KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Drahé energie a penzijní reforma. Dva problémy, o nichž se právě mluví. Politici mají sklon odkládat je tak dlouho, až už bývá skoro pozdě s nimi něco dělat. Není těžké pochopit proč. Obojí se musí plánovat na desítky let, zatímco volební období trvá jen čtyři roky. Každá vláda tedy může doufat, že průšvih dopadne na někoho jiného a zároveň se bát, že když se pustí do řešení, sklidí potíže, ale nedočká se úrody.
Ve Sněmovně i v médiích můžeme sledovat tvrdé souboje a urputné hádky vlády s opozicí. Pokud nás to tedy baví. Politici se dohadují, kdo co zavinil a přehazují odpovědnost jeden na druhého. Nechme je v tom a podívejme se, kde je zakopaný pes, co se mělo či má udělat a proč to dosud není. Bude to poučné, protože právě tyto dva příklady názorně ilustrují, v čem spočívají hlavní slabiny demokracie. O níž Winston Churchill prohlásil, že je to nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.
Energetická drahota a úprava systému penzí se stávají předmětem tuhých a rozhořčených střetů. Záblesků racionality je v tom pramálo. Dokonce i politici, kteří jsou v jiných případech schopni rámcově rozumné diskuse (jako že jich dnes není mnoho) se do sebe zakousnou jako bojoví psi, když přijde řeč na tato témata. Jednak jde o hodně, protože oboje lidi zajímá a vzbuzuje v nich obavy, jednak mají všichni nějaké máslo na hlavě. Nikdo tyto otázky neřešil včas, kdy to bylo třeba a měl k tomu příležitost.
Začněme energiemi. Není tajemstvím, že jejich zdražování je přímým a očekávatelným důsledkem evropské klimatické politiky. Systém obchodování s povolenkami, zvyšování podílu obnovitelných zdrojů (OZE) a dlouhodobá diskriminace jádra vytvořily smrtící koktejl a bylo jen otázkou času, kdy tvrdě dopadne na české občany a firmy. Jsme totiž silně průmyslovou zemí, máme vysoký podíl výroby elektřiny z uhlí, moc u nás nefouká a slunce nesvítí a zároveň doplácíme na blízkost a propojenost naší soustavy s Německem.
Abychom přežili, potřebujeme mnohem nižší a stabilní hodnotu povolenek, z nichž zisk neproudí zahraničním spekulantům, ale výhradně do českého státního rozpočtu. Musíme jich tedy mít přiděleno více a za pevnou cenu (něco jako uhlíková daň). Tato podmínka byla naposledy splněna u prvních energetických balíčků z roku 2007, jež se vyjednávaly za vlády Mirka Topolánka, kdy jsme získali po určitou dobu velkou část odpustků zdarma a měli jich dost, takže firmy a elektrárny stíhaly snižovat emise a ještě vydělat.
Tehdy se také prosadilo, že se emise budou snižovat oproti roku 1990 a ne třeba od data zahájení války s uhlíkem. Což pro nás bylo výhodné, protože jsme šli z vysoké základny a právě v 90. letech jsme snižovali emise mnohem rychleji než západní země. Dalším důležitým krokem bylo, že česká vláda na sebe nevzala pevný závazek zvyšování podílu OZE stejným tempem jako jiné země, jež k tomu mají lepší podmínky, ale stanovené cíle měla splnit EU jako celek. A Česko prosadilo každoroční konání Evropských jaderných fór.
Debata o tom, že se nemá dále zvyšovat věk odchodu do důchodu, je zcela mimo realitu a opozice by si ji mohla odpustit.
Na nějakou dekádu dopředu jsme tak měli vystaráno. Bohužel, žádná další vláda už na úsilí bránit naše národní zájmy v energetice nenavázala. Navíc se odkládala stavba nových jaderných bloků. Babišova vláda odsouhlasila Zelený úděl a zákaz použití peněz z emisních povolenek na vyrovnávání drahých cen elektřiny. Fialův kabinet předsedal EU v době, kdy se systém emisních povolenek rozšířil i na dopravu, bydlení a služby. Dlouho neudělal pro naši záchranu nikdo nic. Až už je skoro pozdě.
