Trestní senát Krajského soudu v Brně, v jehož čele stojí kandidátka na ústavní soudkyni Dita Řepková, opakovaně nerespektoval pokyny odvolacího soudu. Vyplývá to z odůvodnění šesti rozhodnutí, kterými Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudky jejího senátu a vrátil případy pro závažné vady k novému projednání. V jednom z nich jde i o podezření na zneužití armádních specialistů k akci celníků.
„Snažím se eliminovat formalismus trestního práva v co největší míře a vykládat normy trestního práva v širších souvislostech společenských či hodnotových,“ napsala Dita Řepková v motivačním dopise ke své nominaci na soudkyni Ústavního soudu senátorům. Při slyšení před Ústavně-právním výborem Senátu pak na kritiku, že její rozhodnutí jsou často rušena odvolacím soudem, reagovala Řepková tím, že není překlápěčem obžaloby a poměrně často zprošťuje.
Tato její vlastní charakteristika je zčásti potvrzena i konkrétními rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci. Jde o šest usnesení, v nichž v průběhu let 2020 až 2024 tento soud konstatoval pochybení různého stupně závažnosti, pročež rozsudky senátu Dity Řepkové zrušil a vrátil k novému projednání.
Zatímco ovšem v případě čtyř rozhodnutí z těchto šesti lze s přimhouřením očí mluvit o více méně „běžném“ justičním dialogu mezi nalézacím a odvolacím soudem, v případě zbývajících dvou jde o zásadní střet, v němž jde i o hodnoty chráněné Ústavou, včetně porušení práva na obhajobu.
Obě rozhodnutí se týkají jediné trestní věci, o které média referovala s ohledem na mimořádnou okolnost: totiž pro podezření ze zneužití speciální armádní jednotky k policejní akci Celní správy.
V tomto případě odvolací Vrchní soud v Olomouci vrátil případ senátu Řepkové opakovaně a dosud nebyla věc ještě pravomocně skončena. Senát Dity Řepkové totiž podle odvolacího soudu nedostatečně objasnil právě ono zásadní podezření o zneužití vojenské jednotky a v podstatě se ho snaží bagatelizovat. Podle olomouckého vrchního soudu však jde o nezákonné použití vojenské složky v trestním řízení a s ohledem na charakter věci i použité důkazy má nalézací soud povinnost odstranit pochybnosti, které okolo toho panují.
„Pokud jde o účast příslušníků 601. brigády z Prostějova na některých úkonech, které měly být v dané věci realizovány v rámci sledování osob a věcí ve smyslu § 158d tr.ř., vrchní soud se ztotožnil s argumentací obhájců obžalovaných, kteří poukazovali na to, že takový postup nebyl přípustný. Trestní řád totiž jasně stanoví, která složka může poskytovat takzvanou součinnost podle § 7 tr.ř. Armáda, respektive její specialisté, to rozhodně nejsou, protože podle uvedeného ustanovení jsou v trestním řízení povinny si navzájem pomáhat jen orgány činné v trestním řízení. Podle § 12 odst. 1 tr.ř. se orgány činnými v trestním řízení rozumějí pouze soud, státní zástupce a policejní orgán. Analogický postup, o který celníci svou žádost o součinnost opřeli, není přípustný,“ uvedl k tomu odvolací soud v prvním z rozhodnutí z ledna 2021.
V něm také vytkl senátu Řepkové, jak přistupoval k vyhodnocování záznamů o odposlechu či sledování. Podle odvolacího soudu se senát opřel nekriticky o dokumenty obžaloby, které měly být ovšem mimořádně nekvalitní, neprůkazné a nelze z nich například dovodit ani identitu odposlouchávaných osob.
„Co je však podstatnější, obdobně jako v případě předchozího materiálu, který podle nalézacího soudu má umožňovat identifikaci účastníků hovoru, ani u těchto ‚pomocných‘ listin není zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností bylo stanoveno, kdo je oním účastníkem. Materiály, na které je odkazováno nalézacím soudem, jsou tedy absolutně nepřezkoumatelné,“ uvedl k tomu odvolací soud.
Další zásadní vadou řízení před senátem Řepkové mělo být podle odvolacího soudu opakované porušení práva na obhajobu, když obžalovaným vietnamské národnosti nebylo v průběhu jednání soudu dostatečně kvalitně tlumočeno.
Stejně tak se odvolací soud pozastavil nad tím, proč senát Řepkové akceptoval nestandardní práci tlumočníka s překlady.
„Tvůrčí způsob, se kterým tento tlumočník k překladu zaznamenaných telefonátů přistoupil, ovšem lze jen stěží akceptovat. Jednoznačně totiž může zakládat pochybnosti o věcné správnosti provedeného překladu, a to minimálně v rovině možného zkreslení překládaného textu, či ovlivnění osob, které následně s tímto překladem dál pracují. Podle vrchního soudu není přípustné, aby tlumočník, byť veden dobrou vůlí, doplňoval překládaný text vlastními poznámkami, kterými fakticky dovysvětluje, o čem účastníci telefonátu vlastně hovoří. Za tohoto stavu ovšem není zcela zřejmé, proč nalézací soud rozhodl o přibrání téhož tlumočníka k fakticky reviznímu překladu předmětných hovorů,“ konstatuje se v odůvodnění usnesení VS v Olomouci.
