Paní Barbara Dillardová je Čechoameričanka, která žije už od roku 1997 v texaském Dallasu. Texas patří k americkým státům s největším počtem masových střeleb v USA. Jen za letošek tady úřady zaznamenaly 59 případů, kdy střelec zabil nebo zranil při jednom útoku vice než čtyři lidi (to je definice masové střelby), zatím naposledy na začátku prosince.
V rozhovoru s INFO.CZ Barbara Dillardová popisuje, jak ona a její dvě děti ve věku 13 a 16 let vnímají se svými takřka každodenními zkušenostmi z Texasu tragickou masovou střelbu na pražské filozofické fakultě.
Jak jste se v USA dostala poprvé k informaci, že v Praze došlo k podobné tragické střelbě, jakou v Texasu zažíváte takřka každý týden?
Byl čtvrtek 21. prosince, den zimního slunovratu. Ráno jsem vstala, vzbudila děti, zapnula kávovar a vzala do ruky telefon. Hned na mě vyskočilo červené upozornění od BBC Breaking News, že se střílí v Praze na univerzitě. Chvíli jsem nevěřila svým očím, nevěděla jsem, jestli to čtu správně. Celé se mi to potvrdilo, až když jsem si na iPadu pustila v kuchyni české zprávy. Byl to šok.
Co vaše děti? Jak reagovaly?
Moje děti se vypravovaly do školy a pochopitelně se ptaly, co se děje. Zase se někde střílí? Tady jsou masové střelby poměrně časté. Když jsem jim vysvětlila, že tentokrát se střílí v Praze, chvíli na mě zíraly, a pak samy poznaly v televizi místo té tragédie. Pak jsem od nich slyšela „That's Awful“ (To je příšerné), a oblékaly se dál.
Odjely do školy a já tam stála se studeným kafem před obrazovkou další tři hodiny a nevěřícně zírala v absolutním otupění na něco, co tady ve Státech vidíme skoro běžně. Že se něco podobného může stát i v mém rodném městě, kde jsme i revoluci v roce 1989 prožili prakticky bez obětí, mi přišlo naprosto neuvěřitelné.
Srovnávala jste si nějak v hlavě podobné střelby v Texasu, jako byla ta loňská na škole v Uvalde (osmnáctiletý mladík s puškou zde zabil 19 dětí a dvě učitelky), se střelbou v Praze?
My se skutečně se zprávami o masových střelbách setkáváme poměrně běžně, zpráva z Prahy na mě ale měla trochu jiný účinek. Myslím na rodiče a příbuzné obětí, pro které to musí být nevýslovné utrpení, myslím ale také na všechny rodiče v Česku, kteří teď mají strach o své děti.
Já sama znám ten pocit bezmocného strachu, když vám ředitel školy, kam chodí vaše děti, napíše email, že se škola musí zavřít, protože se třeba vyšetřuje podezření na možný útok. Jak už jsem ale řekla, ta zpráva z Prahy na mě působila ještě trochu jinak než zprávy o střelbách tady u nás.
Čím to bylo jiné, dá se to s něčím srovnat?
Srovnala bych to s tím, když jsem se dozvěděla o teroristických útocích 11. září 2001 v New Yorku. Vím, že v Praze na univerzitě se nejednalo o masový teroristický útok, ale ten prožitek z té hrůzy byl velmi podobný.
Jak na zprávy o střelbě na pražské univerzitě reagovali vaši američtí známí a kolegové?
V průběhu dne jsem se o té tragédii v Praze zmínila i některým svým americkým známým. A jejich reakce byla velmi podobná reakcím na události podobného druhu tady v USA. „Ježiš, to je hrozné! Zase nějaký student? To je mi moc líto.“ A tím to skončilo.
Myslím, že ale nejde ani nic jiného čekat. Pokud se nějaká tragédie nedotýká lidí přímo osobně, všichni si nakonec řeknou, že je to hrozné, ale jede se dál. To, co se děje ve světě, je pochopitelně pro Američany více cizí a vzdálenější.
Jakkoli se to nedá úplně srovnávat, i v Česku se po pražské tragédii rozhořela debata o možné změně zákonů ohledně přístupu ke zbraním. Jak je to nyní v Texasu, kde se v průměru odehraje jedna masová střelba týdně?
Ani nevím, kde začít. Snad tím, že Texas je vysoce konzervativní stát a v lidech je hluboce zakořeněná myšlenka, že jim nikdo nesmí sahat na jejich práva. Takže zbraně jsou tu mezi lidmi ještě více rozšířené než v jiných státech USA. Ono „texaské sebevědomí a patriotismus“ souvisí i s držením zbraní. Takové ty hlášky, že „když najdeš u mě doma zbraň, tak si piš, že je nabitá a připravená ke střelbě“, jsou tady úplně běžné. Zbraň tady vlastní prakticky všichni. Já tedy ne, můj bývalý manžel ale ano.
Čili zabezpečení zbraní v domech a bytech není ani po masových střelbách nijak vysoké?
Měli jsme souseda, který měl pušku opřenou o rám dveří. Jak naše děti běhaly z venku dovnitř a nazpátek a třískaly dveřmi, tak si toho můj manžel všiml a sousedovi vynadal, že tam má zbraň takhle volně položenou a nabitou. Kdyby ji děti shodily nebo zavadily o spoušť, vůbec si nedovedu představit, co se mohlo stát. Jenže tady je to normální.
