KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Vláda řeší krizi na úkor důchodců. Není to reforma, jen parametrická změna. Tak zní hlavní výtky proti novele penzijního pojištění, již právě prosadila vláda. Obě jsou nejen mylné, ale zcela nesmyslné. Stát může rozdělit seniorům jen tolik, kolik vybere od těch, co pracují. A v průběžném systému nejde vymyslet nic jiného, než upravit koeficienty. Vysvětleme si vše názorně a jednoduše.
Začněme současnou situací. Ta je dost zlá. Penzijní účet se za šest měsíců propadl do deficitu čtyřicet miliard korun, což je skoro tolik, jako za celý covidový rok 2020, kdy se zastavila velká část ekonomiky. Je to vina Babišovy vlády, která přepálila valorizace. Kdyby se nic neudělalo, dluhy by se zvyšovaly, a to bez ohledu na ekonomický růst, protože důchody by vždy rostly rychleji. Že kabinet zatáhl za záchrannou brzdu, je dobře. Pořád je to ale málo. Politici si totiž neradi proti sobě štvou seniory.
Penzijní reforma je jako paní Columbová. Často se o ní mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl. Provedla ji pouze Nečasova vláda, přičemž tehdy opravdu nešlo jen o změnu parametrů. Část peněz z pojistného měla jít do fondu, kde by se zhodnocovala na základě obchodování na trzích. Sobotkova vláda ovšem tento tzv. druhý pilíř zrušila. Máme tedy opět ryze průběžný systém, pouze s dobrovolným spořením. Z toho vycházejme a podívejme se na to, co musí splňovat, aby byl dlouhodobě udržitelný.
Jako první si musíme uvědomit, že nikdo z nás si neplatí vlastní penzi. Ti, kteří pracují, financují důchody generaci svých rodičů a jim na ni zase vydělají jejich děti. Neboli všechny řeči typu „celý život odváděli pojištění, tak si nyní zaslouží dostat slušné peníze“, jsou absurdní. Ve skutečnosti mohou senioři dostat jen tolik a právě tolik, jak moc dokáží penzijní účet naplnit jejich potomci. Mluvme tedy spíše o mezigenerační solidaritě než o zásluhovosti. Základní dvě otázky znějí: jak ji správně nastavit a kde na to vzít.
Přestože je pro politiky neuvěřitelně složité dohodnout se na nějaké reformě, tak odpověď na první otázku je vlastně jednoduchá. V zásadě jde o trojčlenku. Musíme vědět, jak dlouho lidé průměrně pracují a kolik let stráví na odpočinku. A pak musíme dát do souladu výši odvodů a vyplácených penzí. Dejme tomu, že pojištění platíte čtyřicet let a pak jste dvacet let v důchodu. Pokud máte dostávat polovinu hrubé mzdy, tak pojistné musí činit dvacet pět procent. Neboli za každé dva roky práce si vyděláte na rok renty.
