Zatímco vláda Petra Fialy odložila rozhodnutí o tom, zda přidá od září lidem, kteří pracují ve veřejném sektoru a jsou zařazení v nejnižší platové tabulce, pohovořili jsme se školníkem jedné nejmenované školy v malém východočeském městě. Přiznává, že kdyby neměl úvazky navíc, jeho finanční situace by byla dost komplikovaná.
Ministerstvo práce a sociálních věcí přišlo už v červenci s tím, že chce od září přidat lidem zaměstnaným ve veřejných službách, kteří jsou zařazení v nejnižší platové třídě.
Týká se to necelých 360 tisíc
úředníků, pracovníků v kultuře, v technických a sociálních službách, ve
zdravotnictví nebo nepedagogických sil ve školství. Tedy například kuchařů a
kuchařek nebo školníků.
„V těchto případech jde typicky o pracovníky v sociálních službách a ve zdravotnictví nebo také nepedagogické pracovníky ve školství. Na tyto lidi v minulých letech ve velké míře dopadla vysoká inflace. Tento negativní trend je nyní čas postupně napravit a pomoci konkrétním zaměstnancům i jejich rodinám získat zpět kupní sílu jejich výdělku,“ míní ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka z KDU-ČSL.
Návrh obsahuje dvě varianty navýšení, o sedm procent nebo o deset procent. „Lépe odměňovat lidi pracující ve veřejné sféře v nejnižší stupnici je vzhledem k míře inflace v minulých letech opravdu nutné. Považuji to za důležité i vzhledem ke konkurenceschopnosti celého státního sektoru na trhu práce. Platí, že zvýšení chceme provést již od 1. září letošního roku,“ vysvětluje Jurečka.
Vláda se k tomu však nemá. O navýšení peněz pro tyto lidi měla rozhodnout ve středu, nakonec to ale o týden odložila. Přitom září se blíží. Reálně – pokud má výše zmíněným zaměstnancům přidat od začátku školního roku, musí o tom ministři rozhodnout nejpozději příští středu.
„Myslím, že jsme dost opomíjený, bez spousty těch lidí by přitom třeba školy nemohly fungovat,“ řekl mi k tomu školník jedné středně velké základní školy z malého města v Pardubickém kraji.
Věrný jí je už šestadvacet let, poslední dva roky má pod sebou ještě na půl úvazku jednoho kolegu. „Pracovní dobu mám přibližně od půl šesté do půl třetí. Ráno mezi šestou a půl osmou se snažím využít čas, kdy ve škole nejsou ještě děti. Takže třeba opravuju lavice a židle ve třídách nebo umyvadla, tabule a podobně,“ reaguje na otázku, jak vypadá jeho běžný pracovní den.
V jeho průběhu se pak stará například o pozemky kolem školy. „Sekám trávu, stříhám živé ploty. Mezitím dělám dozory na chodbách. Během dne řeším taky nenadálé situace, jako když mi zavolá učitelka, že jí třeba nefunguje interaktivní tabule. A když chybí uklízečka, tak odpoledne dělám práci za ní.“
V nejnižší platové třídě ale není, má maturitu. „Oficiálně taky nejsem vedený jako školník, ale jako správce budov. Mám pod sebou ještě čtyři uklízečky. Takže mám třeba příplatky za vedoucí funkci. Základ mám devětadvacet tisíc hrubého. Školníci mají jinak o dost méně,“ vysvětluje mi.
Třeba kuchařky, ty tady berou hodně málo. Nejde z toho vyžít.
A dodává, že kromě příplatku za vedoucí funkci má také osobní ohodnocení. „Když jsem ale před těmi šestadvaceti lety nastupoval, nástupní plat byl 5600 hrubého. Mezitím jsem si dodělal tu maturitu a taky mám odpracovaných dost roků.“ Zajímá mne, zda někdy uvažoval, že s tím sekne. „Ano, jednou. Je to tak patnáct let.“
Teď to má ale nastavené tak, že tu práci chce dělat až do důchodu. „Máme dobrý kolektiv v jídelně i ve škole. A práce mně baví, je různorodá – ode všeho něco.“
Navíc od října do dubna má v rámci školy ještě jeden úvazek – dohodu o provedení práce. „Starám se o topení v celé škole, což třeba znamená, že ho jezdím kontrolovat i o víkendech. Ale mám za to peníze navíc. Nicméně třeba kuchařky, ty tady berou hodně málo. Nejde z toho vyžít.“
I tak se tážu, jak s takovými příjmy dokáže zabezpečit chod rodiny. „Máme dvě dcery, jedna jde teď na vysokou a to nás bude stát minimálně deset tisíc měsíčně. Takže to bude náročný. Druhá jde do osmé třídy a má různý kroužky. Měsíčně nás to stojí přibližně dva a půl tisíce.“
Snad jako žádný rodič, ani on nechce na dětech šetřit. „Snažíme se jím dopřát, aby nebyly o něco ošizený. Takže jsem třeba opravdu rád, že mám od toho října do dubna ten úvazek navíc. Kdybych neměl všechny ty peníze navíc, nevím, jestli bychom mohli normálně žít.“
Úplně na konci rozhovoru se mi k tomu všemu přizná, že chodí nárazově ještě na brigádu. „Chodím po práci nárazově taky pomáhat do lyžařského areálu, v létě i v zimě, abych měl nějaké peníze na své aktivity, abych nebral z rodinného rozpočtu.“
Kromě toho disponuje výhodou, kterou si ani vzdáleně nemůže dovolit každý. Bydlí ve vlastním, neplatí tudíž nájem, který se třeba v Praze nebo Brně běžně pohybuje okolo dvaceti tisíc korun. „To by bylo téměř nemyslitelný. My bydlíme na vesnici, dvě rodiny v jednom domě. Takže o energie se podělíme. Bez toho by to bylo dost složitý.“
