KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Ze sobotního výbuchu fotbalové repre v Gruzii jsou všichni hrozně šokovaní. Ale dalo se čekat něco jiného? Dalo. Haškova družina mohla při troše štěstí prohrát třeba jenom 1:3 nebo 0:2. Ale třeba taky 0:5. Nastavování kaše uvařené v českém fotbale v transformujících se 90. letech prostě zjevně nefunguje. Jen sami volitelé odpovědných činitelů na nejvyšších postech strahovského Titanicu to z nějakého důvodu pořád nechápou.
Klasik by řekl, že „jsou si k nerozeznání podobní“. Kdo? Předseda Fotbalové asociace ČR (FAČR) Petr Fousek a trenér jejího reprezentačního výběru Ivan Hašek. Fyzická podoba je hříčkou přírody a jako taková působí úsměvně, posměšně jsem to ale opravdu nemyslel.
To ze sobotního vystoupení české „sborné“ v Gruzii už i ten nejironičtější úsměv povážlivě tuhne na rtech. Kromě fotbalistů na pažitu jsou pod ním podepsaní právě oba prostovlasí šedesátníci, kteří od počátku Haškova kontraktu u FAČR vystupují ve vzácné shodě.
Kdo jen trochu sledoval fotbalové Euro 2024, nemůže se vůbec divit víkendovému výsledku, který vejde do mytologie české reprezentace jako „Zoufalství v Tbilisi“. Zatímco Češi patřili na Euru spolu se Skotskem mezi dva nejhůře hodnocené týmy, Gruzie byla naopak nejpříjemnějším překvapením.
Podle zázemí, vyspělosti ekonomiky země atd. bychom měli být „o parník dál“. Třeba někde jako Dánsko. Stačil ale už jen pohled na krásný stadion domácích, aby člověk pochopil, že tady něco nehraje.
Fotbalisté se lvíčkem na prsou vyběhli do žhavé zakavkazské noci v podivné sestavě složené z mužů, jejichž pracovní náplní je v poslední době především „leštění lavičky“, a s pokyny, které nikdo nezná. Uměl bych si je představit asi ve stylu „Kluci, jste šikulové, nějak to dopadne“. Detailní rozbory oné „podívané“ už provedli povolanější.
Dvě šedé myši na Strahově
Těžko se ale obrazu společného produktu dvou šedivých (nejen fyzicky) mužů divit. Petr Fousek by byl za minulého režimu prototypem kariérního stranického funkcionáře, který proslul vždy a všude jako muž kompromisu a nevyčnívání.
Za třicet let ve FAČR (dříve ČMFS) se přes funkce různých sekretářů, delegátů, instruktorů, koordinátorů či členů komisí propracoval až na samý vrchol mocenské pyramidy. Tam zatím nenechává nikoho na pochybách, že se zařadí do množiny po právu zapomenutých jmen v téže funkci – Obst, Mokrý nebo Malík.
Tito „bílí koně“ ovládaní potentnějšími zvířaty, ať už se jmenovala Košťál či Berbr, tvořili protipól silným šéfům Chvalovskému a Peltovi, kteří ale pro změnu skončili (nebo možná brzy skončí) „v teplákách“. Za 31 let existence samostatného českého fotbalu skutečně pěkné defilé.
Po odvolání trenéra Šilhavého na podzim loňského roku dostal český fotbal šanci (po kolikáté už?) vydat se směrem aspoň trochu blízkým 21. století. Trenéři Trpišovský nebo Svědík, kteří by snad byli schopni „repre“ vtisknout nějakou upamatovatelnou tvář, ale zůstali zase jen za dveřmi.
Místo nich se i přes počáteční odpor výkonného výboru těsně protlačilo jméno, jehož lesk zašel asi tak v roce 2011. Ne, naštěstí to není Jozef Chovanec, ale ani nesrovnatelně lepší Ivan Hašek nepředstavuje muže, jakého by český fotbal na lavičku potřeboval.
Sám sebe v žertu asi před dvaceti lety v rozhovoru pro časopis Hattrick mimoděk ocejchoval jako Fučíka – muže, který dokáže pěkně a hodně mluvit, ale prakticky o ničem. To dokonale sedí. Jeho dosavadních osm zápasů s nároďákem je bez přehánění reklamou na fotbalový pravěk a nemohu se ubránit dojmu, že i s „materiálem“, který má k dispozici, by se toho dalo předvést víc. Sobotní pozápasové sypání si popela na hlavu na tom nic nemění.
