Hnutí ANO se radikalizuje. Ohrožuje tím své mocenské ambice, ale i demokratický právní stát

Andreji Babišovi šlo dosud vyčítat leccos. Nikoli však to, že by během svého vládnutí nadbíhal Moskvě nebo ji vůbec svojí politikou jakkoli podporoval. Nikdy se neodchýlil od euroatlantických postojů a byl to ostatně on, kdo spolu s ministrem vnitra Janem Hamáčkem jako první dokázali vyhnat špiony z ruské ambasády. 

O to více překvapilo, když se najednou předsedkyně poslaneckého klubu Alena Schillerová začala vyjadřovat způsobem, jímž jako by chtěla trumfnout SPD, kdo více nahraje Putinově agresi na Ukrajině.

„Já se vždy osypu, když čtu vyjádření šéfa generálního štábu Řehky o tom, že se máme připravit na válku. Nejsme ve válce, chceme žít v míru.“ Tohle prohlásila jedna z hlavních postav ANO v rozhovoru pro Czech Crunch. Samozřejmě musí vědět, že pokud nám někdo neustále vyhrožuje, tak je to Rusko. Diktátor Putin dokola opakuje, že válčí s celým Západem, jeho zástupce Medveděv dokonce haraší atomovými zbraněmi. Schillerová ovšem dala za pravdu jejich narativu, že tím, kdo „provokuje“, jsme údajně my.

Na tohle široce kritizované vyjádření pak ANO navázalo tvrzením, že korespondenční volba ze zahraničí je pokusem pětikoalice „ukrást“ volby. A když na celé čáře prohrálo spor u ústavního soudu (ÚS) kvůli zpomalení valorizace penzí, začalo uraženě vykřikovat, že soudci nejsou nezávislí. Prý rozhodli nemorálně a ve spiknutí s kabinetem obrali seniory o peníze. Dokud toto Babišovo hnutí říkalo o vládě, šlo o politický boj. Je však přes čáru bezdůvodně dehonestovat a znevažovat důležitou instituci právního státu.

Co se to s ANO děje? Je nervózní, že by se začínal otáčet politický vítr a vláda by opět mohla získat pevnou půdu pod nohama a smazat ztráty díky snížení inflace a obnovení růstu ekonomiky i reálných mezd? Snaží se „vysát“ hlasy SPD? Nebo se rozhodlo, že už nechce být „seriózní“, sázet na koalici se SPOLU a místo toho se chce orientovat na Okamuru, případně další radikály? Nebo prostě jen Babišovi přeletělo něco přes nos a začal své poslance bičovat k co nejostřejším vyjádřením?

Zdá se, že na tom posledním něco je – dle zpráv ze Sněmovny skutečně „politické školení mužstva“ v ANO nabralo na obrátkách, což se projevilo i utahováním obstrukčních šroubů. Ale možné je i všechno ostatní. Ať za přitvrzením ve vyjádřeních momentálního lídra v preferencích stojí cokoli, je důležité dohlédnout, kam by nakonec mohla vést jeho pokračující radikalizace.

Za prvé si nikdo zodpovědný jistě nepřeje, aby hnutí ANO změnilo svůj postoj v bezpečnostních otázkách. Přes veškerou kritičnost k vládě zatím nezpochybňovalo nutnost pomáhat Ukrajině vyhrát. Rovněž neblokovalo přijetí dohody o vojenské spolupráci s USA. 

V obou případech se tím ocitlo v příkrém rozporu s chováním SPD. Možná mají u Babiše strach, že jak se válka vleče a snižuje se ochota občanů pomáhat Kyjevu finančně i dodávkami zbraní, mohli by ztratit kus popularity právě ve prospěch Okamury.

Taková motivace je snad pochopitelná. To ale neznamená, že není nebezpečná. Rusku by se hodilo, kdyby možný vítěz příštích voleb podporoval (byť nepřímo) jeho zájem urvat si kus ukrajinského území – protože přece „chceme žít v míru“. 

Zde je třeba říci, že vůči Babišovi nebylo spravedlivé, když ho tehdejší opozice ve sněmovní kampani 2021 vykreslovala coby Putinova spojence. Jistě, později marketingově „ujel“ během prezidentské volby. Ovšem teprve nyní se jeho ANO vydává do opravdu nebezpečných vod.

Za druhé tu máme vysoce třaskavý „Molotovův koktejl“ ve formě halasného pokřikování, že jediným smyslem korespondenční volby je zmanipulovat hlasování a tím „sebrat“ ANO výhru. Chce se Babiš vydat v Trumpových stopách a už předem si připravit půdu pro neuznání výsledků voleb? 

Přitom u nás ani zdaleka nehrozí nic takového jako v USA, kde se poštou dá volit nejen za zahraničí, ale i doma a v roce 2020 si tuto možnost vybralo přes sto milionů lidí, což představovalo dvě třetiny všech odevzdaných hlasů.

