Nalijme si čistého Green Dealu: Jsme rozjívení pokrytci, říká senátor Štěpánek

Nedávné volby do Evropského parlamentu podle senátora Petra Štěpánka (STAN) neskončily žádným velkým překvapením. Za alarmující ale považuje fakt, že se do vysokých pozic dostává čím dál tím více populistů a extremistů. Někteří z nich založili svou agendu na hanobení tzv. Green Dealu.

Ten je totiž červeným hadrem i relativně snadným terčem. „Jsem členem senátního Výboru pro záležitosti Evropské unie, kde dlouhodobě varujeme před nesplnitelnými požadavky a sny v otázce boje s klimatickou změnou,“ upozorňuje Štěpánek.

Má podle vás Green Deal nějakou reálnou šanci v boji s klimatickou změnou?

Předně – klimatická změna je reálná a vážná věc, která velmi pravděpodobně brzy způsobí nejen hospodářské problémy, ale zhorší podmínky pro život natolik, že v některých oblastech téměř nebude možné žít. Vidíme, co se v posledních letech děje ve Španělsku, kde vlny veder měly zásadní dopad na sklizeň a obrovské požáry, jinde zase byly jejich následkem přívalové deště a masivní povodně.

Je potřeba zdůraznit, že klimatická změna představuje pro civilizaci vážné ohrožení a není správné ji bagatelizovat. Na druhou stranu je ale potřeba si přiznat, že ji nedokážeme zvrátit – měli bychom proto přijímat opatření na zmírnění jejích dopadů, začít se intenzivně bavit o adaptaci. V tomhle ohledu nás Green Deal sám o sobě nespasí.

Co vnímáte jako největší problém Green dealu?

V minulém Evropském parlamentu bylo hodně lidí, kteří nastavovali cíle ve snižování zátěže skleníkovými plyny a dekarbonizace průmyslu velmi nereálně – příliš při tom „tlačili na pilu“.

Dokonce nastavili takové cíle na rok 2050, kdy bychom podle nich měli být klimaticky neutrální, což podle mě není ani možné. Už jenom tím, že žijeme a dýcháme, produkujeme CO₂. Snížit produkci CO₂ je samozřejmě důležité a jsem rád, že se k tomu nově připojila i část Asie, protože tam to je daleko větší průšvih. 

Ale nastavení těchto cílů tak, že jsou nesplnitelné a ve výsledku dokonce kontraproduktivní, způsobilo, že se proti tzv. Green Dealu zvedla vlna odporu a kvůli nepochopení a přílišným ambicím to mělo opačný efekt.

Rektor České zemědělské univerzity Petr Sklenička mi v rozhovoru řekl, že Green Deal je takový velký sociální experiment, který však nebyl předem dostatečně „společensky nasimulován“, ale myšlenka jako taková je podle něj v základu dobrá.

Myšlenka je dobrá. A je nadmíru důležité se tím vážně zabývat, ale přijímat a provádět by se měla jen smysluplná a realistická opatření. Byl jsem například zpravodajem jedné z dalších ambic, která přišla z Evropské komise jako návrh nařízení – aby nákladní automobily a autobusy byly co nejdříve bezemisní, to znamená na elektřinu, vodík nebo alternativní paliva.

Varoval jsem před tím, že tento cíl, který už byl nastavený, je velmi ambiciózní a téměř nesplnitelný, proto ať nezpřísňují a nezkracují termíny, ale ať se naopak v roce 2027 přehodnotí, zda jsou cíle nastavené do roku 2030 vůbec reálné. Evropská komise ji ovšem chtěla ještě více zpřísnit a zkrátit časové období.

Zároveň jsem upozorňoval na to, že jsme v rámci elektromobility strašní pokrytci, protože výroba elektromobilů představuje ve výsledků vyšší emisní zátěž z produkce CO₂ oproti konvenčním vozidlům.

Elektromobily tedy nejsou ekologičtější?

