Pravice musí vypráskat každého, kdo smrdí Ruskem. Jinak dopadne jako Babiš s Orbánem

Ten příběh je docela poučný. Ukazuje, že ne vše, co si přejeme, můžeme prosazovat bez ohledu na to, s kým se kvůli tomu spojíme. Pragmatismus je v politice nutný a někdy musíte přivřít oči nad tím, že váš momentální partner není úplně košer. 

Ale vše má své meze. Důležité jsou symboly, étos, věrohodnost. Proto například dlouho v české politice platilo tabu, že se nevládne s komunisty. Prolomil ho právě až premiér Babiš.

Co se týká zakládání frakce Patriotů pro Evropu s předsedou maďarské vlády Viktorem Orbánem, lze dobře rozumět tomu, proč si ho Andrej Babiš vybral. Jednak si tak trochu zbyli, jednak si notují v mnoha věcech – v odporu ke Green Dealu, k migračnímu paktu, k posilování moci Bruselu. 

Jenomže, na tom by se shodl i s mnoha jinými. A nemusel by řešit, jak se postavit k čím dál zjevnější kolaboraci předsedy FIDESZu s ruským diktátorem.

Zpočátku se mohlo zdát, že tohle se dá překlenout a hnutí ANO se prostě soustředí na ona zmíněná tři velká evropská témata, kde mají obě strany shodné názory a zájmy. I řada pravicových politiků byla ochotna pragmaticky spolupracovat s Orbánem v boji proti klimatismu, migraci a bobtnání centrální byrokracie na úkor národních států. 

Sám jsem se domníval, že je to možné. Ale Orbánova skandální a šokující cesta za Vladimirem Putinem doslova „změnila hru“.

Všichni dávno věděli, co je Viktor Orbán zač a že co se týká ruské agrese a podpory Ukrajinců v obraně jejich země, tak dělá – eufemisticky řečeno – problémy. Ale nakonec souhlasil s tím, že Putin je útočník, a i když odmítal dodávat Ukrajině zbraně, pomáhal humanitárně a po jistých tahanicích hlasoval i pro sankce vůči Rusku a pomoc Ukrajině. Dokud se jinak nijak výrazněji neprojevoval, „dalo se s tím žít“.

Avšak těsně poté, co si Viktor Orbán podal ruku s Andrejem Babišem a Herbertem Kicklem, předsedou Svobodné strany Rakouska, vyrazil na podivnou „mírovou misi“. 

Předem ohlásil, že navštíví ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského (vůbec poprvé od začátku války, zatímco s ruským autokratem se již během ní viděl). Ale pak nečekaně a bez předchozího varování zamířil do Moskvy. Dodnes nevíme, co tam vlastně přesně dělal…

Samozvaný „mírotvůrce“ se omezil na konstatování „zjistil jsem, že v Kyjevě a v Moskvě existují na řešení konfliktu různé názory“ a na zlověstnou větu, že „Rusko nikdo neporazí“. 

Takže žádný mírový plán, žádné přání Ukrajině, aby vyhrála, žádný pokus dostat aspoň Putina k jednacímu stolu. Ten odmítá jakékoli rozhovory, dokud Ukrajina bezpodmínečně nekapituluje. Nabízí se logická otázka: proč Orbán vůbec jel do Ruska?

Jediným výsledkem „mírové mise“, jak Orbán svůj výlet vznešeně nazývá, je dodávka čerstvé munice ruské válečné propagandě, nebývalá ostuda pro Maďarsko u všech spojenců a trpká pachuť kolaborace. 

Vtírá se pocit, že z nějakého důvodu prostě předseda FIDESZu jel „políbit carovi prsten“. Protože i on sám musí vědět, že nic nezíská a pouze si tím uškodí – pokud tedy nedošlo k nějakým „kompenzacím“, jež nebyly zveřejněny.

Ovšem to ať si vyřeší Orbán se svými voliči. Pro nás z toho plyne jeden důležitý závěr – že se opravdu nelze spojovat s kýmkoli, i kdyby se nám to v dané chvíli zdálo kdovíjak výhodné. 

Do doby své cesty za diktátorem byl maďarský premiér obtížný, ale použitelný partner. Tímto však překročil všechny červené linie a stal se v Evropě doslova „nedotknutelným“. Protože na všech, kteří se s ním budou po tom všem dávat do holportu, ulpí kus té putinovské špíny.

Je něco jiného kverulovat a ztěžovat dosažení dohod o pomoci Ukrajině, a něco jiného učinit tak spektakulární gesto, jehož jediným viditelným smyslem je PR pro diktátora. 

Orbán navíc navštívil Moskvu jako zástupce země, jež právě předsedá EU. To se také Putinovi náramně hodilo do krámu, když řekl, že snad už Unii dochází, že s ním musí jednat. Jde o příliš viditelný symbol totálního selhání, než aby ho šlo jen tak přejít a rychle zapomenout.

Je pravděpodobné, že Andrej Babiš nebyl o záměru svého spojence včas informován. Svědčí o tom rozpačité reakce politiků hnutí ANO, mnozí z nich raději na otázky neodpovídali vůbec. A sám předseda se vyjádřil na tiskové konferenci až v pondělí, kdy odmítl, že by Patrioti pro Evropu byli proruští. 

