Tragédie, která zasáhla Česko, sebrala lidem chuť cokoliv oslavovat. Vánoční atmosféra se vytratila, koledy utichly. Jak se vyrovnat s tragédií, která se dotýká nás všech? Ptali jsme se psycholožky Hany Kyriánové.
Máme den státního smutku. Jak moc je tento akt důležitý, nejen z hlediska společenského a formálního, ale hlavně z hlediska lidské psychiky?
Státní smutek je formální vyjádření státu k určité události. Obsah mu ale mohou nebo nemusí dát lidé. Pokud smutek vyjadřuje „stát“ a lidé také, je to dobrá příležitost vyjádřit sounáležitost a moci prožít smutek v širším společenském kontextu. Společně odžitý smutek přináší pozitivní sociální jevy a emoce. Takže lze říct, že to může přinést něco dobrého.
Jak dlouho by pietní akty měly trvat?
Když začala válka na Ukrajině, byly emoce ve společnosti také poměrně silné. Nejenže umírali lidé, ale cítili jsme se také ohroženi. Mnozí přispívali na různá konta, starali se o uprchlíky, nebo dokonce jezdili pomáhat na Ukrajinu. V téhle situaci přišla moje klientka s tím, že po nějaké době už se nechce bát a mluvit jen o válce, ale že se cítí svým okolím nucená se k tématu stále vracet. Jak dlouho by tedy měly pietní akty trvat, nám nikdo nenařídí ani nedoporučí.
Máme vůbec letos právo na radost? Máme slavit Vánoce?
Myslím si, že špatné činy odsoudíme nejlépe tím, že budeme žít dál jako dřív. Smutek může prostě odejít, nebo ho můžeme ukončit společným či individuálním pietním aktem, po kterém si řekneme: už dost. Každý má právo truchlit nebo být smutný, jak dlouho chce a potřebuje. Ale zároveň nemá cenu sebe nebo kohokoliv do smutku nutit, když to tak necítí. A jestli to lze, zabývejme se raději něčím pozitivním. Třeba právě Vánocemi.
Nenasytná touha po krvi a senzaci. I tentokrát se našli mudrlanti, kteří nevyužili příležitost mlčet
Existuje něco jako celospolečenské, případně celonárodní trauma? Změní nás to? Jak a v čem?
Může se stát, že někteří z nás začnou být opatrnější v tom, kdy a kam chodí. Kdo se pohybuje kolem. Někdo možná bude potřebovat pracovat na tom, aby byl venku nebo v některých budovách uvolněný jako dřív.
Neexistuje prevence takových činů, takže po odeznění smutku stojí za to žít a chovat se, jako by se nic nestalo.
Jak dlouho se z této události podle vás budeme „sbírat“?
To si vůbec netroufám odhadnout. Je to spíš téma pro sociologa. Asi by se dalo usuzovat podle toho, jak dlouho trvalo, než jsme se adaptovali na situaci na Ukrajině. A podotýkám, že tam situace stále trvá.
I když se nás tragédie třeba bezprostředně nedotkla, přesto v nás vyvolává hluboký smutek, strach a bolest. Máme těm pocitům jít naproti?
S tím, co se stalo, nemůžeme v tuhle chvíli už nic dělat. Můžeme na to jen reagovat. Proč dokola sledovat sdělovací prostředky, které teď už stejně poskytnou jen málo nových fakt, zato spoustu spekulací a rozhovorů, které vyvolají silné emoce? Jen si znovu připomínáme, jak nepříjemně se cítíme. A ty nepříjemné pocity tak můžeme jen zesilovat. Někteří lidé ale potřebují zažít silné emoce a angažovat se, ukázat, co cítí. Jestli to tak potřebují udělat, přeji, aby to pomohlo.
Nezavírala bych si smutek ani do sebe. Myslím, že stojí za to udělat něco pozitivního, co někomu pomůže nebo ho to potěší. Představit si, že do koloběhu světa přináším nějakou protiváhu. A pokud to jde, myšlenky na to, co se stalo, opustit.
Nejvíce litujeme rodiny obětí. Dokážete si představit, že by za vámi přišla matka, sourozenec nebo jiný příbuzný vraha? Má takový člověk ještě možnost „žít“ svůj život? Nebo je to v zásadě další oběť této tragédie?
Pro blízké viníka je velmi náročné ustát reakci veřejnosti. Vlastně ani není jasné, jestli je snazší stát za provinilým blízkým člověkem, nebo ho zapudit. Je opravdu možné, že bude trvat delší dobu, než takovou událost, a hlavně odezvu na ni, zvládnou. Vlastně jsou to další oběti. Oni sami nic neudělali, provinili se tím, že jim je/byl viník blízký.
Psychoterapie by jim mohla pomoct, vychází ze stejných principů, není nějak jiná než práce s jinými traumatizovanými lidmi.
Máte nějakou obecnou radu, jak se z toho všeho nezbláznit? Citlivější povahy propadají úzkostem, depresím, hlubokému strachu a zděšení.
Pokud se cítíte psychicky zle, máte pocit, že to sami nezvládáte, zvažte kontakt na linku důvěry, případně vyhledejte jinou odbornou pomoc, které se v téhle době nabízí spousta. Pokud s tím chcete zkusit nejdřív bojovat sami, jako první pomoc radím vyhnout se srdcedrásajícím informacím, hovorům a aktům. Doporučuji snahu věnovat se něčemu, co vás těší, nebo aspoň zaměstná. Být s rodinou, přáteli, kteří umí přinést pozitivní myšlenky a témata.
Všichni se bojí, že tento akt může spustit lavinu a činů podobně „narušených“ jedinců může přibývat.
Podobné akty se ve společnosti občas objeví. Nevypadá to jako lavina, ale spíš jako občasný jev. Myslím, že je dobré se chovat tak, aby se člověk, co tohle spáchal, nestal žádným vzorem. Byl to člověk, který krutě nezvládl své pocity a své chování. Byl to člověk, který selhal. On sám za žádnou další pozornost nestojí.
