Indický sen o vzestupu ke hvězdám: Stane se nejlidnatější asijská demokracie „druhou Čínou“?

Hlavním tématem klání se stala ekonomika, její rozvoj a expanze, ale i řada hrozeb, jež představují rizika pro další hospodářský i mocenský vzestup. 

Stane se Indie, nově nejlidnatější země světa, druhou Čínou, nebo zůstane chycena v tzv. „pasti středního příjmu“, krčíce se ve stínu svého čínského souseda? A jak to ovlivní její geopolitické ambice a výrazný mocenský vzestup?

Navzdory své velikosti a rostoucí síle nezaujímá Indie přední místa ve světových zpravodajských relacích. Minimálně nesrovnatelně méně než sousední „Království středu“. To však neznamená, že bychom tohoto ambiciózního hráče měli přehlížet či podceňovat! A to obzvláště nyní, kdy se nachází uprostřed několikatýdenního volebního cyklu, který předpovídá další vítězství premiéra Módího a jeho Indické lidové strany (Bharatiya Janata Party – BJP).

Byl to právě tento sedmdesátník (*1950), kdo v posledních deseti letech nasměroval Indii na cestu prohlubování liberalizačních reforem a výrazně aktivnější zahraniční politiky. Lze přitom očekávat, že tyto trendy dále zesílí a učiní tak z Indie nepřehlédnutelného aktéra globální politiky i ekonomiky. Tato cesta však není bez rizik.

Jak si tedy vlastně Nové Dillí stojí? Nutno říci, že makroekonomická data indikují slibné zítřky. Země se v posledních letech těšila z růstu HDP v rozmezí 6 – 8 %, důvěra soukromého sektoru dosahuje nejvyšších hodnot za poslední dekádu a federace se pod Módího vedením stala pátou největší ekonomikou světa – předběhla svého bývalého koloniálního pána, Velkou Británii. 

Cílevědomý premiér již signalizoval, že jeho vysněnou metou je třetí pozice, hned za Spojenými státy a Čínou, tj. před takovými průmyslovými těžkými vahami, jaké představují Německo a Japonsko.

Akciový trh je počítán mezi top pět nejvýznamnějších na světě (po USA, Číně, Japonsku a Hongkongu), přičemž ještě v roce 2013, před nástupem Módího, byla Indie řazena do skupiny tzv. křehké pětky (spolu s Brazílií, Indonésií, Jižní Afrikou a Tureckem), když se její kapitálové trhy potýkaly s nerovnováhou plateb, nízkým zájmem domácích investorů, nízkou mírou úspor, nedostatkem finančních produktů i systému financování rizikovějších záměrů, který stál na neochotě převážně státem či regionálními autoritami vlastněných bank povzbuzovat „podnikavého ducha“. 

Následné reformy, tažené především Rezervní bankou Indie (centrální bankou země), však přinesly kýžené změny – došlo k přepracování zákonů spojených s úpadkem firem, odpisem dluhů, pravidel konsolidace i standardů účetnictví a pravidel pro existenci komerčních bank.

Počet těchto institucí vlastněných státem se snížil na polovinu a Indie rovněž umožnila zahraničním hráčům snazší vstup na svůj finanční trh, což vedlo ke skupování tamních bankovních domů cizími, avšak kapitálově silnými investory.

To vedlo nejen ke zvýšení konkurence, ale i k rozšíření poboček do dosud opuštěných rurálních oblastí a otevření možnosti dluhového financování pro malé subjekty či soukromé osoby s nižšími příjmy, které dosud přístup k těmto produktům neměly.

Ba co více – Indové pomalu začali spořit a vytvářet rezervy, jež následně pomalu, ale přece prosakovaly v podobě opatrných investic do kapitálových trhů skrz různé druhy fondů.

Čína – a spolu s ní řada tzv. asijských tygrů jako Hongkong, Singapur či Jižní Korea – vyrostla a dodnes profituje na masivní průmyslové produkci a na ní navázaném exportu (ještě nedávno opěvovaný důraz na domácí spotřebu v rámci politiky tzv. dvojí cirkulace se dosud nepodařilo naplnit). Indii však tento „motor“ stále poněkud chybí. Idea země jako nepostradatelné součásti modelu „China+1“ tak stále v mnohém pokulhává. 

Tento koncept se vyvinul poté, kdy se ukázalo, že Peking je dnes již natolik nepostradatelnou součástí globálních dodavatelských a hodnotových řetězců, že původní záměr odstřižení se od něj není v reálu proveditelný. Západní ekonomové tedy přešli na model, který sice stále počítá s ústřední rolí Království středu jako globální montovny, snaží se však o diverzifikaci v podobě nalezení jakéhosi „záložního zdroje“.

