Každé volební klání ve Spojených státech přináší specifická témata, na kterých kandidáti demonstrují svoji připravenost zemi vést a nabízet řešení aktuálně i dlouhodobě palčivých témat. Stejné to je i v letošních prezidentských volbách. Od nich nás sice dělí ještě více než půl roku, a tudíž je možné, že se objeví nějaká zcela nová a společensky „výbušná“ otázka. Nicméně už v tuto chvíli dokážeme bezpečně identifikovat jednu, která se zásadně promítla i do primárek obou hlavních politických stran – migrace na americko-mexické hranici a její dopady na společnost.
V posledních měsících z této části světa opakovaně slýcháváme znepokojivé informace o nárůstu počtu nelegálních migrantů nejen z Mexika, ale z celé Latinské Ameriky. Joe Biden i Donald Trump si zjevně uvědomují význam, jaký toto téma může v prezidentské kampani sehrát, obzvláště v jižních státech USA, které jsou migrační vlnou nejvíce zasaženy.
Oba kandidáti proto opakovaně navštívili oblasti sousedící s Mexikem – naposledy tak učinili počátkem března. Nejde však jen o záležitost předvolební kampaně. Trumpovi „MAGA“ (Make America Great Again) republikáni ve Sněmovně reprezentantů už několik měsíců úspěšně blokují schválení balíčku vojenské a finanční pomoci Ukrajině právě s odkazem na to, že vláda Joea Bidena nedostatečně chrání americkou jižní hranici.
Když Mike Johnson – republikánský předseda Sněmovny a jeden z klíčových Trumpových stoupenců – navštívil počátkem ledna tohoto roku hranici v Texasu (příhraniční město Eagle Pass), prohlásil mimo jiné: „Jedna věc je absolutně jasná: Amerika se nachází v bodě zlomu a my máme možnost z první ruky nahlédnout do chaosu, který katastrofa na hranicích způsobuje ve všech našich komunitách. Situace zde i v celé zemi je skutečně bezútěšná. Můžeme ji označit jako srdcervoucí a zároveň iritující… A toto vše se odehrálo za méně než tři roky od chvíle, kdy prezident Biden nastoupil do úřadu.“
Je to výrok přehnaný, nebo dobře vystihuje současnou realitu? A jsou zákonodárci Spojených států vůbec schopni a ochotni představit občanům společnou strategii, jak tuto komplikovanou „migrační“ zkoušku zvládnout?
Zkusme se nad tím chvíli zamyslet. Americko-mexická hranice je dlouhá zhruba 3111 kilometrů, přičemž „chráněná“ – formou plotů, drátů či jiných bariér – je pouze asi z jedné třetiny. Část hranice tvoří řeka Rio Grande, jinde prochází přes poušť, ale zasahuje třeba i do městských aglomerací, např. u města El Paso. To ji samo o sobě činí ze své podstaty těžko „propustnou“.
Statistiky uvádějí, že počet osob zadržených při pokusu o nelegální překročení hranice měl až do nedávna spíše sestupnou tendenci.
Historicky vzato počty zadržených začaly prudce stoupat od přibližně 60. let minulého století, přičemž svého vrcholu dosáhly v polovině 80. let a znovu na přelomu tisíciletí. Poté následoval dlouhodobý pokles a v roce 2017, tj. v době, kdy nastoupil do úřadu Donald Trump, dosáhl svého historického maxima (odpovídající počtu zadržených jako v roce 1971).
Jenže pak se ještě během vlády jmenovaného prezidenta začaly věci rychle měnit. Trumpovi se sice dařilo migraci držet „zkrátka“ – a to do značné míry proto, že vypukla epidemie nemoci covidu-19.
Ta jednak zastavila příliv nových migrantů, navíc Trumpova administrativa využila článku 42 Zákona o veřejném zdraví z roku 1942, tzv. pravomocí v případech mimořádné zdravotní situace (Title 42 of a 1944 Public Health Law), které dovolovaly federální vládě deportovat jakékoli migranty s odvoláním na preventivní opatření proti šíření epidemie.
Takové jednání se pohybovalo na hraně zákona, především však bylo jen dočasné. Jakmile odpadly poslední restrikce týkající se covidu, migrace se vrátila v plné síle.
V roce 2021 tak bylo evidováno na 1,7 milionu příchozích, následně počty vzrostly na 2,4 milionu a ke konci roku 2023 dosáhly svého historického maxima – téměř 2,5 milionu imigrantů.
Analytici přitom upozorňují, že za nárůstem stojí především změna charakteru migrace, resp. složení příchozích. Zatímco v předchozích desetiletích tvořili drtivou většinu mladí muži z Mexika hledající pracovní uplatnění, tedy převážně ekonomičtí migranti, nyní se trend přesunul k celým rodinám i s dětmi, které se prezentují tak, že prchají před politickou, bezpečnostní a ekonomickou nestabilitou slabých států ve Střední a Jižní Americe.
Daný vývoj tak ještě zvýšil urgenci nalezení funkčního řešení. Ostatně poslední výrazná reforma imigrační legislativy proběhla v 80. letech pod patronací prezidenta Reagana. Administrativa Bushe ml. se následně pokusila o novelizaci, nicméně ztroskotala na neschopnosti obou hlavních politických stran nalézt patřičný kompromis.
