Po dvou dílech, věnovaných Washingtonu, D. C. a New Yorku City, se v dnešním díle seriálu Reaganova Amerika: Světla a stíny doby, která změnila svět (1981–1989) zaměříme na další důležité město Spojených států – texaský Dallas.
Řeč bude samozřejmě mimo jiné o Dallasu ve spojení s proslulým televizním seriálem o rodině Ewingů, který doslova „očaroval“ Ameriku v dobách, kdy v Bílém domě vládl prezident Reagan (seriál se vysílal po třináct let – 1978–1991), a poté zabodoval i v Evropě, Česko nevyjímaje.
Ale také o Dallasu jako o „Kennedyho Sarajevu“, o jeho dávné i nedávné dynamické historii i současnosti a podrobně o tom, co je vlastně zač toto velkoměsto uprostřed prérie na horním toku přes tisíc kilometrů dlouhé řeky Trinity, které mnozí mylně považují za hlavní město amerického státu Texas (tím je ale Austin) a které vlastně zdaleka není ani největším texaským městem, tím jsou Houston a San Antonio, Dallas je až na třetí příčce – ale to mu nic neubírá na jeho významu ani kráse.
Texas – „stát osamělé hvězdy“
Ještě než se začneme zabývat výše zmíněným seriálem, pojďme se alespoň ve stručnosti podívat na historii Texasu – „státu osamělé hvězdy“. Začněme ve třicátých, respektive čtyřicátých letech 19. století: právě tehdy totiž začali tamní politikové usilovat o připojení k USA (v této době žilo na území Texasu přes třicet tisíc Američanů), ale bez úspěchu.
Navzdory tomu však Texas směřoval k odtržení od Mexika, jehož součástí byl, zejména kvůli nešťastné politice prezidenta Antonia Lópeze de Santa Anna, jenž v roce 1835 vyprovokoval (mimo jiné snahou omezit přistěhovalectví Američanů) tzv. „texaskou revoluci“. Na jejím konci, po vítězství v bitvě u San Jancinta, byla v březnu 1836 vyhlášena Texaská republika.
Mexiko tuto republiku nikdy neuznalo (fakticky vzato ji pokládalo za „vzbouřenecké území“) a poté, co byl Texas v prosinci 1845 jako osmadvacátý stát přijat do USA, došlo mezi oběma zeměmi v letech 1846–1848 k válce.
Ta ovšem skončila drtivým vítězstvím Američanů a Mexiko ztratilo rozsáhlá území, z nichž vznikly další státy americké unie, respektive jejich další části – kromě Texasu samotného také Kalifornie, Nové Mexiko (přesněji řečeno tzv. New Mexico Territory), Arizona, Nevada a Utah.
Nepřátelství mezi oběma zeměmi logicky vzrostlo, na příslušnosti výše zmíněných států k USA už se ale nic nezměnilo.
Pokud byste chtěli vědět, jak se na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století v Texasu a na americko/texasko-mexické hranici žilo, přečtěte si nejlepší román jednoho z nejpozoruhodnějších amerických spisovatelů druhé poloviny minulého a počátku tohoto století Cormaka McCarthyho (1933–2023) Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (Blood Meridian ot the Evening Redness in the West; 1985).
Popisuje očima dospívajícího chlapce řádění gangu bývalého rangera Johna Joela Glantona. McCarthyho „literární“ Texas je přesně takový, jaký byl tenkrát a jaký je svým způsobem dodnes – drsný až brutální, byť od tehdejší doby uplynulo víc než století a půl.
Připojením k USA a mexicko-americkou válkou o „stát osamělé hvězdy“ (The Lone Star State), jak se Texasu přezdívá, ale násilí v této části země zdaleka neskončilo. V roce 1861 se Texas přidal k secesionistickým státům, jež vytvořily tzv. Konfederované státy americké (Confederate States of America; CSA) a stál na jejich straně v průběhu celé občanské války (válka Severu proti Jihu v letech 1861–1865).
Po zpětném přijetí do USA v roce 1870 došlo k postupnému ovládnutí texaských prérií bílými osadníky/pionýry a k faktickému vytlačení indiánských kmenů z území tohoto státu, což se rovněž neobešlo bez násilí. Texas zkrátka zůstával víceméně stále stejný.