Spekuluje se přitom, že právě Indie – spolu s několika zeměmi jihovýchodní Asie v čele s Indonésií a Vietnamem – by se mohla stát tímto doplňkem. Ovšem Nové Dillí čelí v tomto ohledu řadě komplikací, mimo jiné i podcenění navazování bližších obchodních kontaktů se zahraničím. 

Země totiž v porovnání s Čínou a dalšími konkurenty disponuje jen velmi nízkým a nepříliš propracovaným počtem mezinárodních smluv o liberalizaci obchodu a toku investic, což ve výsledku ústí ve výraznou nevýhodu pro indické exportéry v podobě vyšších dovozních cel na jejich výrobky v cílových trzích. 

V posledních letech se však zdá, že Indie již trochu „setřepala svůj strach“ a vláda vyslyšela volání industriálních kruhů i zahraničních investorů. Byly uzavřeny dohody s Austrálií a Spojenými arabskými emiráty, nadále pokračují jednání s Evropskou unií.

Určitou výjimku představuje technologický sektor, který je na tamní poměry až nebývale navázán na globální trhy. Ostatně byla to právě Módího vláda, jež se snažila profilovat zemi jako budoucí „eldorado“ převážně západních a východoasijských producentů spotřební elektroniky i pokročilejších technologií, především pak jako spolehlivé místo pro jejich výrobu. 

Demonstrovat to může i příběh amerického výrobce čipů Micron Technology, jenž se poté, kdy si prošel nepříjemnými patáliemi s čínskými úřady, rozhodl využít pozvání Módího kabinetu a v zemi expandovat. Loni tak byla ohlášena rozsáhlá investice v podobě obří produkční haly v západoindickém státu Gudžarát, který měly federální i svazová vláda podpořit nemalými granty.

Přestože se několikrát objevily spekulace o krachu projektu, Micron na počátku tohoto roku svůj záměr potvrdil, přičemž tento by měl přinést až 20 tisíc nových pracovních míst. Ostatně zainteresován má být i největší indický konglomerát Tata Group. 

Celosvětově známým se pak stal příklad společnosti Apple, respektive na ni navázaných dodavatelů v podobě Foxconnu a Pegatronu, kteří do země expandovali a začali vyrábět a kompletovat telefony iPhone. Dosavadní růst produkce působil u indických politiků i ekonomů spokojenost, neboť v loňském roce se zhruba 1 ze 7 všech „jablíčkových“ telefonů vyráběl právě tam. 

Nicméně nedávná ofenziva šéfa Applu Tima Cooka v Číně – jež se nesla nejenom v duchu randez-vous s řadou tamních komunistických špiček, ale především ohlášení megalomansky znějících plánů na budoucí investice v Šanghaji a dalších místech Číny – dává tušit, že Indie zřejmě zůstane hrát druhé housle. I proto se snaží usilovně podpořit vlastní průmysl, což dokládá i program podpory v hodnotě 10 miliard dolarů schválený již roku 2021.

Životní úroveň obyvatelstva se rovněž zvyšuje. Ostatně počet chudých, tj. těch žijících pod úrovní 2,15 USD na den, se nyní propadl pod 5 % z 12 % v roce 2011. Polepšila si i střední třída, v současnosti si přes 60 milionů Indů vydělává 10 tisíc USD ročně, přičemž toto číslo má do roku 2027 překonat 100 milionovou hranici. 

S tím se však pojí i kritika mířící na posilování pozic nejmajetnější třídy, pomyslného 1 % superbohatých, jejíž podíl na vlastnictví se mezi lety 2000 a 2022 navýšil z 33 % na 41 %. To vytvořilo z Indie druhou nejvíce nerovnostářskou velkou zemi hned po Brazílii.

Nezaměstnanost, respektive absence dlouhodobých a stálých úvazků, zůstává palčivým problémem. Odhaduje se, že pouze něco málo přes 100 milionů obyvatel má dlouhodobá zaměstnání, zbytek se točí v nekonečném kruhu krátkodobých úvazků, sezonních brigád či nárazových prací.

Více než 40 % obyvatel navíc stále pracuje v zemědělství, což je číslo dalece překračující standardy velkých ekonomik. Zvláště vážnou se situace jeví mezi mladými lidmi, kteří tvoří výraznou část elektorátu – zhruba dvě pětiny z 1,4 miliard obyvatel představují lidé do 25 let věku.

Paradoxně jsou to právě ti s ukončeným univerzitním vzděláním, kteří nejvíce zápasí s výzvou získat odpovídající zaměstnání, neboť indická ekonomika stále nenabízí dostatek adekvátních pozic. Dle statistik tak více než 40 % Indů do 25 let s univerzitním diplomem zůstává nezaměstnaných, u těch s pouze základním vzděláním je to méně než 10 %.

Jako extrémně problematický se jeví již zmíněný rozdíl mezi severními a jižními regiony, který se vláda snaží řešit přerozdělováním příjmů z jižních států do států severních, jejichž ekonomické ukazatele jsou na úrovni nerozvinutých afrických zemí. 

