Z piva se v Evropě stává luxusní nápoj. Jak dlouho ještě bude v Česku nejlevnější?

Amsterdamský turistický camping Zeeburg je velmi přívětivé a cenově dostupné místo, kde – jak jsme se minulý týden přesvědčili – vyjde ubytování pro dva lidi ve stanu (30 euro za noc) méně než třeba v lipenském kempu Modřín. Jenže když už se Češi radují, jak v západní Evropě ušetřili, neměli by se dívat na ceník piva.

Půllitr točeného holandského Grolsche  stojí i v docela obyčejné campingové restauraci, kde jsou ceny pizzy i kávy srovnatelné s Českem, 7,50 eur = 190 korun. A to značně nabourává naši představu, že se budeme každý večer po návratu z kol dívat v hospodě na fotbal a vypijeme u toho pár piv v počtu obvyklém při sledování fotbalu v Česku.

Amsterdamský camping v cenách piva nepředstavuje letos v létě v západní Evropě žádnou velkou výjimku. Ceny pěnivého moku vylétly všude. A Češi rozhodně nejsou sami, kdo se ptá, zda už hospodští náhodou nezešíleli.

„Absolutní drzost,“ okomentoval třeba ceny piva na právě probíhajícím mistrovství Evropy ve fotbale v Německu na platformě X známý německý sportovní novinář Dirk Adam.

Pivo značky Bitburger, které je oficiálním sponzorem šampionátu, totiž stojí ve fanouškovských zónách 7 eur (180 korun).

Jak razantně vzrostly ceny nápoje, dlouho považovaného za lidový, dobře dokumentuje i cenový vývoj na nejznámějším pivním festivalu na světě, tedy na mnichovském Oktoberfestu.

Mnichovská radnice už oznámila, že tuplák (litr) piva bude letos stát mezi 13,60 až 15,30 eur (390 korun) a cena tedy poprvé překročí patnáctieurovou hranici. Od roku 2005 se přitom ceny piva na Oktoberfestu zdvojnásobily.

Nejde ale jen o velké sportovní a kulturní akce, kde pivo takřka vždy stojí víc než obvykle. Ceny rostou i v běžném restauračním provozu. V jedné z nejslavnějších evropských pivnic, slavném Schweizerhausu ve Vídni, vedeném Karlem Kolarikem, vyjde dnes půllitr Budweiser Budvaru na 5,90 € (150 korun).

A jak ukazují data spotřebitelského srovnávacího serveru Numbeo.com, ceny piva v restauracích razantně rostou prakticky všude v Evropě.

Co se týče známých dovolenkových destinací Čechů, stojí dnes půllitr piva v hospodě v Chorvatsku v průměru 3,24 eur (u pobřeží ale nejméně 4 eura), ve Francii 6,5, v Itálii 5,41, v Rakousku a Řecku 4,87 a v Německu 4,33.

Česko z tohoto srovnání vychází jako jedna z nejlevnějších „pivních“ zemí na světě, pivo v restauraci tady stojí v průměru 2,15 eur (54 korun).

To je podle odborníků dáno vysokou spotřebou (v Česku se vypije nejvíce piva) a také zvýšenou citlivostí „pivního“ národa na zdražování nápoje, považovaného v tuzemsku nejen za „národní“ alkoholický nápoj, ale také za určitý prostředek ke stmelování a společenské konverzaci.

Jenže i v Česku ceny výrazně vzrostly a lepší to zřejmě do budoucna nebude. „Už před deseti lety jsem předpovídal, že i ve spotřebě piva budeme kopírovat trend známý třeba v Německu, kdy se stále větší část spotřeby přesouvá z hospod do domácností,“ říká pro INFO.CZ bývalý ředitel Budějovického Budvaru a člen Síně slávy českého pivovarnictví Jiří Boček.

Hospodští napříč Evropou proti kritice zdražování argumentují tím, že do cen piva musejí promítnout především zvýšené náklady na pracovní sílu a energie. 

