KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Byl to velmi slavnostní okamžik. Všichni přítomní i zainteresovaní mluvili o historické chvíli. A bylo to tak. Deset let po krvavém povstání v Kyjevě se přání a tužby Majdanu přiblížily k naplnění. Dva a půl roku po spuštění ruské agrese došla Ukrajina tam, kam by za mírových okolností ani nedoufala dojít. Takže – 25. června 2024 začala Ukrajina, a také Moldavsko, doopravdy vyjednávat o podmínkách svého členství v Evropské unii.
Z formálního hlediska to byla obyčejná schůze ministrů pro evropské záležitosti „sedmadvacítky“, které se zúčastnila za Ukrajinu vicepremiérka Olha Stěpanyšinová, a pak ještě jedna, na kterou přijel moldavský premiér Dorin Recean.
Tomuto formátu se říká „mezivládní konference“ a má svoje přesná pravidla. Sejde se pokaždé, když bude třeba uzavřít jednu z 35 kapitol, do kterých bude vyjednávání rozděleno, a otevřít další. Tato rozhodnutí se budou činit jednomyslně. Kdo to zažil, ví, oč jde. Křížová cesta, hodně dlouhá a hodně krkolomná.
Ale už sám začátek obsahuje zrnko optimismu. Belgie, která předsedá EU v prvním pololetí 2024, udělala všechno pro to, aby se start rozhovorů stihl do konce června. Nechtěla předat horký brambor Maďarsku, které by ho okamžitě odložilo stranou.
Takhle se povedlo začít, takže se otevřel prostor pro „screening“, analytické porovnání legislativy Ukrajiny a Moldavska na jedné a Evropské unie na druhé straně. To je povinná etapa, kterou nelze obejít. Tisíce stran právních textů pod lupou expertů z obou stran. Za EU se jí zhostí Evropská komise – Maďaři s tím nebudou mít nic společného.
Mezitím se budou členské státy radit, jak po screeningu pokračovat. Zajisté se jim nebude chtít prožívat u každé z 35 kapitol psychodrama kolem hrozby maďarského veta. Hledají proto legální cesty, jak tento proces převést na hlasování kvalifikovanou většinou – což podle Lisabonské smlouvy jde udělat, ale za předpokladu, že se na tom shodnou všichni. Tedy jednomyslně. Zapeklité.
Maďarské harašení není zdaleka jedinou překážkou. Řada krajně pravicových stran v zemích EU není nakloněna dalšímu rozšiřování unie, zejména ne na východ. Příkladem je lídr francouzského Národního sdružení Jordan Bardella, který by za dva týdny mohl být premiérem své země; vstup Ukrajiny do EU by podle něj „mohl znamenat konec francouzského zemědělství“.
Podobně straší silné skupiny v zemích oficiálně nakloněných ukrajinskému členství, třeba v Polsku, ale trochu i u nás.
Tyto obavy nejsou ničím novým v historii evropské integrace. Pamatujeme převrácené kamiony se španělskou produkcí na francouzských silnicích, když Španělsko vstupovalo do EU v 80. letech. Pamatujeme paniku, kterou vyvolávala představa polské konkurence v západní Evropě před rokem 2004. A nešlo jen o zemědělské plodiny.
Všechny tyto nerovnováhy se podařilo vyřešit přechodnými obdobími či dočasnými kvótami. Ukázalo se, že buď nejsou tak veliké, nebo že jsou zvládnutelné.
Stávající členské státy při každém minulém rozšíření EU samy sebe strašily, že nebudou připravené, že institucionální rámec unie šok příchodu nových zemí nevydrží, že se zhroutí společný rozpočet a podobně. Ano, bylo by velmi záhodno fungování unie zefektivnit omezením některých překážek, jako je třeba právo veta při rozhodování v Radě EU.
Bylo by dobré se domluvit na vyšších příspěvcích do společné kasy, aby se dalo lépe pomáhat chudším zemím – jejichž obyvatelstvo bude při zvýšení životní úrovně více spotřebovávat, z čehož budeme mít užitek všichni.
