.
V sousedním Německu se ale o minulých 30 letech píše jako o období historicky rekordního růstu bohatství, které už se zřejmě nikde nebude v takové míře opakovat. A to platí zjevně o zbohatnutí značné části i české a dalších populací v Evropě.
Podle aktuální studie Vídeňské komory práce a Společného výzkumného centra (JRC) Evropské komise, provedené na modelovém příkladu Rakouska, se objem dědictví v příštích letech téměř zdvojnásobí.
Zatímco v příštím roce by měli rakouští dědici získat majetek a aktiva v hodnotě 21,5 miliardy eur, v roce 2050 by to mělo být až 40,8 miliardy eur (1 bilion korun).
Podobně skokový nárůst objemu dědictví, z něhož by měli těžit takzvaní mileniálové (lidé narození v letech 1982 až 2000), se očekává například i v Německu a Velké Británii.
Analýza, na níž se podílel britský ekonom David Sturrock, dospěla k závěru, že britští mileniálové zdědí v průměru 150 000 britských liber (4,4 milionu korun).
Zatímco však jeden z deseti mileniálů nedostane vůbec nic, 10 % těch nejbohatších dědiců získá 500 000 liber (14,7 milionu korun). Každoroční předávání bohatství se zvýší o třetinu, do roku 2050 dosáhne 145 miliard GBP (4,3 bilionu korun) a bude značně nerovnoměrné.
Množí se proto různé návrhy, jak zdanit ty, kteří se díky dědictví po předcích stanou ze dne na den milionáři či miliardáři. Takových lidí bude totiž v příštích letech oproti minulosti nebývale mnoho. Každý si přitom může říci: co je státu do toho, kolik peněz kdo zdědí. Majetek, vytvořený předky, byl přece už jednou zdaněn.
Podobnou filozofií se řídila dosud řada států, včetně Česka, které buď úplně zrušily dědickou daň, nebo ji alespoň výrazně omezily.
V Česku byla tato daň zrušena už v roce 2014, v Rakousku v roce 2008. V Německu se platí stále, ovšem s řadou zákonných výjimek, takže celkový výběr není příliš vysoký. A to by se mělo změnit.
Již zmíněná studie, na níž se podílelo Společné výzkumné centrum (JRC) Evropské komise, je jen jednou z mnoha studií, které docházejí k závěru, že zvýšená dědická daň je vlastně jednou z možností, jak naplnit stále se prohlubují propast v národních rozpočtech.
Aby bylo možné i nadále udržet výhody evropského „sociálního státu“, nezbývá údajně nic jiného než vzít „trochu“ peněz mileniálům, kteří se o ně „nijak nezasloužili“, ale dědictví z nich udělalo boháče.
Komu podobné teze zní tak trochu socialisticky, není zřejmě daleko od pravdy. Obhájci vyšší dědické daně ale argumentují také tím, že kdyby nebyla tato daň zvýšena, převod majetku mileniálům by drastickým způsobem prohloubil sociální nerovnost ve společnosti.
Studie Rakouské komory práce a Společného výzkumného centra Evropské komise proto navrhuje několik modelů, jak zdanit ty nejbohatší dědice a přitom nepoškodit „ekonomiku“.
Jeden model počítá například s tím, že by se až do dědictví ve výši jednoho milionu eur neplatily žádné daně, pak by ale sazba progresivně stoupala až třeba k deseti procentům.
Výjimku by měli ti, kteří by ve zděděné nemovitosti sami bydleli nebo také ti, kteří by se zděděným majetkem sami dále podnikali. Podle studie by se tak daň v případě hranice půl milionu eur týkala zhruba 0,9 % dědiců, u milionové hranice by to bylo 0,2 %.
I od tak reaktivně malého počtu dědiců by ale mohl stát údajně generovat na dědické dani už v příštím roce příjmy ve výši 1,2 až 2,4 miliardy eur (60 miliard korun). V roce 2050 by pak dědická daň mohla při navrhovaných modelech přinést do rozpočtu až 4 miliardy eur (99 miliard korun).
Vídeňská komora práce vidí v této dani vlastně jedinou možnost, jak pokrýt alespoň z části rostoucí výdaje na pečovatelské služby, které by měly kvůli stárnutí populace dosáhnout za 20 let částky až 10 miliard eur ročně. Přitom by podle autorů studie stačilo zdanit dědictví nad milion eur, které by postihovalo jen maximálně jedno procento dědiců.
I když na zavedení „nové dědické daně“ existují rozporuplné názory, jisté je, že se jedná dnes o ožehavé a často diskutované téma v celé Evropě.
A přibývá i různých návrhů, jak dědické právo upravit tak, aby nezavánělo socialistickým přerozdělováním a přitom údajně zabránilo dalšímu rozevírání nůžek mezi bohatstvím a chudobou.
Návrh, se kterým mimo jiné přichází rakouské hnutí Neos a další politická uskupení v západní Evropě, například počítá se zavedením takzvaného občanského dědictví.
To by znamenalo, že určitou částku (v rakouském případě by mělo jít v přepočtu o 630 000 korun) by v den svých 18. narozenin dostával každý občan státu. Peníze by byly vázané účelově například na vzdělání či investice do bydlení. Pokud by ale člověk následně zdědil po příbuzných vyšší částku, musel by „občanské dědictví“ společnosti vrátit.
