Stalinův Putin, Putinův Stalin. Nejdéle vládnoucí diktátory na Rusi spojují záhadná úmrtí odpůrců

Před necelými dvěma týdny jsem se zde čepýřil nad předpokládaným scénářem rozhovoru s americkým novinářem Tuckerem Carlsonem – a teď nám Vladimir Putin a jeho „dream team“ naservírovali další klasickou ukázku z repertoáru ruských tajných služeb, bezešvě navazujících na odkaz těch sovětských. 

Kdyby v Rusku existoval český televizní cyklus Nevyjasněná úmrtí, skon Alexeje Navalného v trestanecké kolonii IK-3 za polárním kruhem by se dozajista dočkal svého speciálního dílu. 

Následoval by v něm nejspíš loňskou „nehoda není náhoda“ leteckou katastrofu Jevgenije Prigožina (další populární seriál), zavraždění hlasitých kritiků Putina Borise Němcova (2015) a Anny Politkovské či otrávení nepohodlného agenta Alexandra Litviněnka (2006). 

Své o Putinově vztahu k bližním vědí třeba také další agent, Sergej Skripal, či někdejší ukrajinský prezident Viktor Juščenko, kteří jisté smrti na základě chemických útoků unikli jen se štěstím. 

Putin a jeho zločinná kohorta současný (zatím) poslední díl seriálu politických úmrtí již tradičně s cynickým úsměvem komentují jako spiknutí „zlého Západu“ – ale to, že jim všechny výše popsané skony hrají podezřele dobře do karet, nelze nikterak popřít, a ani se o to nikdo nesnaží.

Nepřímé odstranění protivníka má oproti zinscenovanému soudnímu procesu či klasickému atentátu pro jeho strůjce neoddiskutovatelné výhody. Jde předně o politický kapitál, které může velký konspirátor vytěžit. 

Ostatně věděl to i Hitler, který dal odbojnému maršálu Rommelovi na výběr mezi sebevraždou následovanou posmrtnými státními poctami a politickým procesem s udělením trestu smrti a všeobecnou dehonestací před národem. Jak starý voják volil, víme.

V moderních ruských dějinách byl „vynálezcem“ tohoto druhu odstraňování nepohodlných lidí Josif Vissarionovič  Džugašvili alias Stalin. 

Dle prokazatelných historických pramenů (nebereme-li v potaz anekdotické záznamy z dob, kdy působil jako provozovatel nevěstinců), si poprvé Stalin tuto „disciplínu“ vyzkoušel během ruské občanské války v roce 1918 při bitvě o Caricyn (v letech 1925–1961 Stalingrad, poté až dodnes Volgograd, pozn. aut.).

Po neuspokojivých výsledcích bojů s bělogvardějci tam nechal zatknout většinu členů štábu kavkazského okruhu Rudé armády a uvěznit je na vlečném člunu na řece Volze. Ten se za velmi podezřelých okolností zanedlouho potopil – samozřejmě i se všemi vězni.

Že ruka „stalinské spravedlnosti“ otevřeně dostihla v roce 1940 arcinepřítele Trockého, bylo jen třešinkou na dortu předcházejících „příhodných“ úmrtí. 

Budeme-li postupovat chronologicky, byl prvním jednotlivcem podrobeným nové metodě Michail Frunze, který byl po Leninově smrti jedním z jeho uvažovaných nástupců. 

Frunze zemřel v roce 1925 na otravu, která bývá zpětně připisována právě Stalinovi, ačkoliv hmatatelný důkaz neexistuje. Faktem je, že Frunze dostával větší dávky narkotik proti bolestem, než bylo normální. A všichni jeho ošetřující lékaři nejpozději do roku 1934 zemřeli. 

Frunze byl se všemi poctami pohřben jako jeden z prvních bolševiků u Kremelské zdi a kyrgyzské hlavní město Biškek neslo do roku 1991 jeho jméno, kterým se dodnes honosí prestižní vojenská akademie.

Neuralgickým bodem na Stalinově cestě k doživotní samovládě bylo odstranění Sergeje Kirova v prosinci 1934. 

Zavraždění oblíbeného leningradského tajemníka, který jen díky zfalšování výsledků voleb do ústředního výboru strany nenahradil Stalina v čele země, se stalo rozhodující záminkou k následným stranickým čistkám a likvidaci posledních zbytků opozice. 