Muž, kterého zavál písek
Připomeňme si, že poslední výraznou stopou Ivana Haška v evropském fotbale bylo angažmá ve francouzském AS Saint-Étienne v sezóně 2006/2007 a pak už jen neúspěšný záskok u naší „repre“ o dva roky později. Víc nic. Na dva roky si také zkusil roli fotbalového předsedy, když ale poznal, kdo skutečně tahá za nitky, raději v roce 2011 hodil ručník do ringu.
K odchodu z předsednického křesla jistě pomohlo i vábení arabských bafuňářů a jejich naditých měšců. Do zemí jako Spojené arabské emiráty nebo Katar si špičkoví fotbalisté světové úrovně chodí na stará kolena vydělat a svým renomé pohladit ega šejků v rolích majitelů tamních klubů. Vystřídala se jich tam celá řada.
Se vší úctou se úroveň tamních soutěží a konkurence nedá srovnávat se špičkovou evropskou úrovní. Což platí i o reprezentačních celcích. Právě tento svět se stal na dalších deset let osudem Ivana Haška. Neměl se jistě špatně, ale o někdejších trenérských ideálech to už asi dávno nebylo. Ostatně ani na této úrovni nebyly Haškovy výsledky nějak zázračné.
Jistě, trenér fotbalové reprezentace je spíše než koučem, pracujícím s hráči na denní bázi jako klubový trenér, manažerem komunikujícím s fotbalisty v různých klubech napříč kontinentem.
Když se mu vybraní jedinci dostaví jednou za pár měsíců na čtyřdenní reprezentační sraz, v jehož rámci odehrají dva zápasy, je jasné, že je nemůže učit hrát fotbal. To, že jej umí hrát (nebo by aspoň měli), má odraz právě už v nominaci do nároďáku.
Kdo ale někdy dělal jakýkoliv výkonnostní sport, ví, že více než o fyzických dovednostech a talentu je úspěch často mnohem více otázkou „dobré hlavy“, tedy psychické kondice jedince.
A právě tady se skrývá hlavní vklad dobrého reprezentačního trenéra. Musí být svou energií, charismatem a strategickým géniem schopen strhnout hráče ke kolektivnímu výkonu, kterým předčí soupeře, učinit je mentálně odolné a určit vhodnou taktiku.
Paříž ukázala propad. Hrajeme na náhodu, výchova talentů neexistuje. Vina jde za státem, říká Jansta
Evropa není svět
Jak říkával legendární trenér Jozef Vengloš: „Čechoslováci jsou schopni nejlepší soupeře občas porazit, ale nikoliv porážet pravidelně“. Jinými slovy, při stodesetiprocentní přípravě je schopen i tým s menšími fotbalovými individualitami překvapit opravdu silné soupeře, jako se to občas dařilo v minulosti v zápasech s Německem, Nizozemím, Francií či Itálií.
V uplynulé kvalifikaci o mistrovství Evropy, která stála pro úplný rozvrat týmu krk Jaroslava Šilhavého, jsme se ale řádně zapotili mj. v konkurenci Albánců, Faeřanů a Moldavanů. Na Euro do Německa se sice jelo, ale žádné zázraky, ani jejich malinké náznaky, se podle očekávání nekonaly.
Šlo spíš o to začít tým postupně přebudovávat s výhledem na kvalifikaci o mistrovství světa za dva roky v Mexiku. Považme, že na vrcholné akci, jíž se co do prestiže mohou rovnat pouze letní olympijské hry, Češi naposledy účinkovali již před téměř dvěma dekádami v roce 2006...
A to je opravdu, ale opravdu tristní. Vždyť mezitím to úspěšně zvládli třeba Slováci, Islanďané, Bosňané a další fotbaloví „trpaslíci“. Nejsem si ale jistý, že energie matadora fotbalové scény Perského zálivu a matadora sezení na úřednických židlích v nicneříkajících funkcích budou ve věrném souznění takto náročnému úkolu stačit.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
