GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Jeden z nejpalčivějších problémů tuzemské ekonomiky padnul. Inflace, strašák všech ekonomů – a poté, co měli vlastní „skin in the game“ – i velké části veřejnosti. Po dvou letech, kdy se růst spotřebitelských cen šplhal až ke dvaceti procentům, je dnes hotovo, v únoru ceny vzrostly jen o dvě procenta, o „normál“ dlouhodobě cílovaný centrální bankou.
Vysoká, pádivá inflace dokáže rozleptat ekonomiku na prvočinitele: likviduje úspory, decimuje firmy i domácnosti, požírá měnu. A bohužel, Česko v posledních dvou letech patřilo v Evropě k zemím, kde inflace patřila k těm nejvyšším – atakovala dvacetiprocentní hodnoty.
Pro řadu zejména mladších lidí šlo o nepoznané. S tak vysokou inflací neměli šanci se nikdy setkat; vyšší cenové skoky se odehrály jen v úvodu 90. let, během transformativní doby naší republiky, kdy v letech 1991 a 1993 inflace přesáhla 50, respektive 20 procent. Když tak v minulých dvou letech lidé vlivem inflace zažívali kontinuální pokles reálných mezd, změnili své nákupní chování a častěji se propadli do příjmové chudoby, byl to pro ně šok.
Česko nakonec prudkou inflační zatáčku vybralo, podle pondělních dat statistického úřadu dosáhla meziroční inflace dvou procent, dlouhodobého cíle centrální banky. A začala hra o to, kdo si za to připíše nejvíc politických bodů.
Tak namátkou: vláda v polovině února uspořádala ke zkrocení inflace vlastní tiskovou konferenci, kde si za to přivlastnila nemalé zásluhy. Podle premiéra Fialy stojí za poražením vysokých cen vládní tlak na výrobce a konsolidační balíček.
Česká národní banka a její guvernér Aleš Michl zase argumentují, že inflace byla „uvržena do okovů“ zejména díky přísné, jestřábí politice ČNB. A oba tábory unisono „argumentují“, jak vysoká byla inflace při jejich nástupu do funkcí a jak nízká je nyní.
Sluší se připomenout, že jak vláda, tak centrální banka (byť se v obou případech jedná o předcházející garnitury) mají máslo na hlavě. Právě jejich politiky totiž připravily podhoubí k tomu, aby se inflace mohla později urvat ze řetězu. V letech 2019 a 2020 se inflace pohybovala nikoliv kolem cílovaných dvou procent, ale v pásmu mezi třemi a čtyřmi procenty.
V tu samou dobu přitom obě instituce inflaci živily: z jedné strany vláda s velmi štědrou fiskální politikou a řadou předvolebních dárečků, na straně druhé i centrální banka, která i při tak vysoké inflaci ponechávala svou hlavní úrokovou sazbu kolem nuly.
Ani jedna z institucí se nechtěla přihlásit k odpovědnosti za vytvoření inflačního podhoubí; když však jde o připsání zásluh za zkrocení inflace, je to jiná.
Petr Fiala tak například argumentuje, že pokles inflace jde – kromě dalších – za vládou, která říká, že „hlavní, co jsme museli udělat, bylo ozdravení veřejných financí. Hned v roce 2022 jsme seškrtali výdaje státního rozpočtu skoro o 100 miliard korun.“
Fiskální politika – zjednodušeně řečeno to, kolik peněz a jakým způsobem vláda přerozdělí mezi lidi – má pochopitelně na vývoj inflace svůj vliv. Premiér si nicméně velmi fandí. Už jen pro výrok, že se mu podařilo ozdravit veřejné finance.
Vláda sice dokázala díky konsolidačnímu balíčku seškrtat výdaje, které sama navýšila, ovšem strukturální rozpočtový deficit více než 200 miliard ročně naše veřejné finance stále zatěžuje. A to inflaci rozhodně nepomáhá. Pravdou tak je, že vláda situaci nezhoršila, ale metál za zkrocení inflace si nezaslouží.