Historička Amy Knightová ve své knize Who Killed Kirov: The Kremlin's Greatest Mystery uvádí významné okolnosti, které by nasvědčovaly zapojení tajných služeb do atentátu. Vrah Nikolajev měl totiž ke Kirovovi vyloženě umetenou cestu zbavenou ochranky, zámků atd. Krátce před činem byl NKVD zatčen a znovu propuštěn a měl u sebe detailní plány budovy. Nezvyklá byla i skutečnost, že Stalin osobně řídil následné vyšetřování.

Šéf Kirovovy ochranky nečekaně zahynul při autonehodě cestou k výslechu… Stalin se posléze stal proaktivním budovatelem kultu Kirovovy osobnosti. Při státním pohřbu nesl sám jeho rakev a mnoho měst, ulic a továren bylo následně nazváno Kirovovým jménem.

Posléze bylo samozřejmě nezbytné vypořádat se se všemi, kteří byli v „akci Kirov“ jakkoliv namočeni. V době vyšetřování Kirovovy vraždy se to ze stranických špiček týkalo vysokého stranického hodnostáře Valeriana Kujbyševa, kterého oficiálně postihl infarkt – spekuluje se však, že byl zastřelen.

Na nespokojenost s rozjíždějícím se parním válcem stranických čistek doplatil v roce 1937 věrný Stalinův souputník z Gruzie Sergo Ordžonikidze, kterého Stalin podobně jako Hitler Rommela prakticky dotlačil k sebevraždě. 

V úmrtním listě, který Stalin donutil lékaře podepsat, však byl coby příčina smrti uveden „obligátní“ infarkt. Také Ordžonikidze byl po smrti začleněn do Stalinova kultu osobnosti, dal jméno městům, ulicím a průmyslovým závodům.

Samostatnou kapitolku představují Stalinovy údajné počiny na kulturní frontě. Maxim Gorkij byl velikánem ruské literatury 20. století. Když v roce 1936 zemřel, objevily se spekulace, že byl otráven. Ty vycházely z tvrzení jeho ženy, která v roce 1963 prohlásila, že si je jista, že její muž byl otráven. 

V tomto období se také proslýchalo, že jed byl nalezen i při jeho pitvě. Žádná z těchto zpráv není podložena jasnými důkazy, pravdou ovšem je, že Gorkého smrt byla režimem dobře využita. 

Už dva roky před Gorkým zemřel za podezřelých okolností jeho i syn Maxim Peškov. Také tito dva se v době před svou smrtí netajili kritickými názory na roztáčející se centrifugu stalinských čistek.

V roce 1948 zemřel v Minsku za podivných okolností uznávaný divadelník, židovský intelektuál a jeden z nejlepších sovětských shakespearovských herců své generace, Salomon Michoels. 

Podle oficiální verze se stal obětí dopravní nehody, ve skutečnosti byl ovšem v noci z 12. na 13. ledna 1948 vylákán ze svého hotelu na vesnickou daču běloruského šéfa tajné policie Lavrentije Canavy. Cestu minskými ulicemi mu zkřížil nákladní vůz, pod jehož koly zahynul nejen on, ale i jeho přítel Sergej Goluběv, agent tajné policie a „volavka“. 

Michoels byl vlivným aktivistou, který měl údajně vliv na Stalinovu dceru Světlanu. To byl jasný hřebíček do rakve.

Za podivných okolností ostatně zesnula také druhá Stalinova žena Naďa Alilujevova, která měla spáchat sebevraždu poté, co ji Stalin urazil na večírku pořádaném na počest 15. výročí revoluce. 

Bylo vydáno prohlášení, že Naděžda zemřela na apendicitidu – zánět slepého střeva. Dodnes se spekuluje, že Stalin nechal ve skutečnosti příliš emancipovanou matku svých dětí Světlany a Vasilije zabít.

Perlička na závěr. Salechard, město za polárním kruhem, v jehož blízkosti se nachází věznice, ve skutečnosti trestanecká pracovní kolonie IK-3, ve které měl Navalnyj zemřít, bylo výchozím bodem projektu 1300 km dlouhé železnice do města Igarka. 

Na Stalinův popud ji od roku 1948 stavěli vězni přilehlých gulagů, krátce po generalissimově skonu v březnu 1953 však byla stavba pro svou nesmyslnost zastavena. 

Právě v místech jednoho z někdejších stalinských lágrů funguje ve městečku Charp věznice IK-3, které nikdo neřekne jinak než Polarnyj volk (Polární vlk). 

Mimochodem, těchto novodobých gulagů kombinujících odnětí svobody s nucenou prací je v Rusku na sedm stovek a měly by být určeny především pro nejtěžší kriminálníky. V Putinových očích jím zjevně byl i právník Navalnyj.