Souboj technologických titánů, střet velmocí, který určí budoucí směřování světa… podobné a často poněkud nadsazené titulky opanovávají mediální prostor minimálně od doby, kdy americký prezident Donald Trump ohlásil zahájení tzv. obchodní války s Čínou. K překvapení mnohých v tomto tvrdém postoji pokračuje i jeho nástupce v úřadě, Joe Biden, který však těžiště sporů přenesl do oblasti vyspělých technologií, jako jsou supervýkonné čipy, umělá inteligence či kvantové počítače.
V přímém přenosu je tak možno sledovat nikdy nekončící sérii opatření a protiopatření, při nichž se každá ze stran snaží zasadit té druhé citelnou ránu, která by ji donutila ke změně její obchodní politiky. Na první pohled se zdá, že tato pře musí nutně poškodit světový obchod, nicméně stranou toto všeho stojí další rodící se mocnost s vysokými ambicemi, která se nezdráhá chopit příležitosti, jež se jí takto nabízí. Je jí donedávna poměrně chudá a pomíjená Indie.
„Souhlasím s prezidentem Bidenem, že se jedná o partnerství, které bude definovat naše století.“ Tato vzletná slova pronesl minulý týden indický premiér Naréndra Módí během svého projevu před oběma komorami amerického Kongresu. Následoval bouřlivý aplaus zákonodárců a pochvalné komentáře médií. Výstup proběhl jako součást několikadenní oficiální návštěvy hlavy indické vlády v USA, která probíhala na pozadí enormně zhoršených vztahů mezi Washingtonem a Pekingem, jež se nepodařilo výrazně zlepšit ani během dlouho očekávané návštěvy ministra zahraničí Blinkena v Pekingu.
Módího mise tak byla na Západě nejednou vykreslována jako ukázka globálního sbližování demokratického bloku, vedeného Spojenými státy, jehož je Indie pevnou součástí. Nové Dillí totiž vede desítky let trvající hraniční spory s Pekingem v oblasti Himalájí, které místy přerostou v drobné ozbrojené šarvátky. Oba státy se sice oficiálně zavázaly řešit své neshody pomocí tzv. pančašíly – souboru opatření zahrnujících vzájemný respekt a nezasahování do vnitřních záležitostí, který by měl vést k nastolení harmonie ve vzájemných vztazích, realitou je však posilování obou armád a budování nových postů a infrastruktury dvojího užití na obou stranách sporné hranice (tzv. linie faktické kontroly).
Na základě tohoto se zrodil americký narativ o Indii jako přirozeném spojenci USA, který rovněž sleduje čínskou asertivní politiku posledních let s výraznými obavami. Nutno říci, že toto vnímaní není zcela chybné, a Indové se mu otevřeně nebrání, ostatně Módího projev v Kongresu toto jasně demonstroval.
Jedná se však pouze o jednu část mnohem složitější rovnice. Indie zároveň udržuje s Čínou poměrně čilé obchodní vztahy, buduje s ní novou regionální i globální institucionální základnu v podobě uskupení BRICS či Šanghajské organizace spolupráce, přičemž se však vyhýbá tělesům a plánům s dominantním čínským vlivem, jako je např. největší zóna volného obchodu na světě – RCEP (Regional Comprehensive Economic Partnership), k nimž se pomalu snaží vymýšlet vlastní alternativy.
Nejlidnatější země světa se zkrátka zdráhá přiklonit k jedné ze stran sporu mezi USA a Čínou. Naopak tuto situaci vnímá jako příležitost posílit svůj vlastní vliv v rodícím se multipolárním světě. Jednoduše řečeno, z celého tohoto konfliktu sebevědomě profitovat. Nikde tento trend není tak zřetelný jako v oblasti moderních technologií a pokročilé průmyslové výroby.