Ale nic moc se nestane, ani když se to neudělá. Stárnoucí západ kontinentu nebude mít strach z příchodu pracovních sil z Ukrajiny nebo Moldavska, naopak je uvítá (už tam ostatně jsou). Finanční podpora pro chudé regiony rozpočet EU nezničí, protože nesmí tak jako tak přesáhnout dvě procenta HDP cílové země; kdyby Ukrajina či Moldavsko vstoupily dnes, dostávaly by z „kohezních“ peněz EU méně než Polsko.
Převést evropské směrnice do národního právního řádu, sladit ho se záplavou evropských nařízení, zajistit, aby všechno toto právo opravdu platilo a bylo vynucováno – ano, to potrvá, ale je to do značné míry mechanická, změřitelná práce.
Za nejobtížnější kapitoly budoucího jednání je tak třeba považovat ty, které se týkají abstraktnějších pojmů, jako jsou respektování hodnot EU, zejména demokracie, dodržování vlády práva, nebo přímo trestněprávních principů typu potírání korupce či praní špinavých peněz.
Právě tyto kapitoly přijdou v roce 2025 na přetřes jako první. Vyjednávání o nich by mělo být co nejtransparentnější a co nejveřejnější. Ukrajinské vedení by mělo stát o to, aby smylo pověst zkorumpovaného mafiánského státu, umocňovanou ruskou propagandou.
Právě nedemokratické sklouzávání zemí jako je Maďarsko nebo Slovensko, donedávna také Polsko, dělalo a dělá medvědí službu všem dalším uchazečům o vstup do EU. Nedivme se, že takové Srbsko vyjednává o podmínkách přijetí už deset let, když souběžně nadbíhá Rusku a jeho vládci obdivují maďarského Viktora Orbána.
I 20 let po „velkém třesku“, rozšíření EU o 10 vesměs postkomunistických zemí, mnozí politologové úspěšně argumentují, že to bylo uspěchané a že noví členové nebyli připraveni – nikoli materiálně, ale mentálně.
Výše zmíněný odpor francouzského Národního sdružení může být předzvěstí dalšího „zpětného chodu“, který bude cestu Ukrajiny a Moldavska do EU komplikovat.
Krajní pravice ve vládě v Nizozemsku, případný příchod k moci rakouských Svobodných po prázdninách či vzrůstající vliv Alternativy pro Německo na politiku této největší země EU by mohly hodně ochladit podporu Ukrajině – její obraně proti ruské agresi, ale také, souběžně, jejího směřování do EU.
Ještě jeden aspekt činí ukrajinské rozhovory velmi specifickými. O členství v EU se uchází země, která je ve válečném stavu, čelí vojenskému napadení ze strany mocného souseda. Tato naprosto jedinečná a strašlivá okolnost bude proces ovlivňovat, a to na obou stranách.
Pro EU z toho plynou nové zajímavé povinnosti, které donedávna nemusela řešit. Bude se muset daleko víc starat o bezpečnost svých členských států, bude posilovat obranný průmysl, bude koordinovat. A kyjevští politikové budou u toho, vždyť mají dnes nejlepší armádu a fůru zkušeností.
Ukrajinu, a nás v Evropské unii, čeká dlouhá a složitá cesta. Optimisté mluví o tom, že by EU měla přijmout první nové členy v roce 2030; jednání včetně ratifikací by tedy Ukrajině trvalo pouhých pět let, ještě méně, než tomu bylo v případě Česka.
Není to pravděpodobné. Spíše by se mohlo podařit v takovém časovém horizontu pohnout s rozhovory s některými lépe připravenými balkánskými zeměmi, například s Černou Horou. Což by z geopolitického hlediska bylo zajisté méně zajímavé…
V každém případě bychom měli start vstupních rozhovorů o podmínkách členství v EU považovat za výsledek dlouhodobé, rozhodné, přímé a odhodlané politiky svrchované Ukrajiny.
Majdanské události před 10 lety vyvolalo právě rozhodnutí tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče nepodepsat asociační dohodu s EU, protože si to nepřála Moskva. Začlenění do EU se od té doby stalo velkým cílem, snem významné části ukrajinské společnosti. Evropské unii slouží ke cti, že toto volání zatím vyslyšela.
