Mohli nebo dokonce měli zasahující policisté použít své služební pistole a krycí palbou držet útočníka na zemi? Odpověďmi na tuto otázku i mnoho dalších shrnuje průběh celého zásahu v budově Filozofické fakulty UK v Praze Lumír Němec, bezpečnostní poradce a majitel agentury Thor Tactical.
Kameraman TV Nova Jiří Forman zachytil bezradnost policistů, kteří tvrdí, že mají jenom pistoli, a ptají se, zda mají střílet. Došlo z vašeho pohledu na pochybení?
Když střílíte z pistole na vzdálenost 50 metrů, tak se trefit dá, ale pokud nejste špičkový střelec, máte minimální šanci. Ale jakákoli střelba do prostoru, kde se útočník nachází, pokud tím ovšem neohrozíte někoho jiného, ho „přibije“ na zem nebo ho donutí nějakým způsobem reagovat. Ale nerad bych hodnotil situaci, kde jsem nebyl, to, co říkám, platí obecně. Ten kluk to mohl vidět jinak, než si my můžeme myslet.
Jak velkou šanci by měl zasahující policista zastavit útočníka svou služební pistolí?
Jít „padesát na padesát“ do otevřeného střetu je velice ošemetné, protože ten chlap s puškou tě sundá. Druhá věc je krycí palba – poslat tam pár „kuliček“, abych toho chlapa rozhodil, to myslím smysl má.
Jsou české ozbrojené složky opatrnější než v jiných zemích?
Jsou. Všeobecně u nás panuje obava, že když použijí zbraň, může se to otočit proti nim. Nemluvím jen o použití zbraně, ale i donucovacích prostředcích obecně. Druhá věc je, že policisté by měli mít kvalitnější výcvik ve střelbě. Střílejí elitní i zásahové jednotky, ale u běžných policejních složek se toho moc nenastřílí. Existuje statistika, že člověk, aby se udržoval ve stavu schopnosti umět efektivně použít zbraň, by měl měsíčně nastřílet 1500 až 2000 nábojů. To se u české policie neděje.
Je možné, že kdyby se podobná situace odehrála v USA nebo v Izraeli, tak by na střílejícího útočníka na ochozu pálil svou služební zbraní každý policista široko daleko?
Tam jde opravdu o to, jak taková situace vypadá na místě. Záleží, jak takovou věc vyhodnotí. Může se stát, že kdyby někdo vyšel do otevřeného prostoru, útočník by ho poslal puškou k zemi. Říká se, že ten útočník na budově fakulty měl zbraň ráže 308 Winchester, navíc ještě s optikou. To znamená, že taková zbraň si „sáhne“ na člověka na pět set až šest set metrů. Je těžké to paušalizovat a říct, že měli, nebo neměli něco dělat. Každá situace je unikátní.
Na co jsou české ozbrojené složky cvičené?
Na prvním místě je eliminace útočníka. Najít ho, zneškodnit nebo ho aspoň izolovat, aby nedošlo k dalším ztrátám na životech. Detaily neznám, ale vnímám to tak, že zásah byl proveden, jak měl. Policisté byli na místě rychle, ale bavit se můžeme o jiných věcech. Z dostupných informací se ví, že měli nějaké předchozí indicie, že se daný útočník k něčemu chystá. Otázka byla, co všechno věděli, protože jeli jenom do budovy fakulty v Celetné. Mysleli si, že chce spáchat sebevraždu, nebo měli informace, že se chystá na nějaký jiný čin? V takovém případě se měly zavřít nejen Celetná, ale všechny univerzitní objekty a lidi v nich poslat domů.
Jak byste zhodnotil zásah?
Hodnocení bych rozdělil na dvě oblasti: Pokud se jedná o samotný zásah a to, jak rychle se jednotky dostaly na místo, byla to podle mě skvěle provedená práce. Z mého pohledu je ale daleko větší problém, jak je vůbec možné, že se střelci podařilo dostat do budovy školy tolik druhů dlouhých palných zbraní a munice.
Jak se to podle vás mohlo stát?
Ukazuje to na elementární podcenění bezpečnostních zásad z hlediska ochrany budovy. Protože kdyby tam byl zavedený alespoň nějaký základní ochranný režim, pak by se nic takového nemohlo stát. Ochrannou měkkých cílů se zabývám dlouhodobě. Její základní principy nestojí primárně na penězích, není nutné někam „narvat“ patnáct kamer, je to o nastavení elementárních bezpečnostních pravidel a jejich dodržování.
V čem selhala univerzita?
Buď tam žádná taková pravidla nebyla, nebo je nikdo nedodržoval. V tom vidím největší selhání.
Dalo se tomu předejít?
