KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Fialova vláda ve svém „polololetním vysvědčení“ za první dva roky u kormidla obdržela v jednom z průzkumů od veřejnosti známku, která se na školní stupnici blíží nehezké čtyřce. Ne snad, že by současný sbor ministrů bylo možné považovat za premianty či jedničkáře. Ale nelze se zbavit dojmu, že hodnocení veřejnosti je zatíženo systémovou chybou v podobě velmi rychlého zapomenutí toho, v jakém stavu a situaci dnešní vláda zemi „zdědila“, a zejména pak toho, jaké pasti jí nastražila její předchůdkyně z hnutí ANO, vedená Andrejem Babišem.
Podstatná část veřejnosti až příliš rychle pustila z hlavy okolnosti a stav ekonomiky, které jako sudičky stály u kolébky pětikoaliční vlády. Z neradostné současnosti naštvaní lidé prostě házejí všechno zlé na hrb novému kabinetu a vystavili mu – objektivně vzato – až nespravedlivě příkré ohodnocení, jež ve svém důsledku vlastně očišťuje, až téměř kanonizuje Babišovu vládu.
A i proto dnes Andrej Babiš, již jako opoziční předák, může v televizních a jiných veřejných diskusích s premiérem Fialou vystupovat a tvářit se jako neposkvrněný, vizionářský politik a zachránce těžce zkoušené vlasti... Přitom, tím hlavním viníkem mnoha kritických problémů dneška je nikoliv ta dnešní, nýbrž předchozí ministerská ekipa.
Babišova vláda, která držela moc až do poloviny prosince 2021, nastražila té Fialově přinejmenším tři fatální pasti, do kterých nový pětikoaliční kabinet musel chtě-nechtě spadnout.
Jednak vláda ANO svou rozpočtově expanzionistickou politikou (deficit –368 mld. Kč v roce 2020, resp. –420 mld. Kč v roce 2021, a také –360 mld. Kč v roce 2022, v němž sice už vládl Petr Fiala, ale rozpočet mu fakticky připravovala Babišova ministryně Schillerová) nezastavitelně nastartovala inflaci, která v lednu 2022 podle metodiky ČSÚ činila 9,9 %. Tedy byla vyšší, než je dnes (7,3 % v listopadu 2023).
Zopakujme, že „Fialovci“ převzali vládní funkce v půlce prosince 2021, tudíž do ledna následujícího roku nemohli proti inflaci provést absolutně nic, i kdyby nastokrát chtěli či dokonce věděli jak. Což je důkaz toho, že dlouhodobě bolestivá inflace v Česku je dědictvím Babišova vládnutí, jež bylo v posledních letech založeno na skokovém prohlubování státních dluhů, potažmo na lití toxických dluhových miliard do rozmáhajícího se inflačního ohně.
Jistě, další nárůst inflace již probíhal za Fialova vládnutí, ale – i vzhledem k dalším pastím – nebylo v reálných politických silách současné vlády inflaci zásadně zabrzdit. Přesněji řečeno, možné to teoreticky bylo, ale jen za cenu střetu s většinovými náladami veřejnosti, což se jeví jako nepřekonatelná politická bariéra.
Druhou nastraženou pastí je Green Deal, neboli Zelená dohoda pro Evropu: regulatorní smršť se všemi již provedenými i připravovanými údery vůči klasické energetice, vedená deklaratorní „nezbytností“ plného přechodu na obnovitelné zdroje, elektrická auta a podobné utopismem zavánějící výdobytky nového, údajně lepšího uhlíkově neutrálního světa.
Green Deal byl Evropskou komisí představen v prosinci 2019 a Evropský parlament jej schválil v lednu 2020, tedy v době Babišovy vlády. Nelze tvrdit, že schválení základního rámce a navazujících balíků zelených směrnic mohl tehdejší premiér Babiš zabránit. Tak či tak, Green Deal a jeho negativní důsledky v podobě rostoucích cen energií sehrály fatální roli při růstu inflace v Česku v době Fialova panování.