Podle hospodských je dnes všude v Evropě velmi těžké sehnat někoho, kdo bude kvalitně a spolehlivě pracovat v restauraci, ať už v kuchyni nebo takzvaně na place. A ti, kteří to dokáží, třeba kuchaři, si tak mohou říci o více peněz.

Lidská síla je obecně drahá, což se projevuje právě v gastronomii a dalších službách. Zatímco tak třeba v Berlíně stálo loni podle serveru statista.com pivo v obchodě v průměru 1,01 eur, což je méně než v Česku (1,04), v restauraci byla cena více než čtyřnásobná (4 eura). Podobný rozdíl mezi cenami v obchodech a restauracích je patrný i v dalších západních zemích. A nůžky se rozevírají stále víc.

Naproti tomu v Česku zatím ještě pořád nejsou rozdíly mezi cenou piva, nakoupeného v supermarketu, a stejným nápojem v hospodě tak velké jako na Západě. I to se ale zřejmě bude měnit.

„V Česku jsme vycházeli po revoluci z jiné startovní čáry, protože lidé byli za socialismu zvyklí, že pivo z obchodu je prakticky stejně drahé jako v hospodě. Proto si hospodští nemohli dovolit na pivě tak vysoké marže jako v zahraničí,“ vysvětluje Boček.

Dnes ale ceny rostou i v českých hospodách a rozpětí mezi 60 a 80 korunami za půllitr (ale někde už i jen za „čtyřku“) českého – byť kvalitního – ležáku rozhodně nehraje do karet pivařům, zvyklých naklopit do sebe denně v hospodě když už ne kdysi dávno obligátní „metr“ (= jedenáct piv), tak aspoň nějakých těch pět až osm kousků.

Podle Bočka přestává být pivo v tomto směru v Česku lidovým, cenově dostupným nápojem. 

„Do hospod se bude chodit dál, ale stejně jako se to děje na Západě, budeme tam pít méně piva, než jsme byli dříve zvyklí,“ prognózuje Boček.

Mezi pivaři, a nejen v Česku, se často řeší otázka, zda hospodští nejsou sami proti sobě, když zvyšují marže na pivo. A zda by se v tak tradičních pivních zemích, jakými jsou Česko, Rakousko, Německo či Dánsko, spíše neměli soustředit na zdražování jiných komodit než piva, které je základním lákadlem k návštěvě mnoha tradičních českých hospod. Drahé pivo tak znamená méně hostů.

Mnozí hospodští argumentují ale tím, že lidé už dnes chodí do hospod méně (nejen kvůli drahému pivu) a v rámci jakéhosi začarovaného kruhu je tak nutné zdražit pivo těm, kteří jsou stále ochotní a schopní za něj zaplatit.

Podobně jako třeba vodárny – pro někoho paradoxně – zdražují při sníženém odběru vody. A tvrdí, že to je nutné, protože i při nižších tržbách jsou náklady na údržbu sítí stejné.

Dalším důvodem vysokých cen piva v restauracích je ale i pivní turismus, který do Česka i jiných pivařských zemí láká statisíce návštěvníků ročně, ochotných na dovolené zaplatit za pivo mnohem víc než domácí konzumenti (ale pořád méně, než by museli vysolit doma).

Typickým příkladem jsou megaakce jako nedávný hokejový šampionát v Praze nebo ten fotbalový v Německu. Ceny piva letí vzhůru, což ale odrazuje a stále více rozčiluje domácí hosty (štamgasty).

Podle Jiřího Bočka bude ovšem pro naše výčepní provozy v budoucnu velmi důležité, aby si udržely dlouhodobou přízeň štamgastů – třeba tím, že jim nabídnou určité benefity, které zajistí stabilitu jejich návštěvnosti celý rok. 

„Umění hospodského spočívá právě v tom, že si udrží štamgasty, a přitom vydělá i na turistech,“ dodává Boček.