To platilo, ba dokonce ještě posílilo po roce 1901, kdy byla v jižním Baumontu objevena naleziště „černého zlata“ – ropy. Texas se rázem stal nejen jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících států americké unie, ale také místem, které – logicky – přitahovalo lidi toužící po zbohatnutí, i po zbohatnutí za každou cenu.
Dolary, vydělané při těžbě a prodeji ropy, byly často, bez jakékoli nadsázky, „krvavé dolary“, jak skvěle ukazuje film Až na krev (There Will Be Blood; 2007) režiséra Paula Thomase Andersona, jenž se sice odehrává v jižní Kalifornii, ale docela klidně by se mohl odehrávat v Texasu.
Vzestup Texasu a jeho významu v rámci USA pokračoval prakticky po celé 20. i 21. století, přičemž postupně docházelo k diverzifikaci jeho ekonomiky, která dnes patří k nejrychleji se rozvíjejícím v zemi. Pokud jde o politiku, od poslední třetiny 19. století, konkrétně v letech 1874–1979, zastávali úřad guvernéra Texasu demokraté.
Teprve roku 1979 se republikánům podařil průlom, když tento post získal Bill Clements (1979–1983), který jej sice ztratil v souboji s demokratem Markem Whitem (1983–1987), ale který se po jeho funkčním období do funkce opět vrátil (1987–1991). O čtyři roky později úřad získala jako druhá žena (první byla Miriam Amanda Wallace „Ma“ Fergusonová v letech 1933–1935) Dorothy Ann Richardsová (1991–1995), čímž, prozatím, demokratická éra vlády v Texasu skončila.
Roku 1995 totiž ve volbách vyhrál George Walker Bush, syn bývalého prezidenta, jehož úspěšné texaské guvernérství (1995–2000), dostatek peněz a nepopiratelné charisma přivedly až do Bílého domu. Také jeho následník, Rick Perry (2000–2015), byl republikán, stejně jako současný guvernér Greg Abbott (*1957), jeden z nejosobitějších a nejvlivnějších členů dnešní Republikánské strany vůbec.
Dallas, neklidná „duše Texasu“
Stephen F. Austin
Hlavním městem Texasu je Austin, založený roku 1839 na severním břehu řeky Colorado, na místě někdejší vesnice Waterloo legendárními pěti jezdci a pojmenovaný podle Stephena Fullera Austina (1793–1836), jednoho z „pionýrů“ amerického jihozápadu a zakladatelů státu Texas.
Jedná se o čtvrté největší město ve státě (po San Antoniu, Houstonu a Dallasu) a druhé nejlidnatější hlavní město ze všech států americké unie po arizonském Phoenixu (a zároveň desáté největší město USA) s bezmála miliónem obyvatel.
„Náš“ Dallas, ve kterém v současné době žije přibližně jeden a čtvrt miliónu lidí (tj. jako v Praze), je ale pro Texas mnohem příznačnější. Jeho počátky spadají do čtyřicátých let 19. století, kdy se na místě usadil jistý John Neely Bryan (1810–1877), presbyteriánský právník, farmář, obchodník a hledač zlata.
Pocházel ze státu Tennessee, a působil zde jako majitel obchodu, provozovatel pošty a životně důležitého převozu přes řeku Trinity; v jeho domě se navíc nacházel i místní soud.
Jednalo se tedy o „Westmana“ a „Selfmademana“ se vším všudy – přesně takového, o jakých psal ve svých dobrodružných knížkách tak přesvědčivě Karl May, třebaže Ameriku nikdy nenavštívil.
První mrakodrap v Dallasu
S nástupem železnice v polovině 19. století se Dallas stal důležitou dopravní křižovatkou a obchodním centrem prvořadého významu, vábícím podnikatele i lidi hledající práci z celého Středozápadu USA.
Legendární Stone Place Tower (alias Praetorian Building), první mrakodrap na západ od řeky Mississippi a ve své době nejvyšší budova široko daleko – patnáct pater a téměř šedesát metrů výšky – se stal symbolem „města (i státu) na vzestupu“, který pokračoval i ve dvacátých letech a za Velké hospodářské krize ve třicátých letech.
Za druhé světové války byl Dallas jedním z nejdůležitějších center výroby vojenských automobilů, a potvrdil tak svoji pozici jednoho z nejvýznamnějších měst v celých USA.
Dne 22. listopadu 1963 dostalo velkoměsto na řece Trinity „cejch“ místa, kde byl zavražděn demokratický prezident John Fitzgerald Kennedy (v Bílém domě v letech 1961–1963), a tato pověst se s ním následně ne úplně zaslouženě vezla i v dalších letech.
