Předseda České unie sportu Miroslav Jansta v rozhovoru pro INFO.CZ glosuje olympijské hry v Paříží a servítky si zrovna nebere. Podle něj ukázaly jasný propad českého sportu. Pokud se něco nezmění, čeká ho kolaps. „Nebudou medaile, nebude národní hrdost, nebude zdravá populace. Děti budou otylé, se špatnou kondicí a pohybovou gramotností, se špatnou odolností vůči stresu a s civilizačními chorobami, což bude decimovat zdravotnictví.“
Jaké je vaše hodnocení letošních olympijských her z pohledu české účasti?
Česká účast byla početná. Olympijským výborem měla vytvořené velmi dobré zázemí. Ale ze sportovního hlediska nemůžeme mluvit o žádném bingu ani o úspěšných hrách, natož o nějakém pozitivním posunu.
Naopak je to jasný propad. I ty medaile, které jsme získali, ukazují celé české společnosti, jak na tom sport u nás je.
Jak to myslíte?
Jsou to medaile osvědčených sportovců, bojovníků, kterým je ve většině případů třicet a více let. Nebyla to jejich první ani druhá olympiáda – třeba u Dostála byla už čtvrtá, u Fuksy třetí.
U těch ostatních, kteří také aspirovali na medaile, šel buď vývoj dál a byli tam tedy lépe připravení jejich soupeři, nebo měli smůlu na los. I to se může stát.
Celkově se ale ukázalo, že hrajeme hodně na náhodu, ne na systémovou výchovu talentů. Nemáme zavedený žádný systém českého sportu, ve kterém by se prolínaly školy, kluby, reprezentace a stát. Přestože už bylo vypracováno mnoho dokumentů, jak to napravit, mnoho velmi dobrých dokumentů. Ty ale nikdy nebyly uvedeny v život, na což teď postupně doplácíme.
Od roku 1992 byla na letních olympiádách pouze čtyřikrát reprezentace basketbalu a jednou fotbalisté, to je naprostá tragédie.
Kdo za to může?
Je to samozřejmě vina státu, ale velký díl odpovědnosti nesou i představitelé českého sportu – včetně mě.
Co by stát měl dělat, aby byli naši sportovci na velkých akcích konkurenceschopnější?
To, co dělá v jiných oborech. Když přijde krize, je třeba ji řešit. Když přišla pandemie, a to byla velká krize, začaly se přidávat peníze.
Tady je to stejné. Ukazuje se, máme na to data České školní inspekce, že jsme v krizi. Dnešní kluci jsou na tom s fyzičkou stejně jako holky v 90. letech, mnohdy i hůř. Kluby nebude mít brzy kdo vést, nejsou kvalifikovaní trenéři dětí a mládeže, chátrají nám sportoviště.
Víme to a říkáme to už dlouho. Ten systém je třeba nově nastavit tak, aby bylo jasné, kdo za co nese odpovědnost. Dnes je to v tomto ohledu rozplizlé. Tak třeba: jasnou odpovědnost by měl nést stát a ministr. My ale nemáme ministra sportu. Tady není jasný představitel státu, který za sport nese odpovědnost.
A co ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy?
Ministerstvo selhalo – neudělalo nic. Krize začala tam, ministerstvo neslo před Národní sportovní agenturou odpovědnost jak za školy, tak za kluby, a tedy i za vrcholový sport. Teď má jen školy, a stále nic.
Musíme ale oddělit vrcholový sport a masu běžné populace, respektive sportovní kluby a oddíly z nižších soutěží…
Jenže bez té masy, bez toho, že budeme podporovat sportování, všechny kluby a oddíly napříč republikou, nezachytíme talenty, které v populaci máme. V tom je ten háček.
Velké množství rodin nemůže dát své děti sportovat, protože prostě nemají na vysoké členské příspěvky. Platit musí také výzbroj, výstroj, trenéry... Mnoho rodin je však pod nebo těsně nad úrovní životního minima. A můžou děti z těchto rodin sportovat?
No nemůžou. A pokud můžou, tak mnohdy nemají kde. A když ano, z čeho mají platit zmíněné trenéry? Zbývají dobrovolníci – těch je ale čím dál méně. Kluby tudíž zanikají.
Potřebujeme, aby stát jasně řekl, že je krize. A že zřizuje ministra sportu, který ponese jasnou odpovědnost.
Jediná záchrana, díky které přestala část klubů zanikat, bylo spuštění dotačního programu Můj klub, který jsme tvrdě prosazovali. Spočívá mimo jiné v přímém financování klubů od státu, tedy bez jakýchkoli mezičlánků, jako například svazů. V tom spočíval i náš spor s Českým olympijským výborem, který chtěl ty peníze přerozdělovat.
To by byla italská cesta, která začala za Mussoliniho a následně ji převzaly i některé další země. My jsme ale chtěli jít cestou přímého financování od ministerstva sportu a posílení role sportovních svazů, které nesou odpovědnost za rozvoj sportu a státní reprezentaci. Avšak s tím, že je to stát, kdo má pro sport v celé šíři vytvářet podmínky.
Stát je ale nevytváří…
Řeknu to takto: v roce 2017 jsme měli na sport sedm miliard. V roce 2024 máme zase sedm miliard. Což ale nepokrývá ani inflaci, natož abychom měli prostředky na nějaké smysluplné investice a rozvoj.
