KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Kolik máme dát na vzdělání? S novým rozpočtem se opět vynořila výtka, že školství je podfinancované. Vyspělé země dávají v průměru více. Na druhé straně se stále hrozivě zadlužujeme a platíme milionovou armádu veřejných zaměstnanců. Když budeme chtít někde přidat, musí se říci, kde ušetříme. Rovněž se musíme ptát, zda za více peněz dostaneme vyšší výkon. Protože to vůbec není jisté.
Výzkumníci vykoumali, že nám na vzdělávání chybí padesát až sto miliard. Což vydedukovali z toho, jaký je průměr výdajů na školství vůči hrubému domácímu produktu v zemích OECD.
Nelze však uvažovat takto mechanicky. Neexistuje žádný resort, který by byl opásán červenou mašličkou, na které bude napsáno, na jaké procento HDP má nárok. Tedy s výjimkou obrany, kde nás k tomu nutí mezinárodní závazky (které jsme dlouho neplnili).
Různí politici a experti mají tendenci porovnávat různé výdaje se situací v jiných zemích. Zvláště tehdy, když chtějí mít argumenty, aby se tam či onam přidalo. Je to lákavé a vlastně snadné.
Jenomže je v tom jeden podstatný zádrhel: situace je v různých státech různá, mají jiné priority, odlišnou strukturu výdajů, rozdílné fungování institucí. Jistě, čísla jsou přesná a něco nám říkají, ovšem potíž je v tom, že zkušenosti nejsou plně přenositelné.
Kdybychom byli na chvostu žebříčku, byl by to problém. Ale jsme ve stejném ranku s Němci. Výrazně nás předstihují anglosaské země. Tam však na vzdělání jdou velké sumy soukromých peněz – a u nás není myšlenka školného populární. Více dávají třeba i Poláci, kteří ovšem mají nižší HDP na hlavu. Tohle je také důležité. Německé procento zřejmě stačí, protože naši sousedé jsou bohatí. Raději se podívejme na kvalitu místo kvantity.
Především za Babišovy vlády se školství výrazně přidávalo. Dostali jsme se ve výdajích měřených oním procentem HDP dokonce těsně nad průměr Evropské unie. Poté se růst přibrzdil.
Nicméně když vezmeme vývoj kapitoly školství od roku 2015 do roku 2024, vidíme reálný růst o 27 % (po očištění o inflaci, nominálně se výdaje zvedly na dvojnásobek). Je to málo, nebo hodně? Podívejme se na výsledky a také možnosti financování, které máme.
Bohužel to vypadá, že stejně jako v jiných oblastech i ve školství vítězí kvantita nad kvalitou.
Za onu poslední dekádu se bohužel znalosti českých dětí v mezinárodních testech neustále zhoršovaly. Kromě snížení průměrné výkonnosti se navíc rozevíraly nůžky mezi těmi nejlepšími a nejhoršími. Co nám to říká?
Za prvé jsme za zvýšení investic nezískali slibovanou excelentní kvalitu. Za druhé selhala inkluze, jejímž účelem bylo právě zmenšit propast mezi elitou a znevýhodněnými žáky.
Zde vidíme, že nestačí mít dobré úmysly. Je třeba dosáhnout zamýšlených cílů. Samozřejmě, že chceme od studentů špičkové výsledky a samozřejmě, že nám musí záležet na tom, abychom využili potenciál všech, tedy i dětí v dolních decilech.
Kdo by byl proti tomu, aby se na to vše přidaly peníze? Jenomže, slovy bývalého ruského premiéra Černomyrdina: „Chtěli jsme to nelepší, dopadlo to jako vždycky.“