Zatímco republikáni dbali na přísná opatření, jež měla odradit případné další imigrační vlny, demokraté volali po zlepšení podmínek těch, kteří už se do země dostali.
Nejvýznamnějším pokusem se následně stal návrh tzv. gangu osmi (Gang of Eight), demokratických a republikánských senátorů, kterému se podařilo projít na senátní půdě. Avšak jenom proto, aby jej tehdejší Speaker Sněmovny reprezentantů John Boehner ani nezařadil na program jednání.
Kompetenční třenice mezi federální vládou a zástupci jednotlivých států se odehrávají již od počátku vzniku USA.
Prezident Biden následně po svém usednutí do úřadu využil prezidentských pravomocí k rozšíření možností podmínečného přijetí (parol authority) až na 30 tisíc migrantů měsíčně z Kuby, Haiti, Nikaragui a Venezuely. Těmto lidem bylo dovoleno zůstat ve Spojených státech minimálně po dva roky.
Bidenův krok ale vyvolal silnou negativní reakci u převážně republikánských guvernérů, kteří prezidenta zažalovali za zneužití pravomocí.
V daném tématu se tak zrcadlí – prakticky již od počátku vzniku USA trvající – kompetenční třenice mezi federální vládou a zástupci jednotlivých států Unie.
Ty ostatně odráží i v současnosti panující spor mezi Texasem a Bílým domem, kdy se „Lone Star State“ s velmi nekompromisním republikánským guvernérem Gregem Abbottem v čele rozhodl vyhošťovat ty ilegální migranty, které zadrží jeho státní policie.
Daný krok se však zasekl na rozličných soudních instancích poté, kdy federální vláda toto rozhodnutí napadla jako překračující ústavní pořádek. Proti danému záměru rovněž velmi ostře protestovalo Mexiko, jehož představitelé odmítli takto vyhoštěné osoby vpustit na své území.
Na lepší časy se začalo blýskat na přelomu letošního ledna a února, kdy na veřejnost unikly zprávy o přípravě senátního návrhu zákona, jenž spojoval dohromady dodatečné výdaje na ochranu jižní hranice spolu s pomocí Ukrajině, Izraeli a Tchaj-wanu, vše v celkové hodnotě 118 miliard dolarů.
Senát je obecně, a zvláště v posledních letech, vnímán jako komora s nižším ideologickým nábojem, kde je možno dosahovat dohod napříč politickým spektrem.
Ostatně současný prezident Biden si na tomto postupu vybudoval pověst, když společně s bývalým prezidentským kandidátem a senátorem za Arizonu Johnem McCainem prosadili řadu zásadních iniciativ.
Podobný scénář se měl opakovat i letos v únoru, kdy daný návrh vůdce demokratické senátní většiny Chucka Schumera získal počáteční podporu odcházejícího lídra republikánů Mitche McConnela.
Daný „deal“ však nakonec vzal za své, když se senátoři z GOP (Grand Old Party – označení používané pro Republikánskou stranu) ocitli pod silným tlakem svých kolegů ze Sněmovny reprezentantů a okruhu Trumpových příznivců. Ti dali jasně najevo, že daný kompromis je nepřijatelný, neprojde přes druhou z komor a ocejchuje podporovatele „Kainovým znamením“.
Politici proto zatáhli za brzdu a při hlasování o rozpravě nad návrhem jej podpořilo pouze 49 zákonodárců (45 demokratů a 4 republikáni) z nutných šedesáti.
Tento debakl se následně kryl s neúspěšnou snahou sněmovních MAGA republikánů vyvolat impeachment (proces odvolání) ministra vnitřní bezpečnosti Alejandra Mayorkase, čímž narazili i u prakticky vymírající středové frakce strany, jež daný krok nepodpořila.
Všechny tyto půtky jsou však vnímány především jako snahy protrumpovského křídla GOP vytvořit co nejvhodnější podmínky pro vítězství svého kandidáta v blížících se prezidentských volbách.
Trump na otázce migrace a svém tvrdém přístupu k ní (během svého prezidentství často šel při její regulaci cestou vydávání exekutivních příkazů či „dekretů“) postavil již svoji první kandidaturu, přičemž je zjevné, že tento svůj plán hodlá zopakovat.
MAGA část strany se proto snaží prezentovat Bidenovu administrativu a demokraty jako neschopné danou otázku řešit, přičemž do centra své rétoriky staví národní bezpečnost. Jí podřizuje i významná zahraniční témata v podobě podpory Ukrajiny, ale překvapivě i Tchaj-wanu, a to přestože averze k mocensky posilující Číně je jedním z mála témat, na němž se obě hlavní strany shodnou.
Ve výsledku je tedy velice nepravděpodobné, že by do listopadových voleb došlo k průlomu, který by znamenal přijetí reálných opatření k vyřešení této palčivé krize. Následný vývoj bude silně ovlivněn postavou nového prezidenta a nově ustavenou většinou v obou komorách Kongresu.
Otázkou však zůstává, zda si Amerika jako světová supervelmoc může dovolit zatahovat tato klíčová témata se značně mezinárodním přesahem do svých vnitropolitických soubojů. Mexiko, Ukrajina, Izrael či Tchaj-wan by jistě nesouhlasily.