Problémem je, že senát Dity Řepkové se v klíčové věci, totiž v otázce možného zneužití vojenské jednotky k celní akci, s námitkami odvolacího soudu v dalším svém rozhodnutí nevyrovnal. Respektive dospěl k vysvětlení, že vojáci sice celníkům asistovali, ale výstupy z akce sloužily pouze k armádním účelům.
To ovšem podle odvolacího soudu popírají jak některé svědecké výpovědi, opatřené důkazy předložené obžalobou, tak i děkovný dopis někdejšího náměstka celníků armádě za pomoc při odhalování trestné činnosti. A postup i závěry senátu Řepkové proto podrobil ostré kritice.
„K hodnocení součinnosti příslušníků Armády ČR a orgánů celní správy provedenému krajským soudem je třeba uvést, že se jedná o hodnocení stručné, v zásadě bez jakýchkoliv podrobností. Jde o hodnocení zjevně neobjektivní,“ uvádí se k tomu v odůvodnění druhého zrušujícího rozhodnutí z února minulého roku.
Podle olomouckého vrchního soudu již v prvním rozhodnutí byl senát Řepkové upozorněn na absurdnost argumentace, že jediným smyslem součinnosti mezi armádou a celníky byla konzultační činnost. A stejně nedůvěryhodný je i jeho nový závěr, že výstupy akce sloužily pouze pro armádní účely. To je totiž podle olomouckého soudu zcela v rozporu s provedenými důkazy.
„Z většiny provedených svědeckých výpovědí je zřejmé, že aktivita k součinnosti nevzešla ze strany Armády ČR, ale ze strany celní správy. Výpovědi svědků jsou v souladu s listinnými materiály, když jako důkaz byla provedena žádost č.j. XXXXX XXXXX, o součinnosti při realizaci opatření týkajících se sledování osob a věcí podle § 158d tr.ř. v trestní věci XXXXX. Žádost je datována dnem 13. 6. 2018 a podepsána je zástupcem GŘ a ředitelem sekce 03 Pátrání Generálního ředitelství cel, plk. Mgr. Robertem Šlachtou. Stejně tak nelze přehlédnout poděkování plk. Mgr. Roberta Šlachty ze dne 15. 6. 2018 za spolupráci při realizaci opatření, která podstatnou měrou přispívají k následnému ustanovení osob podílejících se na závažné hospodářské trestné činnosti. Pokud by měla platit teze vyslovená soudem prvního stupně, mělo by být tímto orgánem srozumitelně vysvětleno, proč iniciativa k součinnosti vzešla ze strany orgánů celní správy, proč bylo Armádě oficiálně zasíláno poděkování za součinnost a výsledky při sledování. Pokud krajský soud vyslovil závěr, že činnost příslušníků Armády nepřinesla pro objasnění věci žádné podstatné skutečnosti, měl by podrobným a přesvědčivým způsobem vysvětlit podstatné rozpory mezi výpověďmi jednotlivých zainteresovaných osob, kdy část pracovníků celní správy popírá, že by v písemné, či vizuální podobě obdrželi výstup z činnosti příslušníků Armády ČR a další skupina svědků takovou skutečnost potvrzuje,“ uvádí se k tomu v druhém zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu.
A opět je zde nadřízeným soudem zmíněno nedostatečné a povrchní hodnocení této otázky z pohledu jednoho ze základních práv.
„Zejména v případě sledování osob a věcí podle § 158d tr.ř. nalézací soud neposkytl uspokojivou odpověď, zda tyto úkony jsou zatíženy nezákonnou ingerencí Armády ČR a pokud ano, v jakém rozsahu. Odvolací soud samozřejmě registruje stanovisko krajského soudu, že činnost Armády celním orgánům nepřinesla žádné využitelné poznatky, takový závěr však s ohledem na vytknuté vady a nesrovnalosti v hodnocení důkazní situace nevyznívá přesvědčivě. Netřeba přitom zdůrazňovat, že právě těmito procesními postupy byla získána podstatná část důkazů stojících proti obžalovaným a správné posouzení zákonnosti vydaných rozhodnutí je nepochybně klíčové pro správné posouzení projednávané věci,“ konstatuje odvolací soud.
V této souvislosti je také potřeba zmínit, že z 19 rozhodnutí, které Vrchní soud v Olomouci senátu Dity Řepkové rušil, bylo dovoláním k Nejvyššímu soudu napadeno 11.
Všechna Nejvyšší soud odmítl, pouze v jednom případě bylo částečně zrušeno rozhodnutí o propadnutí majetku.
V pěti případech byla proti rozhodnutí olomouckého soudu podána i ústavní stížnost. I ty byly všechny odmítnuty.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