To samozřejmě budí nevoli u obyvatel jižních států federace, jejichž příjmy bývají v průměru až o 50 % vyšší. Jižní státy rovněž představují více než 60 % exportu IT služeb (hvězdného sektoru Indie) a připadá na ně až třetina přímých zahraničních investic. 

Jiné je i jejich volební chování, neboť na řadě míst si své pozice stále drží opoziční síly, především Indický národní kongres, což slouží jako protipól k severním regionům, které jsou baštou hinduistického nacionalismu a vcelku snadno v nich na všech úrovních vítězí Módího BJP.

Achillovou patou však stále zůstává absence funkční infrastruktury, což je problém i řady dalších asijských zemí, které se snaží využít amerického a evropského decouplingu/deriskingu od Číny a nalákat tak západní, japonské, korejské či tchaj-wanské investory. 

Ne snad, že by se Nové Dillí nesnažilo – za poslední dekádu se zdvojnásobil počet letišť (přestože kvalita je často spekulativní) a v zemi se ročně staví cca 10 tisíc kilometrů nových silnic. Podobně začal fungovat i jednotný digitální daňový a platební systém, díky čemuž začalo docházet k postupné ekonomické integraci jinak po dekády rozdrobené a vnitřně rozdělené federace.

A jak je na tom Indie v mocenské rovině? Pokud stále platí staré pořekadlo realistické školy mezinárodních vztahů o tom, že ekonomika je materiálním základem politické moci státu, lze říci, že země sice pomalu, ale jistě míří vzhůru mezi velmoci rodícího se multipolárního světa, kde je moc daleko více rozdrobena mezi vícero hráčů. 

Pohled na současnou geopolitickou situaci tuto tezi potvrzuje. Přestože pozornost médií často míří na americko-čínské soupeření, svět má do stavu nové bipolarity – neboli „nové studené války“ – výrazně daleko. A to právě i kvůli tomu, jak hlasitě se další nastupující mocnosti globálního Jihu derou o slovo na mezinárodním poli. 

Indie je přitom skvělým případem, což demonstruje její výrazná aktivita v rámci rozličných mezinárodních organizací a fór. Snaha nezaplést se do vznikajících ohnisek konfliktů a rozepří, zajišťovat se pomocí rozvíjení kontaktů s různými stranami mocenského soupeření a na pozadí toho všeho budovat vlastní image je pro ni více než symptomatická.

Země tak například při nedávném předsednictví G20 prezentovala sama sebe jako neformálního vůdce a „hlas rozvojových zemí“ globálního Jihu, což značně iritovalo čínskou stranu. Modí rovněž investoval mnoho sil do rozvoje vztahů s USA, a to jak za prezidenství Trumpa, tak Bidena. Správně totiž vycítil, že Amerika v rámci soupeření s Čínou v oblasti Indopacifiku bude ochotna rozvíjet nová partnerství. 

Indie se tak rovněž spolu USA, Japonskem a Austrálií účastní uskupení Quad (Quadrilateral Security Dialogue), přičemž v rámci politiky „Act East“ prohlubuje vztahy s dalšími zeměmi jihovýchodní Asie. Nedávno tak například zaujala zpráva o tom, že poskytne Filipínám, potýkajícím se s eskalací územních sporů s Pekingem o atoly v Jihočínském moři, své nadzvukové střely s plochou dráhou letu BrahMos.

Indie však zároveň udržuje svazky s Čínou, Ruskem i státy, jež jsou médii – často dosti zjednodušeně – řazeny do „druhého tábora“. Země je integrální součástí uskupení BRICS a účastní se i zasedání Šanghajské organizace spolupráce. Volání po proměně struktury současného světového řádu, s přihlédnutím k navýšení vlivu vzestupujících velmocí na úkor dosud dominujícího Západu, je v souladu s jejími tužbami – například již léta touží po křeslu stálého člena Rady bezpečnosti OSN. 

Její ambice však nekončí na Zemi, Nové Dillí hraje stále aktivnější roli i v rodící se vesmírné geopolitice (tzv. astropolitice) – jeho sonda Čandraján-3 loni úspěšně přistála nedaleko jižního pólu Měsíce (čímž zahanbila Rusko s jeho neúspěšnou misí Luna-25). A nedávno Indové rovněž ohlásili svůj podpis pod dohody Artemis (Artemis Accords) – ty představují Spojenými státy vedený program na návrat člověka na Měsíc a ustavení nových zásad spolupráce mezi státy ve vesmíru.

Jak tedy na Indii, její hospodářský a mocenský vzestup pod patronací premiéra Módího nahlížet? Zatím zřejmě nejvýstižnější komentář nedávno poskytl The Economist: „Není to příští Čína, stále však může transformovat sebe i svět.“