Představte si, že by každý člověk v Česku dostal od státu k osmnáctým narozeninám jako dárek 240 tisíc korun. Pomohlo by to ekonomice rovných příležitostí? V Rakousku, Německu, Velké Británii a dalších západních zemích přibývá návrhů – zcela seriózně míněných – na to, aby lidé, kteří po svých rodičích nemají žádné nebo jen malé dědictví, dostávali cosi na způsob „občanského dědictví“ od státu. Zdá se vám to jako naprosto šílený nápad? Jeho zastánci argumentují zcela racionálními a lidsky pochopitelnými důvody.
Jednou ze stran, které volají po takzvaném „občanském dědictví“, je rakouské liberální hnutí Neos, které v posledních parlamentních volbách získalo 8,1 % hlasů. Jeho šéfka Beate Meinl-Reisingerová představila minulý týden návrh na „konto rovných příležitostí“ ve výši 25 tisíc eur (cca 630 tisíc korun), které by měli v den svých osmnáctých narozenin dostat od státu úplně každý Rakušan a Rakušanka.
Peníze by ale byly účelově vázané – například na investice do vzdělání, rozjezdu podnikání nebo pořízení vlastního bydlení. Pokud by příjemce tohoto takzvaného občanského dědictví v budoucnu zdědil po rodičích nebo příbuzných vyšší částku, musel by inkasovaných 25 tisíc euro státu vrátit. Financovat by se toto opatření mělo mimo jiné zvýšením věku odchodu do důchodu o jeden rok.
Beate Meinl-Reisingerová návrh na občanské dědictví popsala podrobně ve své knize „Wendepunkt (Bod zvratu)“ a strana ho zařadila do svého volebního programu před podzimními parlamentními volbami. A to s i výpočtem, kolik by takové opatření Rakousko stálo.
V Rakousku ročně dosáhne plnoletosti kolem 90 tisíc lidí. Občanské dědictví 25 tisíc eur znamená státní výdaje 2,25 miliardy eur, což je zhruba polovina plánovaných ročních výdajů země na obranu.
Návrh vzbuzuje na rakouské politické scéně i ve veřejných diskusích značné kontroverze jako další opatření, které by „vysávalo“ peníze z už tak enormně vysávaného sociálního státu. A to se někde musí zastavit. Šéfka Neos argumentuje tím, že většinu výdajů by pokrylo již zmiňované zvýšení odchodu do důchodu o jeden rok, navíc by se Rakousku údajně takový krok bohatě vyplatil.
Spravedlnost pro všechny
I někteří další zastánci tohoto opatření zmiňují výhody občanského dědictví. Mezi vůbec největší zastánce patří někdejší britský ministr pro vědu a univerzity, konzervativec David Willetts. Ten dlouhodobě navrhuje, aby „občanské dědictví“ dostávali všichni Britové a Britky ve věku 30 let a to ve výši 10 000 liber (294 200 korun).
„Vypořádali bychom se tak s rostoucí nerovností ve společnosti a přesunem bohatství mezi generacemi,“ prohlásil lord Willets.
Podobně jako někteří jiní ekonomové upozorňuje na zvýšenou roli dědictví při rozevírání nůžek mezi bohatstvím a chudobou, což může do budoucna údajně věštit velké sociální otřesy a ohrozit ekonomiku. Chystá se totiž obrovský převod majetku a peněz (v Británii se má jednat o 1,5 bilionu liber) na takzvané mileniály, tedy generací narozenou mezi lety 1982 až 2000.
Rodiče příslušníků této generace zažili od devadesátých let extrémní růst bohatství, kdy konec studené války a rozšíření celosvětového obchodu vedly nejen k vyšším ziskům, ale například i růstu cen nemovitostí. Z domu za „milion“ se během velmi krátké doby stal dům za 30 milionů.
Problém je podle Willetse v tom, že bohatství, které mají dědit mileniálové, je rozděleno značně nerovnoměrně. „Budeme mít několik velmi bohatých dědiců a rostoucí počet lidí, kteří se nikdy nedostanou ani k vlastnímu bydlení,“ upozornil Willets.
Už v době, kdy předsedal britské „mezigenerační komisi“, varoval, že tento vývoj může vést nejen k sociálním otřesům, ale i ztrátě motivace k vyšším pracovním výkonům u lidí, kteří na rozdíl od jiných nezbohatli díky dědictví. A poškodit tak ekonomiku. „Nezáleží na tom, jestli jste konzervativci nebo labouristé, svět, ve kterém více záleží na dědictví a méně na výdělcích, je méně otevřený a sociálně mobilní,“ uvedl britský konzervativec.
