Předlistopadový režim, který se opíral o komunistickou ideologii, soukromé vlastnictví potíral a odmítal uznávat a respektovat mezinárodní patenty. Pojem duševního vlastnictví byl Moskvě i jejím satelitům cizí a mechanismy, které Západ implementoval na ochranu svých technologií, dokázaly komunistické režimy obcházet. Technologické plagiátorství a kolektivní vlastnictví bylo integrální součástí pokřivené mentality komunistů bez absence jakékoli morálky. I když propaganda orwellovsky předstírala zidealizovaný obraz životaschopné a snad i konkurenceschopné komunistické ekonomiky, desítky let deformované prostředí mělo negativní dopad na společnost a polistopadový vývoj.
Duslo Šaľa, původně komunistický závod na výrobu dusíkatých hnojiv založený v roce 1955 v rámci n. p. Chemické závody Juraja Dimitrova, dnes patří do holdingu Agrofert a je jedním z největších producentů vodního roztoku močoviny v Evropě.
Ta se vedle mnohých dalších aplikací používá jako aditivum do paliv v moderních spalovacích motorech a snižuje množství emisí dusíku ve výfukových plynech.
Kvůli přísnějším emisním limitům spotřeba AdBlue v Evropě narůstá. Volání po zrušení Green Dealu je proto ze strany Andreje Babiše snad jen pozérství, neboť si u něj lze jen těžko představit, že by politiku odtrhnul od výnosného miliardového byznysu.
Nicméně historie závodu Duslo Šaľa (uveden do provozu v roce, kdy šel Andrejko do první třídy) je z pohledu archivů Státní bezpečnosti nadmíru zajímavá.
Starosti ministra Púčika
Československý chemický průmysl měl před znárodněním silné vazby na západní společnosti.
„Také vliv Baťova koncernu na úseku chemie byl nemalý,“ uvádí k situaci v chemickém průmyslu zpráva StB z roku 1961 s tím, že únor 1948 tyto vazby zpřetrhal a nastartoval odliv mozků ze země.
„Specificky se v chemickém průmyslu vyskytuje diverse v podobě odčerpávání našich odborníků do zahraničí. Od února 1948 utekla řada našich odborníků do zahraničí. Je zatím těžko rozhodnout, zda je lépe, že zde nejsou, nebo zda je jich škoda. Avšak na každý pád je nutno čelit vším možným způsobem lákavým nabídkám zahraničních kapitalistů, že naši chemici-odborníci budou v cizině skvěle placeni.“
V odvětví ovšem zůstala působit řada „bývalých lidí“ a Němců, ke kterým komunisté neměli žádnou důvěru a StB je intenzivně sledovala. Do vedení chemických podniků se pak často dostávali odborně nekompetentní lidé.
V letech 1954 až 1965 byl československým ministrem chemického průmyslu Slovák Ing. Jozef Púčik (později sehrál zajímavou úlohu v diplomatických službách v předvečer srpnové invaze).
V tomto období investovala komunistická vláda značné prostředky do urychleného rozvoje chemického průmyslu a budování nových závodů. Plánovala, že objem chemické výroby do roku 1970 vzroste trojnásobně a podaří se tak dosáhnout snížení hospodářské závislosti na dovozech z kapitalistických států.
„Průmysl není schopen řešit technický převrat v mnoha odvětvích bez pomoci chemie. Jestliže právem u nás poukazujeme např. na technickou zaostalost spotřebního průmyslu, pak velikou vinu na tom nese zaostávání chemického průmyslu...,“ uvedl Púčik pro Rudé Právo.
„Přesto, že chemický průmysl dosáhl v uplynulém období dobrých ekonomických výsledků, zaostává stále za průměrnou světovou úrovní u důležitých výrobků, jako syntetických vláken, plastických hmot, hnojiv atd. Tím nezajišťuje potřebný rozvoj dalších odvětví národního hospodářství tak, jak ukládá usnesení ÚV KSČ,“ uváděla k situaci v chemickém průmyslu zpráva StB z roku 1961.
