ANALÝZA JANA ŽELEZNÉHO | Došla pára? I tak někteří kritici hovoří o současném stavu čínského ekonomického kolosu, který po letech snového růstu a předpovídané dominance nedokáže po konci proti-covidových opaření „chytit druhý dech“. Jak však ukázalo výroční zasedání čínského parlamentu a projevy předních představitelů státní moci, Čína nehodlá navzdory obtížím revidovat své rostoucí mocenské ambice, ať se týkají blízkého regionu či vizí o proměně globálního řádu. Řada komentátorů však upozorňuje, že bez vyřešení strukturálních problémů nedokáže hospodářská základna „království středu“ držet krok se zahraniční politikou.
Zátarasy, obranné složky státu v ulicích, vrtulníky a drony na nebi – i takto vypadalo výroční zasedání dvou papírově stěžejních, v reálu spíše symbolických politických těles Číny v Pekingu.
Během posledních dní v hlavním městě probíhalo dvojité zasedání Čínského shromáždění lidových zástupců, nejpočetnějšího parlamentu světa, a tzv. Čínského lidového politické poradního shromáždění, jakéhosi multioborového konzultativního útvaru.
Přestože těžiště moci v zemi dlouhodobě leží v Komunistické straně Číny (KSČ) a pro pochopení hlavních trendů je proto stěžejní sledovat spíše její sjezdy, i tak přitahuje každoroční zasedání obou výše zmíněných orgánů pozornost politologů, analytiků a světových investorů.
Letošní značně svázaně působící schůzi dominovala dvě naprosto zásadní témata – ekonomika a bezpečnost.
Jasně stanovený „fahrplan“
O na tamní poměry nestandardně přísné orchestraci celého představení svědčilo již počáteční oznámení, které zaskočilo nejednoho z novinářů – premiér Li Čchiang nebude pořádat tiskovou konferenci, na níž by dovysvětlil některé z detailů svého plánovaného projevu.
Komunikace mezi médii a nejužším vedením Komunistické strany Číny sice vždy probíhala jinak, než jak je zvyklý „západní čtenář“, nicméně tradice určité „Q&A“ trvala prakticky již od 80. let, kdy po smrti předsedy Mao Ce-tunga převzali moc reformisté po vedením Teng Siao-pchinga s cílem otevírat Čínu světu, a to nejenom čistě ekonomicky.
První podobnou akci sice uspořádal zastánce konzervativní tvrdé linie Li Pcheng v roce 1988, nicméně v následujících dekádách se podobné „tiskovky“ nejednou staly kanálem, skrz který byla komunikována i dosud tabuizovaná témata či poměrně otevřeně pojmenovávány palčivé problémy země.
Letos si však komunistické vedení zřejmě podobnou věc vyhodnotilo jako „přílišný luxus“ a Li Čchiang před tisk opravdu nepředstoupil.
Stále tak trochu čerstvého premiéra však přeci jen čekala určitá „zkouška ohněm“, neboť to bylo od loňského zvolení poprvé, kdy měl adresovat delegáty Všečínského shromáždění lidových zástupců a přednést svůj pečlivě připravený projev, v němž mělo každé slovo hrát svoji roli a význam.
Nepřekvapí proto, že se k jeho obsahu stočila pozornost nejenom světových médií a politických analytiků, ale i řady západních investorů a byznysmenů, pro něž se post-covidová Čína stala sice stále lukrativním, ale daleko hůře pochopitelným a uchopitelným trhem.
Li se zdál být poměrně klíčovou figurou, neboť jeho působení v provinčních administrativních pozicích bylo spojeno s k byznysu nakloněným přístupem a otevřeností vůči rozvoji a proudění kapitálu. Potvrzením toho měla být i jeho účast na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, kde investorům v předstihu před oficiálními čínskými úřady odhalil čísla o stavu hospodářství své země.
Někteří proto předpokládali, že se mu podaří využít svého vlivu a prosadit u prezidenta Si Ťin-pchinga vstřícnější politiky. Jinak řečeno, že zvládne uspět tam, kde jeho předchůdce ve funkci spíše „pohořel“.
