KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Po delší době sledujeme dramatickou show u ústavního soudu. Vypovídali dva ministři, vysocí státní úředníci, účastnila se předsedkyně sněmovny a šéfka největšího opozičního klubu. Šlo o zpomalení valorizací penzí. Vláda ho prosadila doslova na poslední chvíli a ve stavu legislativní nouze. Právě kvůli tomu ji poslanci hnutí ANO žalují. Jde o hodně. V konečném důsledku i o demokratický právní stát.
Loni v únoru se kabinet rozhodl „zatáhnout za záchrannou brzdu“. Kdyby nezměnil nastavení systému mimořádného zvyšování důchodů, hrozil okamžitý nárůst deficitu už tak napjatého rozpočtu o dvacet miliard – a zvýšení výdajů až o čtyři sta miliard v dalších letech. Musel vše stihnout do 22. března, kdy byl poslední termín vydat vládní nařízení o mimořádné valorizaci z důvodu vysoké inflace.
Mohl to udělat dříve? Určitě mohl. Měl si to radši rozmyslet? Určitě neměl. Zruší novelu ústavní soud? Poslední dotaz ponechme bez odpovědi.
Spekulovat předem o rozhodnutí ústavních soudců nikam nevede. Kromě toho máme i bez znalosti tohoto verdiktu dostatek podnětů k přemýšlení a analýzám. Svým způsobem závažnějších než výsledek jedné kauzy – jakkoli je nadmíru důležitá, s významnými dopady na miliony penzistů i na politické vyhlídky jak vlády, tak opozice.
Ale jde ještě o daleko více. Celý příběh má totiž tři roviny: politickou ekonomickou a právní. A představuje pro nás už teď velké poučení bez ohledu na to, k jakému verdiktu nakonec soudci dospějí.
Časovaná bomba jménem „mimořádná valorizace“
Začněme politikou. Máme demokracii, což znamená, že o zásadních otázkách nerozhodují stroje, úředníci ani nějací technokraté. Penzijní systém je jedním z klíčových nástrojů k udržování společenské soudržnosti a zachování mezigenerační solidarity i sociální spravedlnosti.
Jeho podoba je výsostně politickým rozhodnutím. Což má své výhody, ale i nevýhody. Je jasné, že vláda nemůže důchody nastavit proti vůli občanů, což ovšem na druhé straně znamená, že volení zástupci mohou podléhat svodům populismu.
Proč asi už tři dekády marně čekáme na penzijní reformu? Inu proto, že je sice nutná, ovšem automaticky také značně nepopulární. Seniorů jsou v Česku skoro tři miliony. Navíc všichni počítají s tím, že jednou odejdou do penze, takže se předem zajímají, jak na tom pak budou.
Loni ovšem nastal trochu jiný problém. V systému tikala časovaná bomba jménem „mimořádná valorizace“. Ta byla svými parametry nastavena až příliš štědře – zřejmě i proto, že nikdo nepočítal s aktuálně tak překotným inflačním vývojem.
K tomu nejsilnější opoziční subjekt (hnutí ANO) je právě na důchodcích totálně závislý. Už dlouhá léta si mezi nimi drží podporu až čtyřicet procent. Což znamená zhruba milion dvě stě tisíc hlasů, tedy kolem čtvrtiny všech, kdo běžné chodí k volbám. I kdyby Andrej Babiš už nezískal ani jednoho voliče navíc, díky penzistům by bojoval o vítězství.
Takže když vláda přišla s tím, že je třeba zpomalit růst důchodů, narazila na zuřivý až fanatický odpor. Pro ANO je momentálně přízeň seniorů daleko důležitější než státní rozpočet.
Ani vláda však není bez viny. Mohla si vzpomenout dřív. Na konci roku 2022 s pravděpodobností blížící se jistotě nenavrhla potřebné změny kvůli prezidentským volbám, aby nezvýšila podporu Andreje Babiše.
Jenže už na začátku toho roku si mohla uvědomit, že inflace nebude legrace. Sotva nastoupila, vyletěla v lednu v meziročním srovnání na deset procent. A hned v únoru pak vypukla válka a s ní energetická krize. Ale hlavně – systém mimořádných valorizací měl v sobě zabudovanou chybu. A „rozpočtově odpovědná“ vláda ji měla chtít opravit tak jako tak.
I kdyby inflace nebyla tehdy tak vysoká, bylo správné upravit systém kvůli budoucnosti. Zvláště když Babiš – vědom si toho, že penzisté pro něj mají doslova cenu zlata – jim během svého vládnutí přidával více, než bylo nutné, ale i správné a spravedlivé, například v porovnání s životní situací rodin s dětmi.
Přesto se i po loňské změně valorizačních schémat dostaly důchody na úroveň padesáti procent průměrné hrubé mzdy a překročily hranici dvacet tisíc. Kdo by to seniorům nepřál? Jenomže tolik si nemůžeme dovolit platit.
Kdo zaplatí úplatky?