Jestřábi a holubice
Podobně nadsazený je i vliv centrální banky a jejího guvernéra Aleše Michla. Zde zase stojí za to připomenout, že poslední zvýšení úrokové sazby – o 125 bazických bodů – má na triku bankovní rada ex-guvernéra Jiřího Rusnoka. K tak vysokému zvýšení sazby přitom došlo právě z obav před očekávanou „holubičí politikou“ Michlovy bankovní rady. Nejspíš tomu tak nebylo nadarmo – ostatně poté, co bylo jméno Aleše Michla coby nového guvernéra oznámeno, výrazně oslabila koruna a výprodeje národní měny musela hasit ČNB.
Aleš Michl se sice rád stylizuje do role finančního jestřába, faktem nicméně je, že za jeho guvernérování byly reálné úrokové sazby nejuvolněnější v novodobé historii banky. Zároveň také guvernér Michl během svého mandátu ani jednou nehlasoval pro zvýšení sazby.
Michl se přitom svého mandátu ujal v červenci 2022, tedy v době, kdy inflace dosahovala 17,5 procenta. I když vezmeme v úvahu horizont měnové politiky 12 až 18 měsíců, než se vyšší sazby propíší do reálné politiky, stále v té době mohlo mít zvýšení sazeb smysl.
V červenci 2023, tzn. 12 měsíců po nástupu Aleše Michla do čela banky a v měnovém horizontu z července 2022, dosáhla inflace v Česku 8,8 procenta, více než čtyřnásobek inflačního cíle ČNB. Pokud by „jestřáb“ Michl pro zvýšení sazeb hlasoval ihned po svém nástupu, je šance, že jsme mohli mít dvouprocentní inflaci už loni na podzim.
Jedním z mála, kdo si zásluhy za snížení inflace nepřipisuje, jsou spotřebitelé a domácnosti; přitom i ony mají na snížení inflace výrazný podíl. Stále platí okřídlené „It's the economy, stupid“ – lidé zkrátka hlasují peněženkou. A faktem je, že od nástupu vysoké inflace se spotřebitelé vyděsili, zatáhli a přestali utrácet. Kvůli inflaci jsme se uskromnili, zvykli jsme si omezit vytápění, nakupovat potraviny v akci, odložit nákupy zboží dlouhodobé spotřeby...
I to pochopitelně vyslalo do ekonomiky silný signál o tom, jak výrazné zdražování jsou lidé schopni a ochotni akceptovat; tím spíš, když srovnatelné výrobky – ať už jde o jídlo, oblečení či nábytek – se za hranicemi prodávají levněji.
Co bude dál?
Sražení inflace na dvě procenta je jistě vítaným a velmi důležitým prvním krokem – stejně důležité je však pro centrální banku (protože právě ona má na rozdíl od vlády inflaci primárně na starosti) udržení inflačních tlaků na této úrovni. Jinými slovy: je podstatné zabránit druhé inflační vlně, jejíž příchod sice není extrémně pravděpodobný, zároveň však ani vyloučený.
„Rizika pro to, že se nenaplní pozitivní a očekávaný scénář, budou. Mluvíme primárně o geopolitickém napětí, případně o dalších problémech v dodavatelsko-odběratelských řetězcích, které za startem inflace stály během covidu-19 a po prvních vlnách, což umocnila ruská agrese na Ukrajině,“ uvedl pro web TN.CZ ekonom Pavel Peterka.
Právě křehká geopolitika je – vedle oslabující koruny – důvodem, proč by centrální banka neměla se snižováním sazeb překotně pospíchat. Takový přístup ostatně v únoru akcentoval i guvernér Michl: „Jádrová inflace je stále vysoká. Oslabování koruny je proinflační riziko. Deficit veřejných financí je proinflační riziko. To jsou argumenty, proč úrokové sazby snižovat opatrně a proč proces snižování sazeb můžeme kdykoliv zastavit. Očekáváme, že sazby budou na vyšší úrovni, než jsme byli zvyklí posledních více než 10 let,“ uvedl Michl.