Práce versus dědictví
Takzvané občanské dědictví ve výši 10 000 liber by podle něj mělo zvýšit pracovní a životní šance u většího počtu lidí a zmírnit tak sociální nerovnost.
Někteří ekonomové upozorňují, že není pro ekonomiku a demokracii dobré, když z hlediska dosažené životní úrovně roste význam toho, co člověk zdědí a klesá význam výdělku.
Před negativními důsledky očekávaného velkého převodu bohatství varoval například ekonom David Sturrock z britského výzkumného institutu IFS. „Pracovní příjmy rostou pomaleji, takže částky z dědictví jsou mnohem důležitější součástí vašich celoživotních zdrojů,“ uvedl Surrock.
Z analýzy institutu vyplynulo, že mileniálové – ti, kteří se narodili v letech 1981 až 1996 – zdědí v průměru kolem 150 000 britských liber (4,4 milionu korun).
Zatímco však jeden z deseti mileniálů nedostane vůbec nic, 10 % těch nejbohatších dědiců získá 500 000 liber (14,7 milionu korun). Každoroční předávání bohatství se zvýší o třetinu a do roku dosáhne 145 miliard GBP (4,3 bilionu korun) a bude značně nerovnoměrné.
To údajně prohloubí propast mezi severem a jihem, mezi novými přistěhovalci a domácími i mezi regiony v rámci jedné země. Proto lord Willets dlouhodobě navrhuje „občanské dědictví“ jako prostředek k tomu, aby se šance těch, kteří nedědí nebo dědí málo alespoň trochu vyrovnaly s bohatými dědici.
Podle Willetse by mohl být tento systém financován, pro někoho možná paradoxně, právě z dědictví. V Británii by se příklad snížila hranice pro dědickou daň, kterou by tak platili i ti, kteří ji dnes neplatí. A zrušily by se i některé výjimky pro osvobození z daně.
Sporný přínos
Otázkou ovšem zůstává, nakolik by tento dar státu mladým lidem skutečně snížil sociální nerovnost a dal jim v soutěži o životní úroveň větší šance. Jak upozorňují někteří odpůrci návrhu, navrhovaná částka je příliš nízká na to, aby mohla konkurovat penězům, které dávají dětem bohatí rodiče. Navíc to ani není dost na počáteční investici do bydlení v Británii.
Je tedy občanské dědictví skutečně lékem proti nerovnosti? V Německu, kde se o tomto opatření také horlivě diskutuje, se to pokusili spočítat. Podle německého institutu Forum New Economy vlastní dnes chudší polovina německé populace pouze 1,4 procenta veškerého bohatství v zemi.
Pokud by šel vývoj stále stejným směrem bez jakýchkoliv omezujících opatření, tato hodnota by během příštích deseti let klesla na 0,5 procenta. Jinými slovy: polovina německé populace by vlastnila pouze půl procenta celkového bohatství v Německu.
Institut přitom spočítal, jakými daňovými či dědickými úpravami by bylo možné tuto narůstající míru sociální nerovnosti zmírnit. Pokud by údajně dostávali mladí lidé od státu „občanské dědictví“ ve výši 10 000 eur, nerovnost by se nesnížila, ale zůstala by alespoň přibližně stejná.
Až při příspěvku 20 000 eur by se podíl chudší poloviny populace na vlastnictví celkového majetku zvedl, ovšem jen na 2,7 %. Teprve kdyby lidé dostávali od státu 60 000 eur (1,5 milionu korun), stoupl by na 5 %.
Tento výpočet tak naznačuje, že obrovské investice státu do vytvoření rovných příležitostí na začátku pracovní kariéry by měly relativně malý účinek.
Pokud bychom přepočetli úvahy o zavedení občanského dědictví na české poměry, při srovnání s Rakouskem by částka 25 000 eur odpovídala v Česku zhruba 240 000 Kč. Nikoliv v absolutní hodnotě, ale v poměru k průměrným platům v obou zemích. V Rakousku průměrná hrubá mzda dosahuje 4497 eur (107 746 korun), v Česku 46 013 korun.
I přes některé sporné momenty a nejasnosti je každopádně dnes otázka vlivu dědictví na ekonomiku a spravedlivou hospodářskou soutěž velmi diskutovaným a probíraným tématem, a to i v USA.
Hned několik spolků milionářů a multimilionářů například žádá státy, aby více zdanily majetek nebo zvýšily dědickou daň v případě superbohatých. A to se zdůvodněním, že pokračování rozevírání nůžek mezi bohatými a těmi chudšími může v konečném výsledku poškodit společnost jako celek.
Odpůrci těchto návrhů na zdanění superbohatých nebo dokonce i v některých případech na zrušení dědictví však většinou podobná slova považují za nerealizovatelné výkřiky těch, kteří nevědí, co s penězi.