Pokud byste chtěli vědět, jak Dallas na počátku šedesátých let minulého století vypadal, jak se v něm žilo, jaké vnitřní napětí v něm pulzovalo, jak voněl či páchl, přečtěte si strhující román Stephena Kinga (* 1947) Dallas 63 (v originále 11/22/63) o pokusu zabránit atentátu na Kennedyho.
Amerika přelomu padesátých let a šedesátých let včetně Texasu a Dallasu nebyla alespoň po mém soudu nikdy nikým vylíčena tak přesvědčivě, a tak autenticky jako v této knize.
A když už jsem u toho střílení, dovolím si ještě jednu relativně aktuální poznámku. Podobně jako atentát na Kennedyho v šedesátých letech poznamenala moderní Dallas tragická událost z počátku července 2016, kdy někdejší voják, Afroameričan Micah Xavier Johnson, zastřelil v Dallasu pět policistů a dalších devět zranil (o dvou civilistech nemluvě) na protest proti zabití jiných dvou Afroameričanů v Louisianě a v Minnesotě policií. Po marném vyjednávání byl nakonec atentátník zneškodněn, střelba a její následky jsou ale v „duších Dallasanů“ zapsány dodnes.
Ewingové a jejich svět
A teď už, po představení státu i města, pojďme k samotnému seriálu Dallas. První epizoda Dallasu z produkce CBS (Columbia Broadcasting System – „vlajková loď“ společnosti Paramount Global s hlavními sídly v NYC a L. A.) se na televizních obrazovkách objevila 2. dubna 1978, tedy v době, kdy si Ronald Reagan po trpké porážce v republikánských prezidentských primárkách s Geraldem Fordem „lízal rány“ a teprve začínal zvažovat, že se Bílý dům pokusí získat v roce 1980 ještě jednou.
Sága rodiny Ewingových, majitelů ropné společnosti Ewing Oil, žijící na ranči Southfork nedaleko texaského Dallasu, doslova omámila Ameriku jako málokterá jiná „mýdlová opera“ (Soap Opera – první, rozhlasové, pocházejí z dvacátých let minulého století, jedna z nich z konce let třicátých vyvolala velký poprask, v televizi se objevily ve čtyřicátých letech.)
Vrchol oblíbenosti ságy, která čítala 357 dílů (čeští diváci měli možnost vidět na ČT a TV NOVA všechny), přišel v osmdesátých letech, kdy „neznat Dallas“ a nemít na něj (ať už jakýkoli) názor bylo napříč společenskými vrstvami téměř diskvalifikující. Podle dostupných údajů byla nejsledovanější 58. epizoda z konce roku 1980 (tj. nedlouho po zvolení Ronalda Reagana prezidentem).
Hlavní postavy seriálu byly takřka archetypální. Hlavu rodiny, „starého“ Johna „Jocka“ Ewinga, jenž se rozhodl předat vedení firmy svým dvěma synům, ztělesnil Jim Davis (1909–1981). Staršího ze synů, démonického intrikána jménem John Ross „J. R.“ Ewing, ztělesnil Larry Martin Hagman (1931–2012), jenž se stal oproti záměrům i očekávání autorů největší hvězdou seriálu. Poslední scény pro „revival“ Dallasu z počátku 10. let 21. století točil ještě pár dnů před svou smrtí.
Jeho rafinovaná, chladnokrevná zlotřilost a téměř fascinující, manipulativní zlovolnost si (nejen) Američanky a Američany získala a počet jeho fanoušků jasně převyšoval všechny ostatní, včetně jeho mladšího bratra Roberta „Bobbyho“ Jamese Ewinga (Patrick G. Duffy; * 1949), jenž byl naopak klasickým (snad až příliš) kladným hrdinou.
Jeho zastřelení z 54. dílu museli ale tvůrci po letní přestávce v roce 1980 (s ohledem na nelibost diváků a v reálných obavách ze ztráty jejich zájmu) revokovat, aniž přitom vysvětlili, kdo na něj střílel, takže část fanoušků viděla střelce či alespoň osnovatele vražedné střelby v „ďábelském Džejárovi“. Třetí, prostřední syn Gary Ewing (Ted Shackelford), „černá ovce“ rodiny, se v seriálu objevoval jen sporadicky.