Minimálně by tam měl být nastavený režim, že sem nemá přístup úplně každý, kdo přijde z ulice. Za další by měl mít každý příchozí povinnost strpět prohlídku větších zavazadel.
Ochrana probíhá v několika fázích: odstrašení, detekce, reakce. Samotným odstrašením, v tomto případě kontrolou, se dává najevo, že je objekt nějakým způsobem chráněn a že není zas tak jednoduché se tam dostat. Je pravděpodobné, že kdyby v budově probíhala kontrola vnášeného materiálu, útočník se zbraní by dovnitř nepronikl. A pokud by kontrola probíhala, byla by velká šance, že by ho člen ochrany na vstupu odhalil.
Další stupeň je detekce. V budově by měl být zřízen varovný systém, který informuje všechny lidi uvnitř, že došlo ke krizové situaci. Personál musí být proškolený a připravený postupovat podle předem daného scénáře, který vychází z příslušného školení. Taková školení rutinně probíhají ve Spojených státech nebo v Izraeli, kde se podobné scénáře berou velmi vážně.
Není školení spíš otázkou teorie? Že když pak dojde na věc, stejně nikdo nebude vědět, jak se chovat?
Ochranou měkkých cílů se zabývám od roku 2015 a často se svých kolegů z těchto zemí ptám, jak velká je šance, že bude někdo schopný správně reagovat. Izraelců jsem se ptal, jestli má smysl dělat čtyřhodinové školení pro lidi, kteří už se k tomu třeba nikdy nevrátí... Podle nich to smysl má, mají s tím široké zkušenosti, protože je velká šance, že když se skutečně něco stane, otevře se danému člověku v hlavě „šuplík se scénářem“ a začne jednat. Je v praxi doloženo, že když víte, co máte dělat, je mnohem větší šance, že přežijete, než když budete v panické hrůze pobíhat.
Takže i u nás bychom konečně měli začít brát bezpečnostní školení a cvičení vážněji než dosud...
Bezpečnostní školení dělám od roku 2015, v reakci na útoky na redakci Charlie Hebdo a hudební klub Bataclan. Tehdy byl o ně velký zájem, jenomže postupem času, jak se věci zase uklidnily, se lidé uchlácholili tím, že něco takového se u nás stát nemůže. Zásadní problém ale je, že bezpečnostní situace ve světě se mění. Statistická křivka s počtem útoků jde nahoru. I kdyby se navýšil počet policistů na trojnásobek, stejně nikdy nemůžou být všude, a s tím přichází, že lidé musí přijmout část osobní odpovědnosti sama za sebe.
V čem to spočívá?
Je dobré vědět, kde se nacházejí únikové východy, podívat se v restauraci, kde je kuchyň, protože přes z ní se dá většinou utéct, podívat se, jestli není na záchodech okno nebo kde jsou jaké dveře, za nimiž bych se mohl zabarikádovat. Prostě si dopředu připravit nějaké únikové plány pro případ, že by se něco stalo. A pokud se něco stane, vaše šance přežít bude o hodně větší. Důležité je si vůbec připustit tu možnost, že se může něco stát. Pak budete obezřetnější a v případě ohrožení budete reagovat jinak.
Bylo třeba vidět, když policisté odháněli veřejnost z ulice, že se někteří lidé tvářili popuzeně. Přitom na balkoně byl
útočník vyzbrojený dlouhou puškou s optikou, takže mohl sundat někoho na druhé
straně řeky. A lidi si tohle neuvědomují. Policisté se soustavně připravují a trénují a zásah byl dobře provedený, ale je třeba změnit vnímání
veřejnosti.
Co má člověk v takovou chvíli dělat?
Jsou tři základní pravidla: Zaprvé – uteč, co nejrychleji „zdrhni“ z místa nebo budovy. Toto pravidlo má ale svoje zákonitosti. Člověk nemůže jalově pobíhat, musí unikat podle plánu. Rád dávám příklad na Obchodním centru Nový Smíchov, kde je například dobré vědět, že v jednom patře je u záchodů průchod, kterým se dostanu ven do parku. Zadruhé – když není možné utéct, je dobré se ukrýt. Najít místnost, která má dveře, a ty zavřít, zamknout, zabarikádovat se, a zalehnout a přitom komunikovat se záchrannými složkami. Třetí možností je boj.
Jak mám bojovat?
Je to poslední možnost, když už není úniku Jinak se tomu snažím vyhnout. Svým studentům říkám, že do střetu s útočníkem mají jít jen tehdy, když mají dvě možnosti: neudělám nic a umřu, nebo něco zkusím a třeba to vyjde. V takovou chvíli je vždycky lepší udělat něco než neudělat vůbec nic.