Je rovněž nepopiratelným faktem, že energie začaly viditelně vzlínat ještě před zahájením ruské invaze na Ukrajinu, tedy před únorem 2022. Opět je nutno podotknout, že mluvíme o době, kdy Fialova vláda buď ještě nebyla u moci, nebo se teprve rozkoukávala.
Lze tak opět mluvit o (přinejmenším formální) vině Babišovy vlády za vytvoření fundamentu pro růst cen energií v Česku. A budiž explicitně zdůrazněno, Green Deal jako fundament směřování k růstu cen energií je nevratný a nezvratný; tedy pokud nedojde k zázračnému prozření.
I laik dokáže intuitivně pochopit, že výroba energie v klasické, tedy uhelné elektrárně (respektive i plynové, pokud by bylo možné plyn kupovat za stabilní situace a prognózy racionálního vývoje v energetice) je levnější než z občasně se točícího větrníku či solárního panelu, jež spoléhá na optimální sluneční podmínky.
Třetí Babišem nastraženou pastí je samotný fakt etablování trendu obrovských rozpočtových deficitů, tedy masivního žití na dluh z důvodu nepřiměřeného převisu vládních rozpočtových výdajů nad státními příjmy. Tento trend prokazatelně vytvořila Babišova vláda, i když je nutno jí přiznat, že zlovolně pomocnou ruku jí k tomu na začátku podala koronavirová pandemie.
Tento předlužovací mechanismus nelze z roku na rok změnit v opak. Nespočet cílových a zájmových skupin si přímo fyziologicky navyklo na vysoké příjmy ze státní kasy. Z politických příčin je pak prakticky neproveditelné radikálně snižovat přerozdělování vůči sociálním, profesním, státním a jiným na státu závislým skupinám a tím snižovat rozpočtové deficity a brzdit zhoubně se vzmáhající inflaci.
Státní přerozdělování je jako lavina. Jakmile se začne valit, strhne s sebou vše, co se jí postaví do cesty. A tuto lavinu strhla vláda Andreje Babiše. Fialova vláda proto zatím nebyla schopna zredukovat cca 300miliardový deficit na úroveň „pouhých“ desítek miliard či dokonce vyrovnaného rozpočtu.
Čímž se ani náhodou nechce tvrdit, že by se o to pětikoalice příliš snažila. Je to prostě realistická, chtělo by se říci téměř úřednicko-udržovací vláda, která i vzhledem ke koaličnímu charakteru nestojí o střety se sociálními a zájmovými skupinami.
Zredukovat v dnešní situaci a se všemi již dříve nastraženými pastmi veřejné výdaje by nedokázala žádná jiná, v tuzemsku „dostupná“ vláda. Ostatně babišovská opozice dnes ani netvrdí, že by se snažila snižovat hrozivé deficity. Je si dobře vědoma toho, že výdaje státního rozpočtu se řídí zákonem železné setrvačnosti. Tato setrvačnost (tzn. poptávka po penězích ze státních zdrojů) je tím železnější, čím jsou výdaje rozpočtu, respektive příjmy státem placených skupin vyšší.
Problém je v tom, že výdajová expanze a obrovské deficity, tedy rozdávání dluhově „vygenerovaných“ peněz, které nejsou podloženy výkonem ekonomiky, jsou oním zdrojem inflace, tedy jevu, který trápí veřejnost a vede ji k až přehnaně negativnímu názoru na Fialovu vládu.
Samozřejmě že Fialův kabinet za uplynulé dva roky mohl mnoho kroků udělat lépe. Mohl rychleji a odvážněji překormidlovat zemi do úspornějšího módu. Jenže čelil i dalším nastraženým „mikropastem“, typu slib Babišovy vlády zvýšit učitelům platy na paušální úroveň 130 % průměrné mzdy. Fialova vláda tento záměr převzala; se všemi důsledky směrem ke státnímu rozpočtu.
Suma sumárum: do Babišem vyhloubené obrovské pasti prostě nešlo nespadnout a může se také stát, že ani nebude možné se z ní vyhrabat. Nic to nemění na faktu, že „ochota“ velmi rychle zapomínat na to, co bylo včera a kdo je skutečným viníkem ekonomických a jiných problémů, je jednou z podstatných slabin současného společensko-politického vývoje.