Pokud má někdo představu, že lidé v Texasu mají zbraň zamčenou někde doma v trezoru, je to velký omyl. Ten samý soused jel se svým synem, kterému bylo v té době asi 8 let, na lov a měl pušku opřenou na zadním sedadle vedle něj. Syn ji chytil a vystřelilo to! Naštěstí to prostřelilo jen střechu auta! Jenže – naneštěstí – tohle není nic ojedinělého a často mají podobné případy i tragické následky.
Debata o zpřísnění zákonů omezujících přístup ke zbraním a jejich držení tady tedy vůbec neprobíhá?
Jakmile se o podobných zákonech začne po nějaké tragické masové střelbě debatovat, strhne se mela. My si přece nenecháme vzít zbraně! To je proti ústavě! Všichni se ohánějí tím, že na zbraň mají právo a zodpovědní Američané přece nedělají žádné zlo. Zbraně nezabíjejí lidi, lidi zabíjejí zase jen lidi. Kolem sebe slyším spoustu podobných hloupostí.
To, že si tady ale syn vezme pistoli od tatínka ze šatny a zastřelí svou dvacetiletou sestru (holčinu, kterou jsme s dcerou znali z kroužku juda), protože se pohádali a neumí řešit konflikty, už nikoho tolik nezajímá. Je to opět příklad, jak se děti v Texasu snadno dostanou ke zbraním.
Obecně je tedy v Texasu přijímáno, že přínosy benevolentního přístupu ke zbraním převažují nad negativy, včetně masových střeleb?
Tady si kluk do 18 let nesmí koupit cigarety a pivo je dovoleno až od jednadvaceti, zato si ale stejný osmnáctiletý kluk může koupit poloautomatickou AR-15 a jít s ní postřílet děti ve škole. Hrůza! Fakt to nechápu. Mnoho Texasanů raději učí děti, jak se zabarikádovat ve škole před střelcem, než aby omezili přístup ke zbraním. Odpovědnost je vlastně na dětech, aby přežily. Jenže mně přijde, že ani ty děti si to neuvědomují nebo si to nepřipouštějí.
Máte vy nějakou osobní zkušenost s masovými střelbami? Znáte příbuzné některé z jejích obětí?
Zhruba dvakrát měsíčně se tady řeší nějaký poplach nebo podezření, že by někdo mohl zaútočit ve škole mých dětí. Střelby jsou tady velmi časté. Kromě těch masových jde ale třeba i o střelby s menším množstvím obětí nebo o sebevraždy. Před rokem a půl se zastřelil bratranec mého ex-manžela. Zabil se před domem kongresmanky, pro kterou pracoval, bylo to v médiích. Před pár týdny se zastřelil také tatínek kamarádky mé dcery.
I v Česku ale někteří odborníci mluví o tom, že místo přísnějších zákonů k držení zbraní by spíše pomohla nějaká reforma péče o duševní zdraví. Psychicky narušený jedinec nějakou zbraň vždy najde…
Možná ano, po podobné reformě péče o duševní zdraví se skutečně mluví i v USA. Problém je ale v tom, že ve Spojených státech se s běžným pojištěním těžko dostanete k běžnému doktorovi, natož ke specialistovi. Ne každý má třeba 100 dolarů na hodinu psychoterapie. A ta by přitom mnoha lidem určitě pomohla, možná by i zabránila tragédiím.
Vzhledem k počtu masových střeleb v USA, existuje už nějaký profil nejčastějšího pachatele?
Když se podíváme na těch takřka 200 masových střeleb v USA za posledních deset let, většinou stříleli bílí, mladí, psychicky nevyrovnaní muži či kluci, kteří prostě neumějí řešit konflikt a vybíjejí si to takto na veřejnosti.
Dobře, co by ale mohlo pomoci tomu, aby ti šílení a většinou mladí střelci řešili svou duševní nevyrovnanost jinak než nesmyslným zabíjením druhých?
Přiznám se, že teď úplně nevím. Musel by se asi změnit přístup celé společnosti nejen ke zbraním. Teď naprosto generalizuji, ale problém je možná také v tom, že se nikdo příliš nepouští do hlubších diskusí s dětmi. A to možná také souvisí s těmi masovými střelbami.
Já byla doma zvyklá z rodiny, že se vášnivě diskutovalo o politice, historii, knížkách, a to jak za komunismu, tak po revoluci. To dnes vůbec neexistuje, a možná nejen v Americe. Lidi se neumějí bavit o takových senzitivních věcech. Nebo já mám alespoň ten pocit.
Čili my sami dáváme dětem špatný příklad v tom, jak by se měly řešit vnější i vnitřní konflikty?
Bavíme se akorát o práci, o penězích, kdo si co koupil, jaký měly děti úžasný recitál ve škole, o počasí. Děti tak nejsou vystaveny žádným příkladům diskuse nebo řešení konfliktu, kdy spolu lidé nesouhlasí, hádají se o tom, ale jsou schopni vést tuto diskusi bez násilí.
Strašně bych si přála, abychom byli k sobě a ke svému okolí více ohleduplnější a vlídnější. Nikdy nevíme, čím ten člověk, ať už známý či neznámý, zrovna prochází.
Podívat se lidem do očí a všímat si, co se kolem nás děje, možná pomůže lépe rozpoznat krizi v člověku, který se zrovna rozhodl ukončit svůj život nebo si koupit zbraň a způsobit bolest někomu jinému i celé společnosti. To je ale jen můj názor.
