Aaron Günsberger uslyšel střelbu kolem třetí odpoledne. Jako majitel restaurace v Široké ulici byl na dohled náměstí Jana Palacha, odkud se ozývala. V ten samý moment se dozvěděl, že jeho dcera, studentka Filozofické fakulty, je právě na vyučování. Na co v těch chvílích myslel, co dělal a jak vnímal chování lidí, kteří na policistech vymáhali vstup do palebné zóny střelce?
V jakém momentu jste zjistil, že se něco děje?
Před restaurací se najednou objevilo několik policistů v helmách a balistických vestách ozbrojených dlouhými zbraněmi. V ten moment mi došlo, že nastal nějaký problém.
Co vás při tom napadlo?
Moje první myšlenka byla, že došlo k útoku na židovské objekty. Jakmile zazněl první výstřel, oblékl jsem si taktickou vestu. Helmu jsem si nenasadil, přišlo mi, že bych tím děsil lidi v okolí. Vydal jsem se směrem k Pinkasově synagoze, abych se dozvěděl, co se děje. Členové zásahovky mi řekli, že nejde o útok na nás, ale o aktivního střelce v budově Filozofické fakulty, která je hned za rohem. V ten moment jsem se dozvěděl, že moje dcera, studentka Filozofické fakulty, je na vyučování.
Jaká byla vaše reakce?
Věřil jsem, že policie bude budovu evakuovat. Čekal jsem na ni, že ji pak odvedu do bezpečí, ale měli jsme hrozný problém s komunikací. Nevyznám se v budovách fakulty a v ten moment jsem nedokázal lokalizovat, v jaké budově se nachází. Komunikace byla zmatená, psala mi, že pokračují ve vyučování a že žádné výstřely neslyší. Až mnohem později jsem zjistil, že dcera se v tu chvíli nenacházela v inkriminované budově na náměstí Jana Palacha, ale v Celetné ulici, kam měl vrah údajně původně namířeno. Celou dobu jsem žil v tom, že je padesát metrů ode mě. Čekal jsem tam na ni a současně pomáhal policistům.
Co se vám honilo hlavou?
Nejsem schopný to ani popsat. Bylo tam tunelové vidění. Spousta myšlenek byla iracionální. Ale uvědomoval jsem si, že nemůžu nic udělat, protože bych narušil práci policie. Věděl jsem si, že kdybych se rozběhl do budovy nebo se choval nějak zbrkle, tak se stanu podezřelým a policie by mohla zahájit palbu na mě. Proto jsem se držel co nejblíž budově spolu s policisty a snažil jsem se jim pomáhat. V ten moment byl velký problém udržet lidi tak, aby nepokračovali dál směrem na náměstí Jana Palacha, kde se střílelo.
Jak na omezení reagovala veřejnost?
Turisté vůbec nevěděli, co se děje. Mezi českými kolemjdoucími byli i agresivní jedinci, kteří se domáhali vstupu do palebné zóny, což se dá jen těžko pochopit.
Měl jste možnost se s dcerou spojit na dálku?
To je věc, která mě hodně stresovala, protože komunikovala jenom prostřednictvím esemesek. Doufal jsem, že mají rozumného profesora, který jim zakázal telefonovat, aby na sebe nepřitahovali pozornost.
Jaké pak bylo společné setkání?
Včera to bylo tak živé, že jsme to nedokázali shrnout. S mladší dcerou jsme sháněli informace o jedné spolužačce, která byla mezi pohřešovanými. Hledali jsme, jestli není v péči nějaké nemocnice. Nad ránem jsme se dozvěděli, že to s ní nedopadlo úplně nejlépe.
Znamená to, že je spolužačka mezi oběťmi?
To prosím nemůžu komentovat. Moje myšlenky jsou s blízkými všech obětí. Jsme v šoku. Nikdo nic takového nečekal. Myslím, že záchranný sbor fungoval na jedničku. Policii nejsem schopný komentovat, protože jsem neviděl, co všechno se odehrávalo. Je otázka, jestli se z toho dá vzít nějaké ponaučení. Je to věc, které se nedá zabránit a dá se tomu i velmi těžko bránit.