Pozornost k sobě samozřejmě poutaly i ženské hrdinky. Starší divačky si oblíbily především manželku Jocka a hlavní dědičku Eleanor – „Miss Ellie“ (Barbara Bel Geddes[ová; 1922–2005] a Donna Reed[ová; 1921–1986, která výše uvedenou kolegyni zastupovala v řadě z let 1984–1985]), případně manželku „Džejára“ Sue Ellen, bývalou Miss Texas z roku 1968 (* 1940), zatímco ty mladší sympatizovaly hlavně s Bobbyho manželkou Pamelou (Victoria Lee Principal; * 1950) ze znepřátelené rodiny Barnesových.
Právě kolem tohoto motivu letité nenávisti a nepřátelství mezi Ewingy a Barnesy se měl ostatně původně seriál takříkajíc „točit“. V zásadě nicméně platí, že se sympatie diváků „přelévaly“ ze strany na stranu podle toho, jak se aktuálně vyvíjel děj příběhu.
Kdo zastřelil „Džejára“?
Podle autorů seriálu sahala tato odvěká nenávist hluboko do historie, do třicátých let 20. století, kdy Jock Ewing (J. R. se i s vědomím toho jevil jako jeho „pravý syn“) podvedl svého partnera a přítele Willarda „Diggera“ Barnese, připravil jej o jeho podíl v Ewing Oil Company, a navíc se oženil s jeho životní láskou Eleanor (Miss Elllie).
Důvod, proč už v post-reaganovské éře, v roce 1991, Dallas skončil, byl, jak to u takových projektů bývá, jednoduchý: opakující se, stále méně přehledné zápletky, narůstající násilí a brutalita a celková únava a s ní související klesající zájem diváků; v tomto ohledu je zábavní business naprosto nemilosrdný.
Definitivní konec Dallasu to ale ještě nebyl. Ponechám-li stranou, že zjevně inspiroval další seriály, primárně: Knots Landing o čtyřech párech žijících na předměstí Los Angeles (1979–1993), Falcon Crest z prostředí kalifornských vinařů (1981–1990) a i v Česku známou Dynastii (Dynasty) z prostředí coloradských naftařů (1981–1989; a pokračování Dynasty: The Reunion; 1991), vznikly po skončení seriálu dva celovečerní filmy s názvy Dallas: J. R. se vrací (Dallas: J. R. Returns; 1996) a Dallas: Válka Ewingových (Dallas: The War of Ewings; 1998), nemluvě o dalších odkazech, výročních speciálech atd.
Celkově se samozřejmě jednalo o skvělý business a jednu z legend americké televizní zábavy vůbec. Vezmeme-li v potaz, jakou sledovanost měl Dallas dávno po své premiéře ve vzdáleném Československu, respektive v České republice, není se čemu divit.
Dallas v éře Ronalda Reagana
Na sklonku Carterovy éry (v Bílém domě v letech 1977–1981) a na počátku Reaganovy vlády (1981–1989) stál v čele Dallasu coby starosta – nestraník Robert „Bob“ Folsom (1927–2017), konkrétně v letech 1976–1981. Tento absolvent vojenské akademie ve West Pointu a Southern Metodist University (SMU) v texaském University Parku, „legendární investor a developer“, jak se o něm píše v encyklopediích, se stal starostou zejména díky kontaktům s místními byznysmeny, když vystřídal svého předchůdce, novináře a politika Wese Wiseho (1928–2022; starostou v letech 1971–1976), který se rozhodl ucházet, nakonec marně, o křeslo v Kongresu USA.
Folsomovo vedení města bylo vesměs pokládáno za úspěšné, o čemž svědčily dokončené projekty z jeho éry – zlepšená infrastruktura, výstavba víceúčelové haly Reunion Arena (ve které hrál až do roku 2009, kdy byla zbořena, tým hokejistů NHL Dallas Stars a tým basketbalistů NBA Dallas Mavericks) či Dallas Arts District v centru města.
V roce 1981 se stal Folsomovým nástupcem republikán Jack Wilson Evans (1922–1997; starostou v letech 1981–1983), obchodník s potravinami a politik, jenž v mnoha ohledech předběhl svoji dobu. Vzhledem k tomu, že město silně trpělo rasovými problémy a bylo sociálně dramaticky rozdělené, usiloval Evans o překlenutí těchto rozdílů.
