KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Vláda je vyřízená. Tak zní všeobecně sdílená věštba. Netvrdí to zdaleka jen opozice, ale plyne to i z průzkumů veřejného mínění, myslí si to řada novinářů, politologů a opinion lídrů. Nesdílím tento názor, ačkoli jsem přinejmenším uplynulý rok podroboval pětikoalici tvrdé kritice. Proč dávám kabinetu ještě šanci? Odpověď se skrývá v „Machiavelliho efektu“. Díky němu jeho naděje žije.
Fialova vláda dostává facky zleva zprava. Pro někoho je příliš „asociální“, pro někoho naopak „měkká“. Koalice SPOLU spadla podle některých průzkumů preferencí až pod dvacet procent a ztrácí třetinu hlasů oproti volebnímu výsledku. A to doslova.
Řada jejích příznivců se přesunula mezi nevoliče. Jen malá část odešla přímo k ANO. To jsou ti konzervativní, co se jim nelíbí kompromisy s Piráty a STAN, či ti levicovější, jimž se zdá, že vládní reformy jsou tvrdé. Většina pravičáků je však naštvaná, že nejsou prakticky žádné.
Ti, kteří nevolili konzervativní koalici primárně kvůli odporu k Babišovi, ale protože si přáli konsolidaci veřejných financí a lepší správu země, jsou logicky zklamaní. Velké šetření se nekoná, míra chaosu se moc neliší od minulé vlády a ještě k tomu se výrazně zvýšily odvody živnostníků (tuto fatální chybu udělal i Petr Nečas).
Nutno dodat, že liberálové, tedy Piráti a STAN, si svou oblibu drží, neboť tam zjevně šlo hlavně o toho „antiBabiše“, takže jejich příznivci jsou vlastně spokojení.
Pravdou je, že během volebního období nejsou preference až tak směrodatné. Lidé si dobře uvědomují, že to ještě není „naostro“, a proto spíše než aby skutečně odpovědně a pečlivě vážili, kdo je pro ně nejlepší volbou, dávají najevo svou nespokojenost. Neboli „trestají“ politiky za chyby.
I to je ovšem důležitá informace, především pro ty, kteří vládnou. Zde primárně pro SPOLU, která to schytává za to, že neplní sliby, není dost pravicová a chybí jí leadership, jako by neměla plán a spíše se nechala „vláčet vlnami dní“.
Už Machiavelli radil, že pokud je nutné lidu „utáhnout kohoutky“, má se tak učinit na počátku vlády a později už je jen povolovat.
Když pak dojde na lámání chleba, tak to bývá poněkud jiné. Voliči neberou v potaz jednotlivosti, ale celkový dojem, rozmýšlejí se, kdo nejlépe naplní jejich představy o budoucnosti a prosadí a obhájí jejich zájmy.
K tomu ale musíme připojit druhý faktor a tím je již zmíněný trend preferencí. Nikdo nechce hlasovat pro „lůzry“. Hodně lidí se přidává na stranu vítězů a i ti, kteří mají představu „koho ano a koho ne“, z velké většiny chtějí volit politika, z nějž cítí sílu. Což tedy nyní o předsedovi ODS a celé SPOLU určitě neplatí.
Vláda má maximálně rok, aby otočila pro ni nepříznivý vývoj. Kromě stranických preferencí jde o spokojenost s prací kabinetu. Normálně žebříčky popularity nejsou až tak důležité – pokud se pohybují v nějakém standardním rámci.
Ale když důvěra vládě spadne na 17 procent (což je číslo,
kteří věštilo pád Nečasova kabinetu a o deset procent horší, než měl před svým
koncem Babiš), to už je hodně důrazné varování. Ukazuje na hloubku
frustrace i u voličů pětikoalice – kteří přitom velmi stáli o to, aby u moci
vystřídala ANO.
V roce, kdy se ještě nekonají a volby, opravdu běžně není třeba hroutit se ze špatných preferencí a nízké obliby. Obzvláště to platí v polovině mandátu, kdy u příznivců vyprchává radostný optimismus z vítězství a ještě nenastupuje chladná kalkulace před příštím hlasováním.
Nicméně, čísla jsou prostě pro Petra Fialu přímo děsivá. Proto je musí brát vážně, proto nad ním většina komentátorů láme hůl. Já to neudělám. Zatím a podmíněně. Pořád má šanci využít zlepšení situace – hlavně otočení ekonomického cyklu.