Pro chemický průmysl se stala klíčovým partnerem komunistická vědeckotechnická rozvědka (VTR), věrná kopie sovětského originálu, pro krádeže západních technologií v masovém měřítku.
Záhy po jejím vzniku jako 11. odboru I. správy MV v r. 1955 řešilo politbyro ÚV KSČ otázku získávání odborníků pro VTR.
„Zkušenosti (...) ukazují, že osoby, které vyhovují požadavkům ministerstva vnitra po politické, odborné a jazykové stránce, jsou většinou zaměstnány na odpovědných místech a mají vyšší platy, než které by měly po nastoupení na ministerstvo vnitra. Platová otázka se tak stává brzdou náboru, který je třeba provést co nejrychleji, aby vědecko-technická rozvědka, jejíž význam stále stoupá, měla dostatek schopných pracovníků a mohla úspěšně plnit uložené úkoly,“ informoval ministr vnitra Rudolf Barák prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného.
Technologie, kterými ČSSR tehdy nedisponovala, se podařilo včas před spuštěním výroby získat díky výzvědné činnosti.
Doporučoval při náboru odborníků pro VTR z oblasti fyziky, chemie, strojírenství, elektrotechniky, metalurgie a letectví jim ponechat původní, tedy vyšší (!) plat.
Právě v tomto období padlo definitivní rozhodnutí, že stát vybuduje nový chemický kombinát na Slovensku. Co do objemu chemické výroby se Západní Slovensko mělo stát největším centrem v republice.
Závod Dusikáreň Šaľa (Duslo) se jako součást národního podniku Chemické závody Jurije Dimitrova začal budovat o pár let později počátkem listopadu 1958.
Během první etapy byl postaven klíčový provoz na výrobu čpavku, výrobu hnojiv (výroba ledku amonného s dolomitem), výrobu kyseliny dusičné, výrobu technických plynů a chloroprenového kaučuku.
Část nejmodernějších technologií, například výroby čpavku, se podařilo rozvědce pro domácí projektanty získat včas.
Jeden závod na močovinu, per favore…
V dubnu 1956 přinesl Jozef Púčik na poradu s ministrem vnitra Rudolfem Barákem požadavky ministerstva chemického průmyslu pro vědeckotechnickou rozvědku. Jednalo se o dodání kompletního materiálu k výrobě polyethylenu, včetně kompletní dokumentace a výkresů ke stavbě závodu.
Dále od VTR požadoval „kompletní výpočty a výkresy celého strojního zařízení“ k úpravě zemního plynu. K výrobě krystalické močoviny z upraveného zemního plynu ministr Púčik požadoval „kompletní výkresy a výpočty nejmodernějšího zařízení celého závodu“ jako i další západní poznatky a technologie pro výrobu dalších surovin.
Vědeckotechnická rozvědka obratem prověřila své možnosti a většinu požadavků ministerstva chemického průmyslu byla schopná splnit. Uvědomovala si rovněž obsáhlost a komplexnost zadání na získání kompletních závodů.
„Nebude ani možné nechat jen pomocí agentury okopírovat daný existující závod v cizině, nýbrž bude nutné pomocí našich agentů upravit a nově zpracovat některé výpočty na základě tamních zkušeností podle složení našich výchozích surovin, které máme k dispozici… To znamená, že i práce našich agentů v zahraničí, kteří budou uvedené úkoly plnit, bude velmi rozsáhlá, a každý z těchto našich agentů, bude-li chtít splnit úkol do 3–4 měsíců, bude muset podle vlastních podmínek zapojit do práce i další osoby, a to obyčejně za slušnou odměnu, neboť jde vesměs o nejmodernější technologické postupy nejaktuálnějších chemických problémů majících dalekosáhlý národohospodářský význam. Prakticky to znamená, že vědecko-technická rozvědka bude muset počítat s vydáním odměn pro své agenty, ale i se značnými částkami, které náš agent použije k podplácení vyhlédnutých odborníků…,“ uvedl v informační zprávě pro ministra vnitra R. Baráka náčelník VTR kpt. Stanislav Šedek „Šejbal“.