Tohle byla hrubá chyba nové vlády. Té předchozí nikoli – protože uplácení důchodců byl její původní záměr a jeden z hlavních pilířů politiky. Jenomže Petr Fiala a spol. vyhráli volby se slibem „zodpovědné rozpočtové politiky“. Kromě další díry v rozpočtu navíc hrozilo i narušení mezigenerační solidarity.
Nepopulistický politik nemůže nechat dědečky a babičky žít na úkor jejich dětí, vnuků a vnuček. V těžké situaci musí stát pomoci všem potřebným spravedlivě a ve stejné míře. Jenže rodiny s dětmi byly oproti seniorům evidentně znevýhodněny. Což je další politický lapsus.
A dále je jasné, že liknavost kabinetu ohrozila i ekonomickou stabilitu země. Budiž jí připočtena k dobru skutečnost, že necouvla, když si v únoru 2023 naplno uvědomila závažnost situace. Přestože musela vědět, jak hodně riskuje, pustila se (pozdě, ale přece) s plným nasazením do „záchranných prací“.
Určitě i tato odvaha významně přispěla k pádu jejích preferencí a důvěry občanů. A kdyby teď navíc odešla poražena od ústavního soudu, znamenalo by to další těžký úder pro její prestiž.
Pamatujme si tohle všechno: Za prvé, že do obtížného problému je třeba říznout co nejrychleji a nejrázněji, protože když se nejedná včas, hrozí ještě daleko větší škody – jak ekonomické, tak politické.
Za druhé, bez ohledu na výsledek řízení před ústavním soudem se vláda v dané chvíli zachovala správně (byť se zpožděním). Ponechání valorizací v původním stavu by nejen „pustilo žilou“ beztak již těžce zkoušeným veřejným financím, ale vyvolávalo by také zlou krev mezi mladými a starými. Zpomalit je proto bylo správné i z morálního hlediska.
Pomalu, ale jistě
Bude na ústavních soudních, zda novelu zruší, či ne. Faktem ale je, že vláda změnu stihla a nařízení o mimořádné valorizaci mohla vydat již dle nového zákona.
Nejde tedy v pravém slova smyslu o retroaktivní akt. Důchodcům ještě žádný nárok fakticky nevznikl a o skutečném zvýšení svých penzí se dozvěděli v březnu, tedy tři měsíce předtím, než k němu skutečně došlo. Výpočty, kolik by třeba mohli dostat, kdyby se pravidla nezměnila, plodí pouhá „hausnumera“, jimiž chce opozice v důchodcích cíleně vyvolat pocit křivdy. Zákon je zákon, a v době vydání rozhodnutí o mimořádné valorizaci penzí prostě už platil ten nový. Tolik k subjektivním pocitům (ne)spravedlnosti.
Jak již však bylo řečeno – posouzení, zda šlo o „nepřípustnou retroaktivitu“, není ani na politicích, ani na komentátorech, nýbrž na ústavních soudcích. Stejně jako zvážení, zda bylo vyhlášení stavu legislativní nouze z důvodu hrozící velké hospodářské škody a zrychlené projednání zákona v pořádku – a pokud třeba nikoli, zda je to dostatečně závažný důvod ho zrušit.
Sledovat jednání soudu je tedy opravdu velkým dramatem. Konečný verdikt bude jistě s napětím očekávaný a bude mít závažné dopady. Obecně však buďme hrdí na to, že máme nejen demokratický, ale i právní stát, v němž „konstituční stolice“ stráží dodržování ústavnosti, kterou nelze zrušit jakkoli velkou většinou v parlamentu.
Jestliže politici na jednu stranu musejí dělat to, co chtějí voliči, ústavní soudci jim vymezují mantinely, co dělat nesmějí. Oba tyto pilíře – tedy parlamentarismus a právo – jsou důležitou oporou liberální demokracie.
Až soud rozhodne, bude se jeho výrok ještě dlouho přetřásat a jeho vliv na politiku i společnost svým významem a dopady významně zasáhne naše životy. Než ten blázinec propukne (což se ovšem stane, ať bude výrok jakýkoliv), máme ještě čas si relativně v klidu uvědomit, jak důležité jsou instituce demokratického právního státu pro obranu, uchování a posilování hodnot jako humanita, svoboda, spravedlnost... Nejde přitom o zdaleka první tak důležitou při – vzpomeňme třeba na volební zákony či církevní restituce.
Ať už v hlavách soudců převáží jakýkoli názor, jedno je jisté – že zhruba polovině lidí a politiků se nebude líbit. Ale doslova všichni buďme rádi, že v naší civilizované společnosti se důležité spory rozhodují v soudní síni, nikoli na ulicích. Prostřednictvím argumentů, nikoli s použitím násilí. Silou pravidel, jež platí pro všechny a napořád, nikoli silou momentální většiny.
Dokud tomu tak bude, můžeme si vždy říci, že máme fungující demokratický a právní stát.
