GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | V posledních pěti letech si Evropa podřezala vlastní energetiku a průmysl, nyní se s gustem pouští do zemědělství. Obor už tak zdecimovaný nekonečným labyrintem dotací čekají další rány od evropských politiků a regulátorů.
Evropská ekonomika skomírá a zaostávání za Spojenými státy a Čínou je patrnější ve stále větším počtu oblastí. O konkurenceschopnost přicházíme v ekonomice, byznysu, počtu patentů, technologiích, vzdělání i v obraně.
Často jde o důsledek zbytnělé byrokracie, nesmyslných regulací i tlačení ideologických a klimatických témat, které v žebříčku evropských priorit vystřídaly někdejší (alespoň deklarovanou) snahu politiků o všeobecný blahobyt a bezpečnost.
Nejhorší však není samotné zaostávání – s tím, že je někdo občas lepší, se většina z nás musí pravidelně vyrovnávat. Daleko horší je fakt, že si za to do velké míry můžeme sami. Že si volíme takové politiky a úředníky, jejichž agendy naši konkurenceschopnost dále podlamují.
A jen málokterý obor je lepším příkladem výše zmíněného stavu „šikmé plochy“ než evropský průmysl, který v posledních letech zcela odpadá pod nánosem regulací, administrativy a nedostatku zdrojů.
Zatímco v 18. a 19. století znamenala průmyslová revoluce pro Evropu technologický pokrok, společenské změny a bohatství, dnes mluvíme o nechtěné „deindustrializaci“ Německa i celé Evropy, které přinášejí pravý opak. Řada tradičních evropských průmyslových podniků přesouvá svou výrobu za hranice za levnějšími energiemi, nižšími regulacemi a dostatkem pracovní síly.
Evropa si za to může do velké míry sama – v posledních deseti letech průmyslníky stále více šikanuje přísnějšími limity, omezováním „vhodných“ dodavatelských řetězců, přísnými energetickými požadavky a ideologickými ESG parametry. Aby se z toho stal smrtící mix podmínek, přispěchalo Německo se svou Energiewende a zbavilo se svých stabilních a provozně levných jaderných elektráren, které vyměnilo za závislosti na nestálých obnovitelných zdrojích (z Číny), fosilním plynu (z Ruska) a v důsledku na dovozu elektřiny od sousedů.
Nic současnou náladu v průmyslu neilustruje lépe jako problémy evropských automobilek, které nezvládají přechod na elektromobilitu a jsou stále méně konkurenceschopné vůči americkým i čínským výrobcům. Navíc, do všeobecné skepse, propouštění a uzavírání továren v automotive se přidává vítězství Donalda Trumpa v USA a předpokládané uvalení až 20% cel na Evropu. Držte se, jedeme z kopce!
Daň z „kravích prdů a krků“
Poté, co si Evropa téměř zlikvidovala svůj průmysl, se nyní jednotlivé státy pouštějí do zemědělství. To už dříve evropští technokrati proměnili v brutálně regulované odvětví obehnané plotem dotací, které vzhledem ke svým objemům vytvořilo specifický a vrcholně neužitečný obor zvíce desetitisíce lidí – profesionální čerpače evropských dotací.
Země však jdou ještě dál – protože proč dělat lidem jejich práci jednodušší, že? V Dánsku se tak rozhodli pro zavedení emisních povolenek z chovu krav a vepřů. Logika je stejná jako u průmyslových povolenek.
Živočišná výroba bude řádně „zdaněna“, jelikož skot a prasata (resp. mikroflóra v jejich trávicích ústrojích) produkují ve velkém „škodlivé“ emise – v jejich případě jde o metan, násobně potentnější skleníkový plyn než oxid uhličitý, který se ale v rámci povolenkového systému EU ETS přepočítává na ekvivalent CO₂. Pro zemědělce to znamená bratru několik tisíc korun na chovný kus ročně, plus pochopitelně příslušný balík administrativy.
Na zemědělce se chystají došlápnout i ve Velké Británii, byť na to jdou z jiné strany. Nová levicová vláda labouristů zoufale hledá způsob, jak získat peníze na svá sociální témata. Součástí její rozsáhlé daňové reformy je i snaha o změnu v dědické dani u zemědělských pozemků a farem – ty mají být nově zatíženy 20% sazbou.
Pro většinu zemědělských rodin půjde o likvidační záležitost vedoucí k tomu, že se zemědělci budou muset svých hospodářství – často vlastněných a provozovaných po dlouhé generace – začít zbavovat.
V obou případech se jedná o citelné rány pro zemědělce, jimž jejich politici házejí klacky pod nohy podobně jako dříve průmyslu. To vše s cílem plnit „zelená“ a ESG kritéria, která získávají navrch nad něčím tak přízemním, jako je konkurenceschopnost a růst. Stále přitom platí: v Evropě si jednotlivé obory podsekáváme sami, přestože výsledek může vypadat jako podvratná operace nepřátelských tajných služeb.
Neutuchající snaha evropských úředníků „páchat dobro“ je o to pozoruhodnější, že toho máme v poslední době na talíři skutečně hodně: válku na svém východním křídle, nulový ekonomický růst, obří zadlužení, nezvládnutou migraci v největších zemích či stále nárokovější společnost navyklou na sociální podpory. A také již zmíněné všeobecné zaostávání za USA a Čínou.
Podstatné je, že všechny tyto krize – včetně krize klimatické – jsou řešitelné, ovšem pouze z pozice bohaté společnosti. K ní však současnou likvidací průmyslu a k tomu i zemědělství rozhodně nesměřujeme.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