S penzemi je to hodně podobné. Jen s tím rozdílem, že v tomto případě máme řešení výhradně ve svých rukách. Jediná systémová reforma se provedla za Nečasovy vlády, kdy se zavedl druhý soukromý spořící pilíř, ale Sobotkův kabinet ho zase zrušil. Nynější parametrické změny nejsou skutečnou transformací. Nicméně přinášejí kromě jistého omezení valorizačních schémat alespoň tu nejnutnější úpravu, jíž je zafixování poměru dob, kdy člověk pracuje a kdy pobírá důchod.
Za poslední roky se rychle zvyšuje věk dožití, takže nyní v průměru Češi stráví na odpočinku více než dvacet čtyři let. Už teď se systém dostává do deficitu v řádech vyšších desítek miliard korun (jen za první pololetí letošního roku jde o 40 miliard, za celý rok se čeká 80 mld. Kč) s tendencí raketově růst. Debata o tom, že se nemá dále zvyšovat věk odchodu do důchodu, je zcela mimo realitu a opozice by si ji mohla odpustit. Zvláště když touto změnou parametrů není problém definitivně vyřešen, jen zmírněn a oddálen.
I po Jurečkově reformě penzijní účet čekají deficity, byť menší. Především však ještě musíme reagovat na stárnutí obyvatel. Zachování poměru mezi lety v práci a na penzi vyrovnává systém a udržuje slušnou výši důchodů jen v případě, že se v populaci nemění podíly ekonomicky aktivních a seniorů. Buď musíme zvýšit porodnost, dovézt více pracovních sil, získat nové zdroje, plynoucí třeba ze zavádění automatizovaného Průmyslu 4.0 a ekonomického růstu, nebo doplnit solidární průběžný systém o fondové individuální spoření.
Zajištění dostupné energie ani slušných penzí se neobejde bez široké spolupráce vlády a opozice. To první proto, že je třeba kontinuálně bránit národní zájmy v Evropské unii, bez ohledu na to, kdo je v Česku u moci, místo aby na sebe všichni házeli špínu a hádali se, kdo v Bruselu více selhal. To druhé, aby nehrozilo, že nový kabinet těžko přijatou reformu zase zruší – což neudělá, pokud za ni bude cítit spoluodpovědnost. Zatím to ale na nějakou dohodu nevypadá, a to ani v jednom případě.
Dokud Petr Fiala, Andrej Babiš a všichni ostatní nepochopí, že na energiích a penzích nikdo z nich nic moc nevydělá, ale všichni občané doplatí na nevůli politiků najít elementární shodu, budou hrozit velké potíže. Abychom uspěli při jednání v EU, dokázali udržet provoz uhelných elektráren do doby, než zvládneme postavit nové jaderné či plynové zdroje, zachránili český průmysl a nenechali padnout občany do bídy, potřebujeme plné nasazení. To platí i pro reformu, jež povede k dlouhodobě udržitelnému penzijnímu systému.
Energie a penze se plánují na čtyřicet let a ne na čtyři roky.
Budou problémy energetiky a důchodů dále vyhnívat? Čekají nás řetězové bankroty firem a neúnosně drahá elektřina pro občany, protože strany budou nadávat střídavě na Brusel a na soupeře, ale nic v EU nevyjednají? Máme si zvyknout na zvyšující se schodky penzijního systému, protože se nedotáhne jeho reforma? Je toto jediná budoucnost, která nás čeká? Či máme jiné možnosti? Řešení se odkládala příliš dlouho. Nyní už se dostáváme do krize. Ale to na druhé straně může být šance konečně něco udělat.
Energie a penze se skutečně plánují na čtyřicet let a ne na čtyři roky. Všichni mají dlouhodobý prospěch z toho, pokud obé funguje, jak má a všichni prodělají, když nikoli. Politici mají dvě možnosti: buď nadále hrát Černého Petra a doufat, že zůstane v ruce jejich soupeřům, nebo se k věci postavit čelem a vyřešit potíže společně jako skuteční státníci. V prvním případě musejí počítat s tím, že v některých kolech padne smůla na ně, v tom druhém společně odvrátí hrozby a mohou si to rozdat na férovku u jiných témat.