Udělal jsem takový experiment s dostupným automobilem Hyundai Kona, který se vyrábí ve třech verzích – s dieselovým motorem, jako hybrid a čistě elektrické. Vycházel jsem ze švédské studie. Spočítali jsme, že při našem energetickém mixu byla u čistě elektrické Kony produkce CO₂ při výrobě zhruba 1,6násobně vyšší než u dieselu. Elektrická Kona by musela ujet přes 200 tisíc kilometrů, aby dorovnala rozdíl vzniklý při výrobě. A to už je možná za hranicí životnosti vozu. Takže žádná úspora. 

Vezměme ale v úvahu celý „životní cyklus“ toho vozu: Suroviny, které těží v Africe malé děti (a ty někdy i kvůli nám předčasně umírají) a které pak vozíme nákladními loděmi, jež jsou, co se týče dopravy, největší zátěží pro životní prostředí… už tohle ekologické rozhodně není. Následuje výroba, ponejvíce někde v Asii, jistě ne čistě ekologickou, bezemisní cestou. A pak doprava na evropské trhy. Uhlíková stopa elektrického vozu je tedy obrovská, v tomto ohledu bychom si neměli nic nalhávat. 

Ale tím to nekončí. Elektrické auto je sice výborné pro popojíždění ve městě, kde je koncentrace aut vysoká, tam to smysl má. Ale u ostatních způsobů využití je to na pováženou.

Vy byste tedy byl pro to, aby se aktuálně nastavené podmínky zmírnily, vyšlo se vstříc konečným uživatelům a posunul se časový rámec Green Dealu?

V první řadě mi jde o to, abychom si nelhali a neříkali, že elektromobilita je čistá. Na druhou stranu, i toto je skutečně potřeba řešit. Cestu vidím v alternativních palivech. Trošku bych prostě „ubral plyn“ a přestal hlásat, že elektromobilita je jednak spásná a jednak čistá.

Existují podle vás i nějaké jiné cesty?

Zásadní cestu vidím v tom, abychom nebyli pokrytci. Proč musíme jíst v únoru borůvky z Peru? Proč musíme jíst vepřové ze Španělska? Proč musíme mít celý sortiment zeleniny po celý rok? 

Je to prostě nepřirozené a s tím spojená doprava zatěžuje životní prostředí. A ne nevýznamně. Dost často se navíc stává, že tyhle zdaleka dovezené potraviny pak končí v koších a popelnicích. 

Další věc je třeba cestování. Proč třeba létáme na naprosto zbytné dovolené z horka do ještě většího horka?

Společnost ale na tuto změnu není připravená, hospodářsky ani osobně. Nebude to moc populární názor, ale jestli to s tím životním prostředím myslíme vážně, musíme se vzdát tohoto blahobytu a zbytných věcí.

Neměli by evropští zákonodárci jít příkladem?

Jak už jsem řekl, společnost na to není připravená a není ochotná podstoupit takovou změnu. Ono je totiž „daleko lepší“ a pohodlnější o tom dlouze a zasvěceně hovořit a vymýšlet ambiciozní cíle, jenže když má dojít na věc, skutek utek´. 

Pokud to Evropský parlament myslí s bojem proti změnám klimatu naprosto vážně, proč se létá mezi Bruselem a Štrasburkem? To jsou obrovské náklady a spousta zbytečného cestování. Ať začnou u sebe a aspoň zasedají jen na jednom místě. I tyto transporty jsou součástí ekologické zátěže.

Nebo mohou jezdit vlakem. Nedávno jsem jela nočním vlakem z Prahy do Bruselu. Z přímého dotazu na sociálních sítích, zda ho budou europoslanci využívat, ale Ministerstvo pro místní rozvoj elegantně vybruslilo s tím, že u delších tras je potřeba zvážit i finanční a časovou výhodnost.

Hromadná doprava samozřejmě dává smysl, ale podívejme se dneska na přecpané silnice, kdy se jezdí „za levnějším rohlíkem“ desítky kilometrů a v každém autě sedí většinou jen jeden člověk.

Jsme rozmazlení?

Přímo rozjívení. A teď nás to dohání. Společnost ale není připravena se nad tím vážně zamyslet a začít se uskromňovat. Vzdát se požitků, na které si za poslední generace zvykla. Ještě před 100 lety byla zátěž životního prostředí nesrovnatelně nižší. Dnes se zcela vážně bavíme o cestách do vesmíru jen tak z plezíru. Proboha, proč?