Evans byl neobyčejně vstřícný ke gayům a lesbám, za což si vysloužil kritiku konzervativních politiků i médií, zatímco u svých sympatizantů měl přezdívku „všelidový starosta“ (Maoyr of all people); totéž platilo o jeho vztahu k lidem s různými handicapy.
Evans se snažil zreformovat/zmodernizovat místní policii a také o to, aby se Dallas stal jakýmsi „vzorovým městem“ nejen ve Spojených státech, ale i v celosvětovém měřítku. Po dvou letech se nicméně unaven každodenními boji rozhodl křeslo na radnici neobhajovat a vrátil se do světa byznysu, který byl pro něj mnohem čitelnější a méně nebezpečný.
V letech 1983–1987 řídil Dallas obchodník s bavlnou a investor Austin Starke Taylor, Jr. (1922–2014), znovu republikán, absolvent dnešní Rice University (tehdy Riceova institutu) v texaském Houstonu, který v roce 1983 porazil ve volbách výše zmíněného nestraníka Wese Wiseho a v roce 1985 obchodníka, dlouholetého člena městské rady a „politického vizionáře“ Maxe Goldblatta. Jako starosta nebyl Taylor ve srovnání se svými předchůdci ničím výjimečný, jednalo se spíše o standardního politika, jenž relativně slušně udržoval město v chodu.
V posledních letech Reaganovy vlády ve Washingtonu stála v čele Dallasu jako starostka Annette Louise Greenfiled Straussová (1924–1998), a sice jako druhá žena v této funkci (první byla Adlene Harrisonová, která však v roce 1976 pouze dočasně a bez mandátu z voleb vedla město po odstoupení Wese Wiseho a před nástupem „Boba“ Folsoma).
Straussová, rodačka z Houstonu, byla horlivou filantropkou a téměř aktivistickou političkou, která věnovala velké množství času práci pro charitu. Tomu odpovídaly i její preference jako starostky, jež se zaměřila na řešení uvadající dallaské, respektive texaské ekonomiky, problematiku bezdomovectví, nefunkčních rodin atd.
V roce 1991 po dvou termínech již do dalších voleb nešla a vrátila se k práci pro různé nadace a charitativní organizace, v čemž pokračovala po zbytek života. Jednalo se o jednu z neoceňovanějších a nejrespektovanějších politiků/političek v čele města v jeho celých dějinách.
Republikánský konvent z roku 1984
Pokud jde o Ronalda Reagana, třebaže byl Dallas významným městem ve významném státě, prezident k němu dlouho nijak nepřilnul. Navzdory tomu je Dallas s jeho prezidentskou érou svým způsobem spojen. V srpnu 1984 se totiž právě tady konal republikánský konvent, který nominoval Reagana a George Bushe (staršího) jako kandidáty na druhé prezidentské (viceprezidentské) období.
Jednání republikánských špiček probíhala ve dnech 20. až 23. srpna 1984 v Convention Center v dallaském „downtownu“ a byl to vůbec první republikánský konvent, který se konal v Dallasu i v Texasu a první na americkém jihu s výjimkou Floridy.
Reagan neměl v primárkách žádného vážného vyzývatele a podle toho shromáždění vypadalo. Nominační řeč pronesla Katherine Dávalos Ortega(ová), vysoká úřednice ministerstva financí, rodačka z Nového Mexika a jedna z nejloajálnějších spolupracovnic, jaké Reagan v Bílém domě měl.
Kromě ní na podporu prezidenta vystoupila mimo jiné Mary Elizabeth Alexander Dole(ová), ministryně dopravy a budoucí ministryně práce (a sociálních věcí) za vlády George Bushe staršího, či Jeane Duane Kirkpatrick(ová), velvyslankyně USA při OSN. Řeč pronesla i „ikona“ konzervativních republikánů, prezidentský kandidát z roku 1964 Barry Morris Goldwater (1909–1998), dlouholetý senátor za stát Arizona (1969–1987).
Fakticky šlo o Reaganův vnitrostranický triumf, což pro něj musela být veliká satisfakce, zvlášť uvážíme-li, jak na něj část předních republikánů nahlížela v roce 1976, kdy prohrál primárky s úřadujícím prezidentem Geraldem Fordem, i v roce 1980, kdy v nich porazil svého budoucího viceprezidenta George Bushe (staršího). Ronaldu Reaganovi tak nakonec zůstaly na Dallas samé hezké vzpomínky…