Ovšem to už mluvil s vědomím, že po vstupu francouzského Národního sdružení (RN) půjde o třetí největší frakci. A tedy s pocitem jisté síly. Ale není to jen iluze?

Pro samotnou Marine Le Penovou není vedení této skupiny, jehož se ujal její kandidát na premiéra Jordan Bardella, úspěchem, nýbrž porážkou, odsunutím na vedlejší kolej. Jistě by pro ni bylo výhodnější stanout po boku Giorgie Meloniové ve frakci Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Jenomže ačkoli se obě dámy dobře znají, pro italskou premiérku nebyla „dost dobrá“. Jednak stále úplně nezbavila RN reliktů „kremlofilie“, jednak prohrála volby.

Konzervativci nakonec dali přednost menší frakci, ale bez kontroverzních členů. Nesmyslně ostrakizovaná ECR může ještě dostat šanci promluvit do dění v Evropském parlamentu díky tomu, že má vedle sebe „Patrioty pro Rusko“, což je parodické přejmenování frakce, které se nejspíš ujme coby virální. 

Být s Putinem se dnes v Evropě už nenosí. To ví i Le Penová, proto se snažila té nálepky zbavit. Jenže s Orbánem na palubě to půjde těžko.

Její nedělní porážka jasně ukázala, že navzdory vší snaze je Le Penová stále izolovaná, a to i doma. Což by tím spíše přenesla na ECR v Evropské unii. Sice RN na hlasy jasně vyhrála i druhé kolo, a to s 37 % (zatímco ultralevicová Nová lidová fronta získala necelých 26 % a Macronova koalice Společně něco přes 24 %). Jenže nenašla partnery (o tom Babiš něco ví), takže ve výsledku na mandáty prohrála, když se proti ní ostatní spojili.

Zatímco pro Le Penovou jsou Patrioti řešením z nouze, Babiš vlastně jinou šanci neměl, když se rozhodl odejít z RENEW. Těžko mohl do ECR, když je v ní ODS. Ta si „do kožichu“ nepustila ani Přísahu s Motoristy, kteří o to stáli, ale nakonec zakotvili „u Orbána“. 

Tím se celý příběh tak nějak uzavírá, protože v kampani do Evropských voleb tahle parta vystupovala daleko více prorusky než ANO a spíše obdobně jako FIDESZ.

Teď už hnutí nic jiného nezbývá než zůstat u Patriotů – a utěšovat i holedbat se tím, že jde o třetí nejpočetnější frakci. A i když SPOLU rozjela kampaň, že ANO tímto potvrdilo svou proruskost, až do pátku se zdálo, že bude mít přeci jen omezený účinek. 

Ovšem maďarský premiér nabil Petru Fialovi a spol. ostrými granáty velké ráže. Tohle uslyší Andrej Babiš až do voleb a může se stokrát ohrazovat, že „je to lež“. To orbánovské bláto jen tak nesmyje.

Moskva opět spustila v Evropě železnou oponu. Na jedné její straně jsou příznivci Ukrajiny, na té druhé fandové Ruska. Neutrální nemůže zůstat z logiky věci nikdo – a kdo říká že ano, podporuje ve skutečnosti Kreml a jeho agresi. 

Tato dělící linie aktuálně přebíjí vše ostatní, tedy i tak závažné otázky, jakými jsou válka s uhlíkem, masová migrace nebo povyšování bruselských byrokratů nad národní demokraty.

Ne že by nutnost učinit osudovou volbu, na které straně barikády stojíte, nahradila odpovědi na zmíněné palčivé otázky. Ale odporovat agresorovi je conditio sine qua non – podmínka, bez které to nejde. Nemůžete věrohodně bojovat bojovat proti Zelenému údělu, migračnímu paktu či zasahování Evropské komise do suverénních kompetencí národních vlád, pokud jste podezřelí ze sympatií k Putinovi. Oponenti to využijí proti vám a takřka jistě uspějí.

Orbánovi se „podařilo“ jedno: svou šokující návštěvou Moskvy vše vyostřil a nasvítil scénu tak jasně, že už se nikdo nemůže schovávat ve stínu. Každý si musí vybrat stranu. Přičemž už doteď čelila pravice – zvláště ta národní – křivým obviněním, že „hájí ruské narativy“. 

Fakticky má ale mnohem blíže k Moskvě eurolevice. Ta však nečelí difamační kampani médií a dalších opinion lídrů, protože má na klima, migraci a evropskou integraci ty „správné“ názory.

Eurokritický tábor má daleko těžší pozici. A jistěže zelená promigrační levice zneužije jakoukoli příležitost předhazovat mu „ruské konexe“. O to více si pravičáci a skuteční patrioti musejí dávat pozor. 

Giorgia Meloniová se zřejmě rozhodla správně. Mají-li mít konzervativci nějaký vliv, musejí ze své blízkosti vypráskat každého, kdo „smrdí Ruskem“. A Andrej Babiš nakonec – ač nechtěně a nezamýšleně – posloužil vlasti: Jako odstrašující příklad, že nelze „jít s každým“.