Evropská unie musí „rychle a rozhodně“ bránit svou demokracii proti vynořujícímu se neofašismu. „Není času nazbyt,“ řekla v úterý večer v plénu Evropského parlamentu komisařka pro vnitřní věci Ylva Johanssonová (Švédsko). Jedním dechem však dodala, že v Evropě stále fungují „vysoké demokratické standardy“, jejichž zpochybňování je zatím spíše jen „okrajovým jevem“.
Johanssonová udala tón bezvýsledné štrasburské debatě, v níž většina opakuje mantru, že nelze znovu dopustit hrůzy minulosti, zatímco menšina se diví, proč se s tím vůbec ztrácí čas. Nebo kritizuje liberální demokracie, že samy svými činy – zejména důrazem na rozpočtovou kázeň – vhánějí lidi drcené životními náklady do náruče krajní pravice.
Podnětem pro uspořádání této rozpravy, jakou Evropský parlament zažil naposledy před čtyřmi lety, byly dvě události posledních dní z Itálie a Německa.
Zaprvé v Římě se začátkem ledna konalo neofašistické shromáždění, při kterém několik stovek účastníků použilo fašistický pozdrav, zdviženou pravici, a posléze se zapojili do tichého průvodu s pochodněmi.
Za druhé německý tisk přinesl zprávu o podzimním tajném setkání německých neonacistů, včetně politiků z Alternativy pro Německo (AfD), ba dokonce pravého křídla Křesťanskodemokratické unie (CDU), na kterém se zcela vážně debatovalo o tom, jak ze země vyhostit kolem milionu „nepřizpůsobivých“ cizinců.
Zatímco německá akce se dočkala masového odsouzení a protestní manifestace za účasti kancléře Olafa Scholze, od italského happeningu se distancoval pouze ministr zahraničí Antonio Tajani (Forza Italia), nikoli však premiérka Giorgia Meloniová.
Bylo to pro ni těžké, protože právě její politické uskupení Bratři Itálie dlouhá léta na stejném místě v Římě pořádalo pietní akce za tři zavražděné aktivisty postfašistického hnutí MSI před skoro 50 lety. Tentokrát ovšem tryzna poněkud nabobtnala a vyvolala velký ohlas.
Meloniová se od nástupu k moci úporně snaží setřást tento neblahý nános minulosti a prezentovat se jako mainstreamová pravicová politička. To však není snadné. Diskuse v EP se chvílemi zvrhávala v ostrou výměnu názorů mezi italskými europoslanci různého politického zabarvení – přičemž převládali ti, kdo Meloniovou za její mlčení pranýřovali.
Ultrapravice v příštím EP zřejmě podstatně posílí
S blížícím se termínem voleb do Evropského parlamentu (6. až 9. června tohoto roku ve 27 zemích) logicky narůstá i nervozita z průzkumů veřejného mínění, které v řadě členských států předpovídají dobré výsledky pro krajně pravicové formace, nejednou s fašistickými kořeny.
Po sobě jdoucí krize a z nich pramenící nahromaděné obavy – podložené i nepodložené – usnadňují prorazit politickým silám nabízejícím zjednodušená, laciná a někdy i „silová“ řešení.
Establishment spočívající dlouhodobě na stranách pravého a levého středu se hrozí hlasů odevzdaných pro ty, kdo odmítají dosavadní pořádky a způsob správy veřejných věcí a přiklánějí se k národovectví či nedemokratickým extremistickým názorům.
Kdyby se volby konaly dnes, vyšla by z nich krajní pravice jako vítěz v Itálii, Francii, Rakousku, Nizozemsku, v řadě spolkových zemí Německa, belgických Flandrech...
Podle celoevropských odhadů založených na národních průzkumech má ultrapravicový poslanecký klub Identita a demokracie (ID) v červnovém klání šanci stát se s 12,5 procenty hlasů a 93 křesly ze 720 třetí nejsilnější frakcí v EP, za křesťanskými demokraty (EPP) a socialisty (SaD).
Předstihl by tak i liberály (Renew). Ti by mohli dokonce klesnout až na páté místo, protože směrem vzhůru má našlápnuto také konzervativní euroskeptický klub Evropští konzervativci a reformisté (ECR), kterým je předpovídáno 10,9 procenta hlasů. Z českých partají se k ID hlásí SPD, do ECR patří ODS.
Dnešní předpovědi jsou samozřejmě ještě vratké, stejně jako je ošidné škatulkovat jednotlivé partaje a kluby podle politického zabarvení.
Jak již bylo řečeno, Bratři Itálie mají sice jasně postfašistickou minulost, ale dnes se od ní snaží distancovat i tím, že mají silné postavení právě v ECR. Jejich koaliční partner Liga Mattea Salviniho naopak patří do „krajnějšího“ ID, což by tak nějak odpovídalo skutečnosti.
V tomto klubu budou zřejmě hrát prim poslanci za francouzské Národní sdružení (RN), kteří by mohli obsadit až třetinu z 81 křesel vyčleněných pro Francii. Pokud se do EP dostane i druhá krajně pravicová francouzská strana Reconquete! (Znovudobytí) xenofobního publicisty Érika Zemmoura, zamíří do ECR – ovšem jen proto, aby nemusela být společně s konkurenční RN v ID. Což by pro strany jako ODS prohloubilo dilema, zda zůstávat v takové společnosti.
Krom toho je zde nadále dosti vysoký počet zatím do budoucnosti „neukotvených“ europoslanců, o které bude zájem. Nejslibnější „nevěstou“ bude asi početná skupina europoslanců za maďarskou vládní stranu Fidesz. I ty by bylo těžké si představit pospolu s ODS nebo polskou Právo a spravedlnost (PiS) v řadách ECR, zejména kvůli velmi odlišným postojům vůči ruské agresi proti Ukrajině.
Dosud se v EP až na výjimky rozhodovalo hlasy tří největších politických klubů – lidovců, socialistů a liberálů, k nimž se občas přidávali Zelení.
Po volbách se ovem může stát, že tato většina již nebude existovat. Nebo bude tak vratká, že přestane být zajímavá. Pravicovější politikové z řad lidovců (EPP) budou nutně pošilhávat po konzervativcích z ECR a krajní pravici z ID, s nimiž by možná docela snadno dosahovali pohodlné většiny.
Právě proto socialističtí europoslanci v úterní rozpravě obviňovali lidovce, že již dopředu flirtují s krajní pravicí, a upozorňovali na odstrašující historické paralely smiřování se s fašisty či národními socialisty. Italský i německý incident zasazovali do historického kontextu a vyzývali k „nulové toleranci“, pro kterou je ostatně opora v právních řádech všech členských zemí.
Málokdo však nabízel nějaké recepty. Snad jen komisařka Johanssonová, která poukázala na nové nástroje v EU proti šíření dezinformací a vyslovila přání, aby lidé hlasovali na základě reality a nikoli smyšlenek. Usoudila také, že EU musí více řešit problém životních nákladů prostých občanů, jejichž růst je momentálně vodou na mlýn populistické krajní pravici. Že by to ale bylo tak jednoduché?