Viděli jsme, k čemu všemu vedla vyhecovaná atmosféra ve Spojených státech. U nás nelze čekat, že by z ciziny přišla více jak dvě procenta hlasů (zatím toto číslo bývá řádově menší). Neboli pouze v případě hodně těsného výsledku by lidé volící korespondenčně mimo území Česka mohli převážit misky vah. Dá se rozumět tomu, že i z toho má ANO vítr, ale neomlouvá to drakonická vyjádření jeho členů, jež podrývají důvěru v základy demokracie.

Konečně za třetí si zaslouží tvrdé odsouzení útoky na ústavní soud. U každé takové žaloby je zákonitě vždy jedna strana zklamaná. Avšak až dosud se nestávalo, aby ten, kdo odchází poražen, začal útočit na samu podstatu této instituce, jíž je nezávislost na politice. 

Jistěže verdikty brněnských soudců mají politické dopady, ale to je přece něco jiného než politické motivace – byť se o ambicích ÚS ovlivňovat podobu demokracie dříve spekulovalo, zejména v souvislosti se jménem předchozího předsedy soudu Pavla Rychetského.

Je něco jiného nazývat ústavní soud s jistou nadsázkou „třetí komorou parlamentu“ a obvinit ho, že jde na ruku vládě. To první spíše kritizuje nadužívání ústavních žalob momentální opozicí, to druhé zpochybňuje samotný důvod existence konstituční stolice, jíž je korektiv zákonodárné a výkonné moci ve jménu ochrany základních práv a svobod. 

Jde o důležitý pilíř demokratického právního státu, který se ANO jalo nebezpečně podkopávat. Co přijde příště? Útok jeho příznivců na soudní budovu?

Hnutí ANO se pouští na velmi tenký led. Zejména zpochybňování role ústavního soudu je vrcholně nebezpečné – a také zcela zbytečné. Úplně stejné politické body si může získat kritikou vlády. Vždyť právě ona snížila výši mimořádné valorizace penzí a nese za ně politickou odpovědnost. 

Soudci rozhodovali jen dle ústavy a práva. Tím, že Babiš a jeho lidé vyvolávají ve svých voličích falešné přesvědčení, že jde o instanci, která má „zjednávat spravedlnost“ pro opozici a její stoupence proti vládní většině, zahrávají si doslova s ohněm.

Jako by v ANO zapomněli, že dokud byli oni sami u moci, měli právě opačný zájem – tedy aby ÚS tehdejší opozici nevyhověl. Že jim zrušil zdanění církevních restitucí, bylo proto, že šlo o nepřípustnou retroaktivitu. Zatímco u penzí nikoli, neboť kabinet stihl prosadit změnu legislativy ještě předtím, než byl povinen vydat nařízení o mimořádné valorizaci. 

Babiš se může vztekat, ale soudní verdikt musí respektovat. A ne aby jeho hnutí začalo seniorům sugerovat, že ústavní soud takto rozhodl proto, že je spřažený s pětikoalicí.

Tohle by mělo přestat hned. A co se týká nadbíhání ruské propagandě či zpochybňování korespondenční volby, jde rovněž o extrémní vyjádření, byť přeci jen méně nebezpečná. Ani s nimi by to však ANO nemělo přehánět.

O tom, že „napínání struny“ se nakonec nemusí vyplatit, se nyní přesvědčila německá AfD. Vykoledovala si masové demonstrace, jež vedly k propadu její obliby a rovněž vybudily její odpůrce, aby se proti ní začali spojovat – což už ji připravilo o volební vítězství v jednom okrese v Durynsku. Rovněž Andrej Babiš má jistě v živé paměti, jak ho masová vystoupení občanů proti jeho vládnutí a následné sjednocení opozice připravily o další čtyři roky u moci, jež měl tehdy už takřka jisté.

Sázka na to, že SPOLU, Piráti a STAN příští rok propadnou a ANO si v pohodě sestaví kabinet s podporou či přímou účastí SPD, by mu nemusela vyjít. Ani nemá zapotřebí za každou cenu „mačkat lis“ a snažit se získat nějaké to procento navíc. Stačí mu zůstat někde kolem třiceti a ministerské posty má takřka jisté. Pokud ovšem bude mít koaliční potenciál.

Cesta podrývání základů demokratického právního státu je jednosměrka. Může vést k moci. Ale pouze za tu cenu, že se ANO spojí s extrémními silami, protože nikdo jiný si s ním už nesedne za jeden stůl. Dlouhodobě ovšem není pro hnutí výhodné vydat se tímto směrem. 

Česko není Maďarsko, jsme umírněný a uměřený národ bez výraznějšího nacionálního akcentu. Lidé u nás jsou zvyklí vyvažovat. Pokud u Babišů nejsou hlupáci, budou si chtít nechat otevřeno vícero dveří – nikoli pouze ty, za nimiž neodvratně číhá izolace.