Boj o „osm procent“ základní úrokové sazby – tak v posledních měsících vypadá odborná i laická debata o nastavení měnové politiky ČNB. Zatímco někteří ekonomové, měnová sekce ČNB či Mezinárodní měnový fond doporučují zvýšení sazeb, ČNB drží sedmiprocentní linii. Viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová v rozhovoru pro INFO.CZ argumentuje, že zvýšení by s ohledem na krocení inflace nepřineslo výraznější pozitivní efekt, navíc silný kurz koruny za národní banku „odpracoval nejméně trojí zvýšení sazeb“. „Tím, že jsme posílili kurz koruny, jsme de facto zvýšili úvěrovou sazbu minimálně o 75 bazických bodů. My jsme tak ekonomice zpřísnění měnové politiky doručili, ale efektivnějším kanálem, než jsou úrokové sazby,“ říká viceguvernérka Zamrazilová.
Velmi silná koruna však na druhé straně znamená problém pro exportéry, kterým tvrdá česká měna snižuje jejich zisky. „Je pravda, že exportéři už se začínají zlobit kvůli silné měně, moc mě to mrzí, ale bolest přísné měnové politiky musíme nést všichni. Jak ten, kdo si bere hypotéku, tak ten, kdo se financuje v eurech. Nemůže z toho jeden segment ekonomiky vypadnout. Pokud si někdo bere půjčky v eurech, zkrátka tu cenu musí zaplatit jinudy a zaplatí to přes kurz, což bude znamenat, že nebude mít takový zisk, ergo nebude moct tolik zaměstnávat a tolik přidávat na platech a dojde k omezení rizika mzdově-inflační spirály,“ doplňuje viceguvernérka, která se zároveň „ohrazuje vůči útokům na Českou národní banku“.
Jaké útoky máte na mysli?
Myslím tím především tu řadu analytiků a komentátorů, kteří neustále opakují, že neděláme dobře naši práci, protože neposloucháme náš aparát a Mezinárodní měnový fond.
A neposloucháte? Jak váš aparát, tak MMF doporučují zvýšení hlavní úrokové sazby.
Je to velmi zúžený pohled. Zpráva z měnové sekce, na kterou se kritici odvolávají, je hlavním podkladem pro naše rozhodování. Její doporučení vychází z predikce modelu, který funguje velmi dobře v klidných dobách, a který popisuje běžný cyklický vývoj. V takovém období se nyní ale nenacházíme – v modelu nelze zachytit nejistotu spojenou s válečným konfliktem; do modelu přímo nevstupují například ani ceny plynu či elektřiny, které jsou pro dnešní inflaci zásadní.
Vedle zmíněné zprávy máme při každém měnovém jednání ještě další dvě doporučení – stanovisko sekce finanční stability a stanovisko jednoho z poradců bankovní rady. Jejich cílem je být kvalifikovanou, konstruktivní oponenturou standardního přístupu, který zaujímá sekce měnová a aktuálně se k němu připojil i MMF. A tato stanoviska se od doporučení sekce měnové někdy lišila, a to i v historii, například před zavedením kurzového závazku. Stanoviska, která máme k dispozici nyní, budou zveřejněna za 6 let.
Ta kritika nicméně není nerelevantní, když vychází z těch veřejných dokumentů, které jsou k dispozici.
Samozřejmě, je částečně relevantní. A proto na ni také poctivě odpovídám. Jenže pokud nás někdo kritizuje jen na základě tohoto jednoho doporučení, svědčí to o určité neznalosti situace. Než řeknete, že neposloucháme náš aparát, měl byste vědět, jak celý proces vlastně funguje. A co se nyní děje, není nic mimořádného. Stejně jako nyní i v minulosti bankovní rada rozhodla proti doporučení, které obdržela z měnové sekce.
„My jsme nyní v situaci nejdražších potravin, drahých energií a stále vyhazujeme 30 procent jídla. To je zcela absurdní. Snad ty drahé potraviny alespoň povedou k tomu, že naučí lidi s jídlem trochu lépe hospodařit.“
Viceguvernérka ČNB
Pohled na to, zda sazby zvýšit, či nikoliv, je i v rámci ČNB rozdílný. Člen bankovní rady Tomáš Holub v rozhovoru pro E15 uvedl, že jeho noční můrou je to, že „namísto aby ČNB začátkem příštího roku uvažovala o tom, jak sazby rychle snížit ze sedmičky na čtyřku, bude si muset říct, že to nestačilo a že musí tu sedmičku držet další rok“. Je to i vaše obava?
Moje obava to není. Já nevěřím pohledu, podle kterého čím výše nyní se sazbou půjdeme, tím rychleji potom budeme moci sazby snížit. Důvod je jednoduchý: výše inflace v Česku bude v budoucnu záležet i na průběhu dezinflačního procesu v eurozóně. To je to, čeho se bojím mnohem více – vyšších inflačních tlaků ze zahraničí, toho, že měnová politika v eurozóně není a nebude dostatečně přísná.
Ukazuje se to i v prognózách ECB. Ještě v září byla predikce inflace v eurozóně na letošní rok 5,5 procenta, v prosinci ji zvýšili na 6,3. Revidován byl i výhled inflace na rok 2024 – ze 2,3 na 3,4 procenta, což znamená, že ECB počítá s tím, že svého inflačního cíle dosáhne až na konci roku 2025.
Tedy dvou procent.
Ano. A já se bojím toho, že budeme muset sazby držet na vyšší úrovni déle, než jsme si mysleli před zmíněnou revidovanou prognózou ECB. Ono je to analogické s dobou kurzového závazku ČNB v letech 2013 až 2017. Tehdy se komunikovalo, že bude stačit pět čtvrtletí, že se udělá rázná akce a brzy budeme moci začít zvyšovat sazby, protože inflace bude bezpečně v cíli. Dopadlo to ale úplně jinak, inflaci přetlačovaly vnější podmínky, dováželi jsme de facto nízké ceny ze zahraničí, a proto se kurzový závazek udržoval dál a dál. I nyní ČNB může dělat velmi tvrdé akce, ale zahraničí nás i přesto může stejně přetlačit.
Nyní se však při dovozu inflace hovoří především o energiích, které dovážíme z mimoevropských zemí.
Ano, ale hlavní obchodní partneři jsou samozřejmě západní země. A protože Evropská centrální banka podle mě nedostatečně utahuje svou měnovou politiku, obávám se, že si ty vyšší inflační tlaky ze zahraničí budeme odtud dovážet, a tím pádem s vyššími sazbami budeme muset žít delší dobu. Proto je také nechci zvyšovat: pokud s nimi budu muset žít delší dobu, nechci je mít tak vysoké. A já je můžu začít snižovat teprve v momentě, kdy si budu dostatečně jistá, že mířím na inflační cíl.
